Advokátka Adéla Hořejší: Mnoho žen má po porodu trauma, může za to porodnické násilí

Podle Adély Hořejší by ideální svět měl být postaven na partnerských vztazích svobodných lidí. Už od studií ji zajímala psychologie, ale nakonec se rozhodla pro právo, které základní hodnoty, tedy i mezilidské vztahy, chrání. Právu se věnuje už 15 let a zaměřuje se hlavně na problematiku zdravotní péče o děti a jejich rodiče, včetně porodů. Do povědomí veřejnosti se dostala hlavně v době, kdy v nejsledovanější české „porodnické kauze" jako advokátka zastupovala prezidentku Unie porodních asistentek Ivanu Königsmarkovou. Ta byla podmíněně odsouzena za údajné pochybení při vedení domácího porodu, který se zkomplikoval a dítě později zemřelo. Ústavní soud pak rozsudek zrušil.

• Říkáte, že vás nejvíc zajímají oblasti práva, které se týkají základní integrity člověka. Myslíte si, že se přístup společnosti k vnímání žen a tabuizovaným ženským tématům postupem času vyvíjí k lepšímu?

Určitě. Každopádně je to spíš otázka desítek až stovek let. Určitě to není tak, že by se to měsíc od měsíce lepšilo. Skrze vnitřní i vnější ženskou emancipaci se to posouvá, zároveň spolu s tím přichází i jistý odpor. Stále tu vlastně máme určité paradigma ženy jako pasivní bytosti, která musí být kontrolována a opravována. Je třeba, aby byla poslušná, a ta poslušnost je pak oceňována. V porodnictví, kterým se hodně zabývám, je toto paradigma velmi zesílené. Mnoho žen trpí po porodu traumatem, některým je dokonce diagnostikována poporodní deprese, to vše však není důsledkem porodu, ale právě porodnického násilí.

Já se do prostoru snažím vnést perspektivu ženy jako autonomního člověka, svobodné bytosti, která o sobě může rozhodovat a jejíž rozhodnutí je třeba respektovat. A tato představa svobodné ženy se svobodnou sexualitou, svobodným tělem, svobodným mateřstvím i profesním životem hodně lidí znervózňuje.

• Zabýváte se porodnictvím a často obhajujete porodní asistentky. Řešíte tedy něco, co je pro společnost velmi kontroverzní a třaskavé. Jak se vás bouřlivé debaty, které tato témata vyvolávají, dotýkají?

To je dost složitá otázka, protože má mnoho úrovní odpovědi. Na té úplně vnitřní se mě to dotýká jakožto ženy. Protože restrikce vůči porodním asistentkám jsou jen nástrojem k tomu, aby budoucí matky nemohly svobodně rozhodovat o svém porodu. Takže v tom centru, v onom středobodu, je pro mě žena a její svobodná volba.

Často cítím velký smutek, bolest a soucit s postavením žen v této niterné oblasti. Potřebují podporu, místo toho se jim však dostává násilí. A to jak na strukturální úrovni, protože systém jim nedovoluje činit volby, tak potom i na té konkrétní, přímé úrovni. Navíc samozřejmě, pokud vnášíte do systému, který je násilný, nějakou změnu nebo jiný pohled, ten systém jde do odporu. Takže jsem se setkala i s útoky na vlastní osobu.

• Měla jste někdy chuť to z tohoto důvodu vzdát?

Musím říct, že spousta věcí už se mě vůbec nedotýká, protože chápu, co se děje a jsem tedy schopná to lépe zpracovat. Ale přece jen si pamatuji na jeden okamžik, který mě donutil pochybovat. Bylo to někdy v začátcích, kdy jeden z představitelů gynekologické společnosti zaútočil verbálně na mé děti. To mě tehdy hodně zarazilo, protože se tím vlastně otevřely dveře do mého soukromí. Přitom jsme řešili naprosto věcné téma, tedy kontakt s dítětem po porodu. Tehdy byl syn ještě miminko a já dostala strach. To, co tam proběhlo, nebylo vyloženě vyhrožování, ale já jsem to tak subjektivně pociťovala a v tu chvíli se ve mně probudil pudový strach o děti, aby se jim něco nestalo. Potom jsem si ale řekla, že mi to za to stojí, že právě ve prospěch dětí to téma neopustím.

• To říká hodně žen, že jakmile se negace dotkne dětí, bolí to nejvíc. Proč myslíte, že se nám toto pořád děje?

Podle mě je to ta vůbec nejzranitelnější oblast. Máte nějaký základní pud zajistit dětem bezpečí a tohle to narušuje. Děti jsou bezbranné, zodpovídáte za ně, takže hledáte, kde je ta hranice mezi skutečným a imaginárním rizikem. Každopádně už je to nějaká forma znejistění. A když máte pocit, že bezpečí vašich dětí je narušeno vaší prací, znejistí to i vás a svůj pohled pak obtížněji prosazujete.

• Když se ještě vrátíme k tomu náročném momentu na začátku. Jak jste se tehdy k tomu postavila? Kde jste hledala oporu a sílu dál pokračovat?

Můj velký zdroj síly jsou mí blízcí. Mám skvělého muže, s nímž máme i po dvaceti letech velmi intenzivní a krásné partnerství, ze kterého čerpám sílu. Partner je velmi podporující a láskyplný, což je pro mě velmi důležité. Dále pak moje děti. V našem vztahu je hodně radosti a z ní také čerpám, to samé vztahy s přítelkyněmi. Takže největší oporu mám v blízkých a někdy také v józe.

• Měla byste nějakou obecnější radu pro ženy, které se začínají ve veřejném prostoru pohybovat a on je nepřijme s úplně přívětivou náručí?

Z mé zkušenosti bylo úspěšné otevřít se své vlastní zranitelnosti a v tom najít sílu. Pomohla mi tedy má vlastní autenticita a důvěra ve vlastní intuici a prožívání. Pro ženy, které na své cestě začínají, je, myslím, velmi podstatné, aby věřily samy sobě a nenechaly se znervóznit tím, že třeba v očích někoho nejsou dostatečně dobré a že jejich intuici nepovažuje za plnohodnotný nástroj.

Podívejte se na celý rozhovor:

Připraveno ve spolupráci s projektem Žena v zenu, který představuje české ženy z různých sfér, jejich příběhy o překážkách, odmítání nebo nepřejícnosti. A především to, jak se s takovými jevy, které mají často u žen dost specifickou formu, vyrovnávají.