Václav Postránecký bojuje proti alkoholismu. A přitom hraje v seriálu vinaře
Václava Postráneckého si už z minulosti z rolí vinařů pamatujeme. Kladný vztah k vínu a vinné kultuře ovšem nemá jen před televizní kamerou. Sám je dokonce členem Evropského řádu rytířů vína. V čem ono členství spočívá? I na to jsme se oblíbeného herce vyptali. Reprízy seriálu Vinaři sledujte na Primě každý čtvrtek od 20.15 na Primě. Startujeme již 26. března!
Jak se vám líbí vaše role v seriálu Vinaři a jak se v ní cítíte?
Mně se líbí moje role tím, že je zase trošku jiná než ty předešlé. Evidentně mě baví být hercem a na herectví mě nejvíc baví proměny – čili by mě docela mrzelo, kdybych se donekonečna musel opakovat v nějaké oblíbené nebo populární podobě. Tady to nehrozí, protože vinař Pavlíček, kterého hraju, je velký svéráz. Je to člověk, který je obecně ctěn, uznáván, jeho mínění má svou váhu, ale je mu třeba taky mnoho odpouštět, protože Pavlíček trpí samozápalem – je to člověk, který se dovede docela snadno rozčílit a stává se mu to bohužel často. Ale je tady pak velká šance se usmiřovat s těmi napadenými, osočenými nebo těmi, komu bylo neprávem ukřivděno. Je to dokonalý odborník na svém místě, který nemá soupeře v nejbližším okolí, co se týče kvality vína, jeho chuťových vlastností i samotné výroby, která je velmi promyšlená a která je tajemstvím. On si na tom zakládá a hájí klasické způsoby výroby vína, zatímco mu hrozí střetnutí s novodobými technologiemi.
Podívejte se na videorozhovor:
V čem se podle vás liší Vinaři od ostatních seriálů, ve kterých jste hrál?
U Vinařů je jedna veliká odlišnost od všech ostatních seriálů – je to můj první seriál, který se odehrává v zeměpisné oblasti, která je mi velmi příjemná a milá. Je to Pálava, Mikulov a Pavlov – to je veliký dar. (Tohle ale nějak šikovně schovejte, aby to nečetla produkce a nemysleli si, že už touto skutečností se mám cítit být odměněn :-). Ale já to tak beru, protože velice snadno se vciťuji do pocitů místních usedlíků, které zažívají, když si sednou ke svému stolku se sklenicí, na jejímž dně se něco třpytí – a oni se přes tu sklenici dívají na ty velké vodní plochy dole pod Pavlovem, na to nekonečné nebe večer plné hvězd… Tak to mi jde velice snadno se stát obyvatelem Pavlova.
Kde se vzala vaše láska k vínu?
Já jsem šokoval moravské vinaře už v 17 letech, kdy jsem odešel na Moravu, protože to první, čemu jsem se tam učil, bylo víno – já jsem měl ještě pražský akcent, a už jsem rozeznal sauvignon od burgundského (tenkrát se ještě smělo říkat „burgundské“). Takže tím jsem je šokoval, jak je možné, že takový mladý spratek, a už se tak dobře vyzná ve vínu. Dnes je to obtížnější, těch odrůd vína je víc a jejich frází je taky víc. Ale myslím si, že v těch základních sortách se sotva spletu. Koneckonců snad i proto, že tomu trošku rozumím, jsem byl přijat do Řádu evropských rytířů vína.