Anička Slováčková se potkala s fanynkou, která jí chtěla darovat vlasy

Zpěvačka a herečka Anička Slováčková, která statečně bojuje s rakovinou prsu, se dozvěděla, že v Plzni existuje holčička, která by jí ráda věnovala vlasy. Anička zareagovala okamžitě a s Veronikou Hrochovou se potkala. Přečtěte si rozhovor s Aničkou nejen o milých gestech, ale i tvrdé realitě boje proti rakovině.

Zpěvačka a herečka Anička Slováčková, která statečně bojuje s rakovinou prsu a každý den až do konce prázdnin podstupuje chemoterapie, má srdce na pravém místě. Když se přes Prima Ženy dozvěděla o dvanáctileté holčičce Veronice Hrochové z Plzně, která jí chtěla darovat své vlásky, zareagovala okamžitě. „Je to od ní úžasné gesto! Vlásky si nevezmu, myslím si, že jsou potřebnější pro jiné, ale moc ráda se s ní sejdu,“ odpověděla. A tak se také stalo. U dojemného setkání byl i náš redaktor.

Darování vlasů jako silné gesto

Anička dorazila v domluvený čas na minutu přesně. S Verunkou, od které jako dárek dostala plyšového slona pro štěstí, se objala a strávila s ní hodinu a půl. „Dám si ho do postele a budu s ním spát. Už tam mám jednoho medvěda, s kterým spím už asi od pěti let, tak tam teď budu mít strážce dva,“ rozzářila se Anička.

Přestože se spolu viděly poprvé v životě, s holčičkou si povídala jako se svou nejlepší kamarádkou. Bavily se úplně o všem a zjistily, že mají i hodně společného. Líbí se jim stejné pohádky a muzikály, mají slabost pro plyšáky a zvířátka a chutnají jim podobná jídla. „Velmi ráda jsem se s Verunkou poznala osobně. Je to skvělá holka a je nádherné, jak se snaží pomáhat. Jak jsem se dozvěděla, dlouhé vlásky má odmalička, nejdelší měla osmdesát centimetrů a z těch darovala přes Nadační fond – Daruj vlásky, která spolupracuje s onkologicky nemocnými pacienty, padesát centimetrů. Teď si je opět nechává narůst, aby v tom mohla pokračovat dál. Je to obdivuhodné. Slíbily jsme si, že se nevidíme naposledy a budeme spolu v kontaktu dál,“ uvedla Anička, která nám po setkání poskytla rozhovor.

• Vlasy po chemoterapii už vám zase krásně rostou. Jaké jste měla, když jste byla malá?

Měla jsem blonďaté a dlouhé tak, že jsem si na ně i sedala. Postupem let ale sešly do takové té klasické bezbarvé hnědé. V období dospívání jsem je začala barvit a pak to šlo z kopce... (smích)

• Váš otec ani matka přitom blonďáci nejsou...

A zajímavé je, že i můj brácha byl jako malý blonďák. Ten byl ještě více platinovější než já. A teď je i jeden z jeho synů.

• Jak jste to prožila období koronaviru, které přineslo řadu zrušených koncertů a muzikálů, ve kterých účinkujete?

Když to začalo, byla jsem zrovna na operaci. Měla jsem velké oči, že mě za jeden den odoperují a další už budu hrát. V závěru jsem byla ráda, že to přišlo, protože bych všechny své pracovní závazky nebyla schopná splnit. Bylo mi fakt hrozně, celá ta rekonvalescence byla dost náročná. Operovali mně všechny uzliny, takže jsem měla ruku nepoužitelnou a nemohla se pomalu ani obléct nebo osprchovat. Tím, že jsem docházela do nemocnice, kde s lidmi přicházíte do kontaktu pořád, jsem se po tu dobu s rodiči raději nestýkala a byli jsme opravdu všichni poctivě zavření doma. Nechtěla jsem riskovat, že bych tátu nakazila, je mu sedmasedmdesát. On se drží, sportuje, hraje tenis, stará o sebe. Co se týče zrušených akcí, ještě teď je doba zlá. Dneska jsem se viděla s tátou, ten je z toho také nešťastný. Zeptala jsem se ho, kde hraje, odpověděl, že v sobotu na svatbě a já na něj a kde dál? A on že do konce roku nemá nic, všechno zrušené. Přitom měl vždycky tak čtyři akce denně.

• Jak užíváte prázdniny?

Tím, že mě až do konce srpna každý den čekají chemoterapie, moc plánovat nemůžu. Ale nejsem ten typ, který by mohl na lehátku u moře proležet celou dovolenou. Jsem workoholik, aktivní člověk, který neumí odpočívat, ale musí pořád něco dělat. Myslela jsem si, že za těch posledních x měsíců mě ta nemoc naučí odpočívat, ale nenaučila. Nyní pracuji na novém CD, takže všechno se teď točí okolo toho, do toho sháním sponzory, protože je to celkem nákladná věc. Pokud všechno půjde tak, jak má, křest by měl být v únoru. Vyrazím také na chalupu, kde to miluju, čeká mě svatba mé kamarádky v Brně, kde jí budu i zpívat, a s mojí kapelou se chystáme na skluzavky do bazénu. A víte, co teď dělám moc ráda? Chytlo mě vaření.

• Jakou kuchyni nejraději?

Mám ráda hlavně tu italskou. To mě baví moc. Plody moře, těstoviny, ryby... Pomalu se dostávám i k té české, které jsem se celý život bála. Ale zjistila jsem, že zbytečně. Pár omáček už jsem udělala a nebylo to špatné. Vztah k jídlu mám opravdu kladný. Třeba na Vánoce se třiadvacátého až do sedmadvacátého prosince zavřu doma, obklopím se cukrovím, bramborovým salátem, udělám si vlastní televizní program s oblíbenými pohádkami a nikdo mě nikam nedostane. Teda jenom ke stromečku. (smích) A dost často i něco peču.

• Tak to už se z fleku můžete vdávat...

Zatím ještě ne, na to je ještě čas... (smích)

• O vás je známo, že milujete zvířátka. Kolik jich doma v současné době máte?

Dva kocourky: tříletého Alexe a čtyřletého Filípka. Oba jsou vykastrovaní. Když jsem si přinesla koťátko Alexe, musela jsem ho dokojovat, protože jeho matka zmizela. Tak jsem si ho trochu rozmazlila. Jsou to úžasní parťáci, mají se strašně moc rádi. Jen když tedy ve čtyři ráno nezačnou blbnout a honit se po bytě. To je pak, jako když se probíhají sloní stáda. (smích) Do budoucna bych chtěla mít ještě hada, bílou užovku. Jaké bych jim dala jméno, ještě nevím. Asi podle někoho z filmu Harry Potter, který miluji.

• K zvířátkům tíhnete odmalička. Měli rodiče pro vás pochopení, když jste si nějaké přivedla domů?

Můj tatínek byl odjakživa proti tomu, abychom měli doma kočku, protože je nesnáší. Ale nakonec mi to prošlo. Jednou ráno, když jsem přišla do kuchyně, tak vidím tátu na kolenou, jak ji krmí tou nejlibovější šunčičkou, hladí ji a povídá si s ní. Tak se ho ptám: Co to děláš tati? On, že nic... No nakonec to byl jeho největší miláček. (smích) A tak to bylo i s papoušky.

• Jaké byly vaše hudební začátky?

Od tří let jsem hrála na klavír, což mě ale strašně nebavilo a dělala jsem to jen proto, že si to rodiče přáli. Našla jsem si k tomu cestu až ve třinácti letech, hrála jsem jen ty písničky, které se líbily mně. Půjčovala jsem si kostýmy, ve kterých vystupovala moje máma, a před zrcadlem si hrála na Shakiru, Katy Perry a další. Zpívat jsem začala ve čtyřech letech. Moje divadelní začátky byly u mámy, se kterou jsem účinkovala v jejích pořadech pro děti. Moc si to už nepamatuji, byla jsem malinká a dělala to, co po mně chtěli. (smích) Ale bavil mě tanec, kterému jsem se začala věnovat i závodně. Dělala jsem naší třídě i předtaneční na maturitní ples. Těsně předtím mi při provazu rupla šlacha a já celý maturák strávila o berli. Pak jsem si na lyžích oddělala koleno a tím moje taneční éra skončila, což mě dodnes mrzí.

• Jak se nyní máte?

Teď už hezky. Užívám si života, kamarádů, léta.