Během několika týdnů se může změnit, jak se budete cítit s druhými lidmi i sami se sebou. Psycholožka a psychoterapeutka Alžběta Protivanská má pro vás čtyři kroky pro čtyři předvánoční týdny. Čtyři kroky k tomu, abyste neměli pořád pocit, že neustále utíkáte v těsném závěsu za světem, který nelze dohnat. Udělejte z letošního adventu období, ve kterém si pofoukáte duši. Jak na to?
Jen to zkuste chvíli sledovat. Průměrný člověk si postěžuje asi tak dvacetkrát za den a ani si to neuvědomí. V podstatě si postěžujeme každému, koho za den potkáme. Zmíníme, kolik máme práce, co nás bolí, kdo se nepěkně zachoval a nezapomeneme přidat, čeho se bojíme. Po očku přitom sledujeme druhého a tajně doufáme, že je na tom ještě o kousek hůře než my. Máme pocit, že tak si budeme moci alespoň trochu oddychnout.
Jestli vám to připadá jako nějaká hodně zvláštní hra, máte naprostou pravdu. Jako každé lidské chování, i stěžování má nějaký smysluplný důvod. Často je to právě snaha upokojit vnitřní úzkost, jak špatně na tom jsme. Všichni vlastníme mozek, který se spolehlivě snaží o dvě věci – přežít a zapadnout mezi ostatní. Není se čemu divit, v době lovců a sběračů znamenalo vyloučení z tlupy jistou smrt. Mozek se od té doby prakticky nezměnil, takže i dnes se snaží o konformitu – být uznávaný a přijatý druhými, zkrátka moc nevyčuhovat. Přestáváme žít svůj vlastní život a žijeme to, co si myslíme, že si o nás myslí druzí.
Co takhle žít konečně život svůj? Začněte si pečlivě všímat toho, kdy a o čem si stěžujete. Možná objevíte, že vaše téma je zdraví, partnerství nebo třeba peníze. Brzy si všimnete, jak moc si stěžujete a možná se dostaví přechodný pocit bezmoci, že se tomu nedá zabránit. Dalším krokem je totiž vytvoření nového příběhu. Vymyslete si o svém oblíbeném stěžovacím tématu něco nového, co o něm budete druhým říkat. Něco dostatečně obecného na to, aby to byla pravda a bylo to zároveň pozitivní.
Může to vypadat třeba takhle:
„Moje finanční situace se pomalu zlepšuje.”
„Moje zdraví bude určitě brzy v pořádku.”
„S partnerem o tom začínáme mluvit.”
První týden adventu pro duši si přestanete stěžovat. Jakmile přestanete, bude snadné to udržet a začnete si všímat velkých změn, uvidíte.
Díky prvnímu týdnu začnete být automaticky více pozorní ke svým myšlenkám. A budete si moci všimnout druhého nekalého triku, který má náš mozek ve velké oblibě. Neustále se vrhá na druhé lidi a snaží se domyslet, na co asi myslí, a zda si nemyslí něco špatného o nás. Jsou to přesně ty okamžiky, kdy se už od rána necítíme dobře – a pak stačí jedno zdvihnuté obočí od kolegyně, abychom do večera mysleli na to, že jsme určitě zase ztloustli nebo že je ta košile opravdu příšerná. Mozek miluje domněnky.
A má to ještě jeden háček. Jakmile začneme sami sebe přesvědčovat o tom, že si kolegyně určitě nic špatného nemyslí, mozek vyprodukuje ještě více argumentů, proč by mohla. Nakonec se naše vlastní myšlenky perou samy se sebou. Končí to pocitem bezvýchodnosti a napětí. Rozhodně nic příjemného.
S domněnkami se dají dělat hned dvě věci. Když je chytnete na začátku, máte možnost zkrátka jít a u druhého člověka si je ověřit. Může to vypadat třeba takhle: „Rozumím tomu dobře, že si myslíš, že mi to nesluší?” Chce to velkou odvahu, ale okamžitě to pročistí vzduch. Druhého možná tak trochu zaskočíte, ale možná poprvé se dozvíte, co si opravdu myslí. Zpravidla se tak začne dít jedna hodně důležitá věc – zlepší se vaše vztahy, protože budou založené na otevřenosti.
Pokud už se domněnky opravdu intenzivně rozjedou, sedněte si a hoďte je na papír. Doslova z hlavy vyndejte všechny obavy o tom, že si druzí myslí, že jste tlustí, neschopní, hloupí a nudní. A pak ten papír nechte být. Běžte se najíst, protáhnout, napít se vody a zavolejte někomu, koho máte rádi. Teprve potom se k papíru znovu vraťte. Zjistíte překvapivou věc – budete mít pocit, jako kdyby to psal někdo jiný než vy. Má vůbec potom smysl domněnky v sobě živit?
Čeká vás asi největší pracovní shon. Možná budete na poslední chvíli nakupovat dárky, možná dohánět pracovní nebo jiné resty. Doslova nebudete vědět, kde vám hlava stojí. Ráda tomu říkám myšlenková tykadla – neustále v mysli odvíjíme nekonečná vlákna všech možných variant situací, které nás teprve čekají. Zpravidla se nejdůkladněji věnujeme takovým, které by mohly špatně dopadnout nebo nám hodně záleží na jejich výsledku.
Je to přesně takový vnitřní stav, kdy může opravdu pomoci jediné – na chvíli se konečně zastavit. Všimněte si, jak často přichází pocit, že utíkáte a vaše tělo dobíhá někde za vámi. Jak často se stane, že si až večer uvědomíte, že jste skoro nejedli nebo že vás pekelně bolí hlava. Někdy je to pocit, jako kdyby vás den na začátku hodil do míchačky a večer vyplivnul. Vyčerpané, a tak trochu zmatené, kam se poděl ten čas.
Třetí týden si najděte jednu činnost, která nikam nevede. Koukejte do ohně nebo na ptačí krmítko. Vybarvujte omalovánky nebo navlékejte korálky. Podstatné je, že to nikam nepovede! Věnujte se něčemu, v čem se vlastně nedá uspět. Dá se to jen dělat. Pozorujte, kam vás vaše mysl vezme. Po deseti nebo patnácti minutách to bude nejhorší, hlava bude dělat všechno pro to, abyste šli něco dělat. Vydržte a uvidíte, co se bude dít potom.
Z našeho světa – ze vztahů i situací – se nám vrací vždy podstata toho, co mu dáváme. Vzpomeňte si na případ, kdy jste byli opravdu zklamaní, co se vám vrátilo. Třeba vám někdo neoplatil laskavost, zapomněl na vás nebo chtěl přímo ublížit. Jaká byla podstata toho, co jste mu dosud dávali? Možná zjistíte, že to byl strach, jak zareaguje, nebo úzkost, zda jste pro něj dostatečně dobří. Možná přímo naštvanost, že děláte něco, co jste vůbec dělat nechtěli. Vrací se nám totiž vždy podstata, nikoli zjevná stránka toho, co děláme.
Poslední týden adventu je s dáváním spojený. Tentokrát si pohlídejte, s jakým vnitřním pocitem budete dávat. Je jedno, jestli budete předávat pohlednici, květinu nebo snubní prstýnek. Můžete podat ruku, předat vzkaz nebo darovat čas. V každém případě se před samotným předáním nejdříve nadechněte a řekněte si: „Daruji to s láskou a vděčností.” Nebo: „Daruji to s klidem a vyrovnaností.” Brzy si začnete všímat, v čem je jiné to, co se vám bude dostávat zpátky.
Alžběta Protivanská, psycholožka a psychoterapeutka
