Eva Decastelo: Bojím se, jak jednou děti budou reagovat na mé erotické fotky

Jako holka z Litoměřic, která od 13 let stále chodila na herecké i modelingové castingy, měla velkou touhu prosadit se a být vidět. Podařilo se jí to v 17 letech. V Divadle Na Zábradlí tehdy objevila inzerát, kde hledali tmavší malou absolventku herecké školy pro roli seňority do hry Nahniličko. Eva na casting šla i bez herecké školy a vyhrála jej. Od té doby z divadelních prken v podstatě neslezla. Zahrála si i v řadě filmů a seriálů. Spolu s tím, jak byla více vídět, ale přišly i negativní reakce a komentáře, že je hloupá, hnusná, příšerná, neschopná. Mnoho z nich se týká erotických fotografií, které kdysi nafotila v USA. To, že není přirozená všestranná herečka, o sobě Eva dobře ví. Důležité podle ní je tu sebereflexi pěstovat a vědět, za co se pochválit i kde jsou rezervy. „Afektované krávy mi vždycky půjdou,“ směje se.

• Na začátek se zeptám čistě prakticky. Čteš vůbec diskuze, komentáře a články o sobě samé?

Ano, vlastně už od té doby, co se mi podařilo dostat se do širšího povědomí veřejnosti. Od mládí jsem toužila být známá. Když se mi to pak podařilo, měla jsem pocit, že jsem vyhrála. Jenže pak jsem právě začala číst ty diskuze a to byla cesta do pekel. Všude se tam psalo, že jsem hnusná, hloupá, neschopná a příšerná. A já to četla pořád dál a doufala, že tam někde najdu něco pozitivního. Ale kdepak.

Pak mi jednou můj tiskový mluvčí ukázal nějaký článek o paní, která se ujala koťátek z množírny. Byl tam ten samý hnus, jen aplikovaný na jiné téma. Tehdy mi došlo, že si tohle dštění síry nesmím brát osobně. Snažím se podle toho řídit, ale stejně se čas od času do těch diskuzí podívám, abych zjistila, jestli se náhodou něco nezměnilo. A nezměnilo.

• Když tedy dnes čteš nějaké negativní komentáře na svou osobu, míváš chuť se obhajovat a vysvětlovat?

Občas ano. Celkově jsem na tohle velmi citlivá a vždycky, když vidím, že o mně někdo napsal něco ošklivého, beru si to hodně osobně. Nicméně můj základní stavební kámen v jakékoli komunikaci s kritiky byl vždycky humor a empatie. Nikdy jsem nešla do agrese. A když humor nezabral, snažila jsem se ukázat pochopení v tom smyslu, že každý má svůj názor, ale že mě mrzí, že jsme se třeba ani nepotkali a že bych danou osobu při osobním setkání možná přesvědčila o tom, že nejsem taková „kráva“.

Zároveň je mi samozřejmě jasné, že nemohu všem všechno vysvětlit. I kdybych se stavěla na hlavu, když někdo nechce, prostě nepochopí. A manžel psycholog mi také říká, proč to řeším. Že on přece ví, jaká jsem, vědí to i naši přátelé a děti. Nemusím tedy už nikomu nic dokazovat. Já mám každopádně pořád tu touhu, aby mě lidé viděli takovou, jaká si myslím, že jsem. A to se právě zatím nedaří.

• Pamatuješ si nějaké komentáře, které tě vyloženě „dostaly“? Přece jen jsou občas témata, která jsou pro nás citlivá...

Musím říct, že třeba dehonestace, které se týkají mého vzhledu, výšky a váhy jsou mi úplně jedno. Tohle tělo dalo život dvěma úžasným dětem a už jen za to s ním mám být spokojená. Co mě ale dokáže opravdu ranit, jsou poznámky na mé mateřské schopnosti. Pro mě jsou totiž děti to nejdůležitější na světě. Když tedy tohle někdo zpochybňuje nebo nedej bože přímo řekne něco negativního o dětech, tak musím říct, že jsem nekompromisní. Své děti bych se nezdráhala bránit ani fyzicky.

• Když vezmeme téma sexuality, na svém kontě máš odvážné fotografie, které jsi kdysi nafotila v USA. Vrací se ti toto téma dodnes?

Ano, naposledy nedávno. Jsou to poznámky typu: „Jak si vůbec může dovolit hrát v divadle? Jak to, že člověk s tímto morálním kreditem může mít děti?“ Ano, vždycky se najde nějaký blbec, který mi to vmete do tváře, většinou tedy anonymně a ve chvíli, kdy si říkám, že už je to snad za námi. Samozřejmě je mi to líto, hlavně kvůli mým dětem, protože se s tím pravděpodobně dříve či později setkají. A z toho mám obavy. Na druhou stranu zase věřím na ten takzvaný princip mávnutí motýlích křídel. Tím myslím, že kdybych to byla bývala neudělala, tak dnes třeba nemám tak úžasnou rodinu. Všechno se, myslím, děje z nějakého důvodu.

Stejně mi na tom ale přijde hrozné, že když mám takovýto cejch, tak bych podle většiny hejtrů měla zcela rezignovat na své ženství, na svou sexualitu, vlastně až do konce života nebýt vůbec vidět, mlčet a ideálně chodit v roláku. Když mi tedy někdo vyčítá, že se pořád někde vystavuji a stále fotím sexy fotky, argumentuji tím, že jsem přece žena. Jsem pyšná na to, jak vypadám, ráda se cítím žádoucí. Nevidím tedy jediný důvod, proč bych kvůli něčemu ze své minulosti nemohla svou ženskost dávat najevo.

• Máš nějaký svůj vlastní způsob, jak se s negativními komentáři vyrovnat?

Teď chodím do Vltavy a musím říct, že tenhle způsob restartu mozku mi strašně pomáhá. Lidé, kteří mě znají, říkají, že jsem snad nikdy nevypadala tak spokojeně. Myslím, že ledová voda ve Vltavě je opravdu asi první věc, která mě dokázala zklidnit. Když v ní plavu, jsem naprosto šťastná a klidná a ten pocit se mi daří udržovat čím dál delší dobu. A o hejtrech si říkám: „Je to jejich problém, ne můj.“

View this post on Instagram

A post shared by Eva Decastelo (@decasteloeva)

Podívejte se na celý rozhovor:

Připraveno ve spolupráci s projektem Žena v zenu, který představuje české ženy z různých sfér, jejich příběhy o překážkách, odmítání nebo nepřejícnosti. A především to, jak se s takovými jevy, které mají často u žen dost specifickou formu, vyrovnávají.