Sono, RTG, MR, CT: Víte, co vás tam čeká?

Tvrzení, že do ženy a do melounu nevidíš, už dávno neplatí. Lékaři do nás vidí. A je to dobře.

Moderní vyšetřovací metody založené na zobrazení stavu lidských orgánů zachraňují životy, díky nim se dají včas odhalit vážné choroby, především zhoubné nádory. Na druhou stranu se i po sto dvaceti letech stále využívá vynález německého fyzika Röntgena.

Stará dobrá klasika

Klasický rentgen (RTG) najde své uplatnění hlavně v ortopedii, při podezření na zlomeniny, poruchy pohybového aparátu, vykloubeniny, nemoci páteře (včetně skoliózy), ale slouží i pro zobrazení hrudníku, srdce, občas i břicha. Používá se také v neurologii a při diagnostice různorodých zánětů včetně štítné žlázy, zjišťování zkaženosti zubů, aktuálního stavu orgánů po operacích nebo invazivních výkonech – biopsii apod.

Velké plus rentgenu z hlediska psychiky spočívá v tom, že pacienti jsou na něj zvyklí, nemají z něj strach, nemusí se jim také nic sáhodlouze vysvětlovat, navíc před ním obvykle není potřeba dodržovat výživová či jiná opatření.

Roli hraje i finanční nenáročnost, což vítají zdravotní pojišťovny, i proto je a asi ještě dlouho bude využíván. Nevýhoda spočívá ve vystavení pacienta slabému radiačnímu záření, proto se raději doporučuje několikaměsíční pauza.

Člověk na plátky

Ještě mnohem vyšší (až 200x), ale pro člověka stále bezpečné, je záření, které vydává počítačová tomografie (z anglického Computer tomography), lidově cétéčko (CT). Princip je podobný, jako u rentgenu, ale místo jednoho snímku vznikne mnoho snímků, které ukážou stav orgánů mnohem lépe.

Pomyslně se dá metoda popsat tak, že lékař na monitoru člověka „rozřeže“ a pak zase složí. Má k dispozici pohledy z mnoha úhlů, v počítačovém programu si může nastavit zvýraznění pro něj důležitých věcí či orgánů – i ve 3D rozlišení. Díky tomu lze odhalit i opravdu malé záněty, nádory nebo krvácení.

Přístroj na CT má tvar obřího prstenu, umístěného nad posuvnou plošinou, kam pacient ulehne. Vyšetření je bezbolestné, trvá řádově pár minut a to klasické nevyžaduje žádnou přípravu. Existuje ale i tzv. kontrastní, sloužící ke zvýraznění proudění krve v cévách. U něho se do žíly vstříkne látka s obsahem jódu, ta se dá případně i vypít. Na vyšetření je pak nutné přijít na lačno a alespoň čtyři hodiny předtím nejíst.

Během vyšetření může člověk mít pocit tepla, které se rozlévá po těle, občas se objeví i nucení na záchod, ale to rychle odezní. Může se také objevit alergická reakce, pokud člověk o alergii neví a nedostane před vyšetřením příslušné léky.

CT se také provádí rutinně po každém větším úraze – zejména u podezření na poškození páteře či lebky (cévní mozkové příhody, lokalizace nádorových onemocnění, apod.)

Foto: Thinkstock

Magnety na scéně

Nejúčinnější zobrazovací metodou tohoto typu je ta „nejmladší“ – magnetická rezonance, jejíž objev byl oceněn Nobelovou cenou (2003). Princip přístroje, který využívá vlastností atomových jader vodíku, je složitý a těžko popsatelný. Laikům by měl stačit údaj, že zdroj magnetického pole je u něj až třicettisíckrát silnější, než má ten zemský!

Vzhledově vypadá přístroj na magnetickou rezonanci jako tunel, má průměr asi 60 cm a je umístěn v odizolované místnosti. Pacient je do něj umístěn ve spodním prádle, hlavou napřed. V převlékárně musí odložit šperky, sponky, řetízky, piercing a všechny předměty z kovu včetně zlata, případně také odlíčit make-up! „Zakázán“ je i kardiostimulátor. U lidí trpících klaustrofobií nebo nervozitou ze stísněného prostoru se může vyšetření provést v částečné nebo úplné anestezii.

Vyšetření s muzikou

Součástí vyšetření je poměrně velký hluk připomínající silné rány kladivem. Na přehlušení bušení se proto pacientovi pouští hudba do sluchátek, která jsou společně s mikrofonem jediným prostředkem komunikace s lékaři. Magnetická rezonance trvá obvykle dvacet až čtyřicet minut.

Používá se nejvíce v neurologii, u poruch pohybového aparátu (klouby, mícha, vyhřezlá ploténka), při podezření na cévní nebo nádorové onemocnění mozku, ale i všech orgánů a funkcí obecně.

Vyšetření s gelem

Z jiného soudku je sonografie (ultrazvuk), které se provádí pomocí ultrazvukové sondy. Nevyžaduje pacientovu speciální přípravu, jen při vyšetření břicha a ledvin se drží tři dny předtím nenadýmavý režim a od půlnoci se nemá jíst, pít a kouřit. Při zjištění stavu močového měchýře je naopak nutné, aby byl naplněn, takže se doporučuje určitý pitný režim.

„Sono“ trvá pár minut a je až primitivně jednoduché – na kůži se nanese vrstva gelu, aby hlavice přístroje po ní hladce klouzala. Pacient nejčastěji leží na zádech, někdy i na boku nebo může sedět. Přístroj na monitoru okamžitě ukáže stav orgánů, lékař může obraz zastavit, přiblížit, provádí měření.

Nevýhodou je, že ultrazvuk se špatně provádí u nadměrně obézních lidí. Přes vrstvu tuku totiž někdy k vyšetřovaným orgánům ani nepronikne!

Ultrazvuk nemá vůbec žádné škodlivé vedlejší účinky, i proto se běžně využívá ke sledování průběhu těhotenství, určení pohlaví a vývoje plodu.

Kapsle budoucnosti

O tom, jak by mohly zobrazovací metody fungovat v blízké budoucnosti, si lze udělat obrázek z tzv. kapslové endoskopie, kterou využívá například IKEM. Pacient prostě spolkne kapsli o velikosti větší pilulky. Uvnitř jsou dvě kamery detailně snímající žaludek, jícen, ale hlavně střeva, jak tenké, tak zejména tlusté, kde je často karcinom. Výsledky se ukládají do malé krabičky na těle a pak přehrají do počítače…

Novinář tunelář

Protože jsem chtěně i nechtěně všechny zobrazovací metody za svůj pestrý život vyzkoušel, mohu posloužit vlastními zážitky. Nejnudnější byl ultrazvuk, trval snad minutu, nejdobrodružnější „cétéčko“ po výhřezu ploténky. Pocit stísněnosti zmizel poté, co mě napadlo zavřít oči a nevnímat úzký prostor. Rámusení ale nešlo přeslechnout ani přes dost hlasitou muziku, i když dělala, co mohla, proti „kladivu“ neměla šanci. Postupně si na to ale uši zvykly.

Z jiného soudku byla funkční magnetická rezonance mozku, kam jsem se přihlásil jako dobrovolník. Tam mi dali na tvář průsvitné „hledí“, ve kterém mi na monitoru před očima poletoval míček. Já ho měl stisknutím tlačítka zasáhnout, aby se lokalizovala centra ovlivňující řeč i pohyb, a výsledky se pak porovnávaly s „parkinsoniky“. Tím, že jsem si vlastně hrál, doteď nevím, jestli přístroj vydával rámus…

Jan Janula