Simona (21): Kamarádka mi asi krade peníze. Mám ji ráda, ale dělá ze mě blázna

Na ulici jsme se s Kristýnou poznaly okamžitě, přestože od základní školy uběhlo už ani nevím kolik let. Stačilo pár minut a mluvily jsme spolu tak, jako by neuběhl ani rok. Smály jsme se starým historkám, lovily jména spolužáků, na které jsme už skoro zapomněly, a během chvíle jsme byly zpátky v té době, kdy jsme spolu seděly v jedné lavici. Bylo zvláštní a trochu dojemné, že některá kamarádství úplně nezmizí, jen se na čas odmlčí.

Hned jsme se domluvily na společné snídani a od té doby jsme byly nerozlučné. Tvrdila, že moc kamarádů nemá a většinu času tráví sama, a já to měla vlastně dost podobně. Protože jsem bydlela v bytě sama a ona se spolubydlícími, hodně času jsme začaly trávit u mě doma. Nejdřív jsme se scházely na kafe, pak na film, a když se jí nechtělo jít večer domů přes celé město, zůstala i přes noc. Postupně to došlo do fáze, kdy u mě přespávala víc než u sebe doma a já za to byla vlastně ráda.

Spaly jsme vedle sebe v posteli, povídaly si dlouho do noci o klucích, rodině i věcech, které člověk vytahuje jen před někým, komu věří. Kristýna byla hodně kontaktní, často mě objímala a opakovala, jak moc pro ni znamenám. Měla jsem to stejně, jen jsem se jí nedokázala otevřít tak rychle. V minulosti jsem se už hodněkrát v kamarádkách spálila, a tak jsem si zapřísáhla, že si dám příště pozor.

Jenže s Kristýnou to bylo jiné. Byla zábavná, spontánní a měla jsem pocit, že jsem s nikým nezažila tolik srandy jako s ní. Uměla naslouchat a byla neuvěřitelně pozorná, často pro mě dělala drobnosti jen tak, bez důvodu. Nosila mi oblíbené čokoládičky z kavárny, kde pracovala, zapisovala si filmy, o kterých jsem se jen zmínila, že bych je chtěla vidět, a občas mi přes den poslala vtipnou hlášku z našeho oblíbeného seriálu, aby mi zlepšila náladu.

Působila jako někdo, kdo je rád, že mě má, a já byla ráda, že mám ji. Když mi asi po měsíci poprvé zmizely peníze, ani mě nenapadlo spojovat to s ní. Vůbec.

Peníze se ztrácely, vysvětlení neexistovalo

V kabelce jsem měla dvě tisícovky, přesně odpočítané na víkend, protože jsem si je vybrala z bankomatu cestou z práce. Druhý den tam byla jen jedna. Nejdřív jsem si říkala, že jsem si asi něco koupila a zapomněla na to, nebo že jsem bankovku někam přendala ve spěchu, když jsem večer uklízela. Prošla jsem celý byt, kapsy bund, tašky, dokonce i prádlo na praní i odpadkový koš, ale nic.

Kristýně jsem to řekla jen tak mezi řečí, spíš jako povzdech nad vlastní roztržitostí než jako problém. Okamžitě se začala smát a říkala, že jsem hrozný bordelář a že ty peníze určitě někde najdu, protože jí se to prý stává pořád. Dokonce mi pomáhala hledat, otevírala šuplíky a procházela se mnou v mysli každé místo, kde jsem ten den byla.

Jenže o pár týdnů později se to stalo znovu. Další tisícovka zmizela přes noc, kdy u mě spala. Tentokrát už jsem si byla jistá, že jsem nikam nešla ani nic nekupovala, a poprvé mi to přišlo opravdu divné. Zároveň jsem ale pořád nedokázala přijmout myšlenku, že by za tím mohl být někdo jiný, natož ona. Spíš jsem začala pochybovat sama o sobě, jestli nejsem ve stresu nebo jestli si věci neodkládám automaticky někam, kam si to pak nepamatuju.

Nejhorší přišlo ve chvíli, kdy zmizelo pět tisíc korun, které jsem měla připravené na nájem. Vybírala jsem je ten den, počítala jsem je na stole a dávala do kabelky s tím, že je hned další den předám po cestě do práce. Ráno tam ale nebyly. Seděla jsem na posteli a vysypala obsah kabelky na peřinu snad třikrát po sobě, jako bych čekala, že se ty bankovky najednou objeví mezi rtěnkou a starými účtenkami.

Když jsem jí to s pláčem řekla, okamžitě mě objala a začala mě uklidňovat, že jsem určitě jen ve stresu a že peníze někde vyplavou. Mluvila tak jistě, že jsem na chvíli skoro uvěřila, že opravdu existuje nějaké normální vysvětlení. Jenže tentokrát už jsem cítila, že něco není v pořádku, i když jsem si to pořád nedokázala pojmenovat nahlas.

Od té doby jsem začala kontrolovat kabelku několikrát denně, peněženku nespouštěla z očí a nenosila u sebe hotovost. Přesto se jednou ráno stalo, že moje kreditní karta nebyla tam, kde vždycky bývá. Obrátila jsem byt vzhůru nohama a byla čím dál nervóznější, zatímco ona mě uklidňovala, že se určitě najde. Nakonec ji „náhodou“ objevila založenou mezi papíry na stole, kam bych ji v životě nedala.

Smála se, že jsem strašný bordelář, a já se smála s ní, i když mi do smíchu vůbec nebylo. V hlavě mi na okamžik problesklo, jestli ji tam nedala schválně, ale tu myšlenku jsem okamžitě zahnala, protože by to znamenalo připustit něco, co jsem slyšet nechtěla. Bylo jednodušší věřit, že jsem jen roztržitá, než že mám doma někoho, komu nemůžu věřit. Přece mě nemůže okrádat vlastní kamarádka…

Zdroj: Autorský příběh na základě zkušenosti čtenářky

Nejlepší kamarádka Hany Zagorové vzpomíná na studia. Přes den práce, večer mejdany: