Aneta Krejčíková: Chtěla jsem veřejně mluvit o domácích porodech, ale vzdala jsem to

Aneta Krejčíková, která koncem dubna oslavila třicáté narozeniny, vždy hodně řešila názory okolí. Naučit se nepouštět si k tělu kritiku je podle ní postupný a nekončící proces. Hodně jí v tom pomáhá přenastavení priorit díky dětem. S partnerem Ondřejem Rančákem, s nímž se zasnoubila v roce 2017, má dvouletého syna Bena a roční cenu Antonii a momentálně je úplně ponořená do své mateřské role.

• Jaké byly tvé začátky, když jsi ještě neměla žádné zkušenosti s tím, jak se vůči kritice a hejtům postavit?

Už od malička jsem hodně citlivá. Máma se mnou často řešila moji rozmrzelost z toho, že si o mně někdo udělal názor, přestože mě pořádně neznal. Už tehdy mi strašně záleželo na tom, co si o mně druzí myslí. Máma mě sice učila, že se nikdy nemůžu zavděčit všem, ale pro mě to vždycky bylo velmi důležité a cítím, že pořád svým způsobem je. Nicméně se na tom snažím pracovat.

• Vzpomeneš si na nějaké konkrétní náročné situace, které jsi dlouho a intenzivně řešila?

Těch náročných situací bylo hrozně moc. Poprvé jsme si to jako mladá holka uvědomila, když jsem přišla po škole do divadla Na Fidlovačce a zjistila jsem, že tam o mně dvě herečky nemluví moc hezky a ani se ke mně moc hezky nechovaly. Přitom já jsem hodně kamarádská a otevřená, ale někdy asi můžu na někoho působit jako velká voda. I ta naše práce je taková, že se často musíte s lidmi rychle seznámit, protože kolikrát přijedete na natáčení, není moc času zkoušet a jdete třeba rovnou natáčet nějakou intimní scénu. Ale ne vždycky a ne s každým to jde.

A když jsem začala víc vystupovat v televizi, začala se o mě a mého partnera víc zajímat bulvární média. Tehdy jsme zrovna prožívali ve vztahu krizi, navíc natáčení bylo velmi náročné časově i psychicky a můj partner všechen ten tlak hůře nesl. Nakonec to vyvrcholilo ve skandál, který se v médiích probíral. A mě, aniž bych cokoli tušila, k tomu zavolali o vyjádření. Ptali se, co si myslím o tom, co můj partner s kým a kde dělá. To jsou přesně ty náročné situace, které zažívat nechceš. Ale zvládli jsme to a patří to k mému povolání, i když s tím nesouhlasím. Chápu, že lidé se zajímají o celebrity, které vídají v divadle nebo v televizi, protože jim vlastně hrají jejich hrdiny. Nicméně musí to mít určitou míru a myslím si, že někdy už ten hyenismus nezná mezí, že už je jim jedno, že jde třeba o nevěru partnera nebo smrt člena rodiny.

• Vzpomeneš si na nějaký moment, kdy ti došlo, že to nemůžeš tolik řešit, protože všem se prostě nezavděčíš?

Částečně už jsem si zvykla na to, že naše společnost je na odsuzování nastavená, takže fakt, že mě pořád někdo hodnotí, je svým způsobem normální. Každopádně pořád to občas řeším. Ale vím, že mi v tomto směru hodně pomáhají děti. S jejich příchodem to byl asi největší zlom. Zatímco dřív jsem měla velkou potřebu sama sobě i ostatním pořád něco dokazovat, dnes už vím, že mé priority jsou někde jinde.

Každopádně i já sama mám pochopitelně občas tendenci někoho soudit, ale pak si řeknu, že na to přece vůbec nemám právo.

• Ztvárnila jsi mimo jiné role, kde ses svlékala a veřejnost potom řešila i některé tvé intimní záležitosti. Neměla jsi pocit, že si tě lidé „zaškatulkovali?“

Měla a všimla jsem si toho i s přicházejícími nabídkami práce. Když mi už potřetí přišla nabídka na malou epizodní roli, ze které bylo jasné, že hledají jen herečku, která bude ochotná se svléknout, začala jsem takové nabídky odmítat. Samozřejmě to neznamená, že když přijde nabídka role, kde ta nahota je, hned ji odmítnu. Ale musí tam být i nějaká přidaná hodnota.

View this post on Instagram

A post shared by Aneta Krejčíková (@krejcikova.aneta)

• A co téma domácího porodu? Dceru Toničku jsi rodila doma.

To bylo také velmi náročné. Já jsem Toničku rodila v první covidové vlně, těsně po tom, co vyhlásili, že tatínkové ani duly nemohou k porodu. Po prvním porodu jsem měla oboustranný zánět, a nebyla jsem tudíž nejlepší adept na domácí porod. Hrozilo mi riziko dalšího zánětu, takže mě porodní bába poslala do porodnice, což jsem šíleně obrečela. Naštěstí mě z porodnice poslali domů, z čehož jsem měla velkou radost, a záhy jsem začala rodit doma. Rozhodla jsem se, že o domácích porodech chci určitě mluvit nahlas a veřejně, ale po půl roce jsem to vzdala, protože to bylo strašně náročné na psychiku. Kritika totiž nepocházela jen ze strany široké veřejnosti, ale i od těch nejbližších, z rodiny. Chápu, že měli strach, navíc je to téma, které hýbe celou společností. Když má na něj někdo opačný názor, lidé mají často hodně nesnášenlivý tón a je to úplně extrémní. Za mě je důležité se navzájem respektovat a hledat určitý balanc. Vždyť žádná žena nemůže být takový blázen, aby schválně ohrožovala život svůj a svého dítěte.

• Maminky mají tendence se na sociálních sítích navzájem hodně hodnotit. Máš s tím zkušenost?

Kritiku kojení na veřejnosti jsem paradoxně schytala právě od žen. A jednou, když jsem na Instagramu řešila kojení, mě dokonce jedna paní zkritizovala za kojení na veřejnosti, protože by to prý mohlo ublížit jiným matkám, které kojit nemůžou. Taky mám občas tendence hodnotit ostatní mámy. Vlastně denně si uvědomuji, že ostatní hodnotím, aniž bych je vůbec znala. Naše společnost je tím prohnilá. Snažím se to ale odnaučit. A myslím, že každý by měl začít u sebe.

Podívejte se na celý rozhovor:

Připraveno ve spolupráci s projektem Žena v zenu, který představuje české ženy z různých sfér, jejich příběhy o překážkách, odmítání nebo nepřejícnosti. A především to, jak se s takovými jevy, které mají často u žen dost specifickou formu, vyrovnávají.