Mám ráda, když zpívají chlapi, říká Jitka Smutná o moravských lidovkách
Jitka Smutná se vedle toho, že hraje, věnuje i zpěvu. A právě to má společné se svojí seriálovou postavou, Stázi Pavlíčkovou. Bývalá češtinářka vede na vsi folklórní soubor Hrozének. Sama ale upřednostňuje, když moravské lidovky zapějí pořádní chlapi.
Tancovala jste někdy? Měla jste na sobě někdy moravský lidový kroj?
Ne, to ne, netancovala jsem v lidovém souboru a neměla jsem ani na sobě kroj. Já jsem sice po tatínkovi z Hodonína, ale už jsem se narodila v Praze. Ale měla jsem jako malá holka krojovanou panenku, kterou mi táta přivezl z Hodonína, a tu jsem úplně zbožňovala a milovala. Ten kroj mám nesmírně dobře prozkoumaný – já jsem ho totiž v konečné fázi úplně rozebrala, abych přesně věděla, co má v těch rukávcích, kolik má spodniček, proč jsou tak naškrobené…
Pijete ráda víno?
Já piju jenom víno, bílé, červené – je mi to celkem jedno, ale piju jenom kvalitní a odrůdové víno. A piju velmi zřídka, protože hodně pracuju a nemůžu si dovolit, aby se mi motal jazyk :-). Nicméně na Moravě je dobré víno a tady na Pálavě je extrémně dobré, takže už jsem si pořídila takovou tu bedýnku s vínem, kde si každá návštěva může vybrat nějaký dárek – takže já to rozdávám přátelům a bedýnka je už skoro prázdná.
Podívejte se na videorozhovor:
Baví vás natáčení?
Baví mne nesmírně. Kromě mých hereckých kolegů a partnerů, ať je to Václav Postránecký, nebo Tereza Kostková i báječní mladí herci, kteří hrají má vnoučata a ty mladé tady, tak je tu skvělý štáb – pracovitý, milý a mladý. Víte, já přijedu na natáčení, a když přijedu před ten domeček, kde se točí o Pavlíčkových, tak mi pusa udělá podkůvku s koutky nahoru, já se začnu usmívat, nejdřív ta pusa, a pak se začnu usmívat celá. A když odjíždím, tak počítám dny, kdy sem zase pojedu, to natáčení mi přineslo opravdu velké štěstí.
Jak vypadá váš natáčecí den?
Příprava na natáčení pro mne začíná už tak týden nebo dva předem, kdy si scénáře tisknu, podtrhávám a čtu, seznamuji se se situacemi, snažím se jimi bavit a pochopit je, ale to se ještě neučím. Učím se tak dva až tři dny předem, ale úplně pak na to zapomenu. Jde mi to velice snadno, to mám asi v genech. Jinak já se učím situace, ne konkrétní texty – ve chvíli, kdy přijde ta situace, naskočí i texty, takže čekám, až ta reálná situace nastane a já se partnerovi podívám do reálných očí. Snažím se být hodně uvolněná, abych dokázala komunikovat přirozeně, tak jak se komunikuje v reálném životě. Nicméně teď je to trochu náročnější, na Moravu přejíždím večer po představení a po natáčení na něj dost často zase odjíždím. Ale to si nestěžuji, když člověk na něco přistoupí, tak by si neměl stěžovat, navíc tohle je krásná práce a zaplať pánbůh za ni!