Samoživitelka Nina Špitálníková miluje tetování a japonskou bondáž: Chodí mi stovky hejtů

Všechny role Niny Špitálníkové se postupně nabalovaly jedna na druhou. Nechala se potetovat, vystudovala koreanistiku, začala pracovat v hudebním klubu Cross. V těhotenství ji opustil muž a stala se matkou samoživitelkou. Zkoušela také vstoupit do politiky a před dvěma lety vydala knihu Svědectví o životě v KLDR. Navíc se zajímá o japonskou bondáž shibari. Na svazování vidí především umělecký prožitek a krásu. To je dost na to, aby v české společnosti sklízela kritiku a odsouzení. Podle Niny je ale nejdůležitější nenechat se odradit a zastrašit okolím. A být v pohodě hlavně sama před sebou. Pak se dá ustát všechno.

• Pro české prostředí je kombinace toho, že jsi koreanistka, samoživitelka, a navíc se zajímáš o bondáž, poměrně „třaskavá“. Jaké z toho pramení překážky a jak stereotypy dnešní společnosti překonáváš?

Co si pamatuji, první taková větší překážka nastala už na gymnáziu, kde jsem se rozhodla nechat si potetovat celou ruku. Je to asi 13 až 15 let zpátky a v té době to bylo považováno vlastně za stigma. Bylo mi řečeno, že s takovým tetováním si nikdy nemůžu najít práci ani studovat na vysoké škole. Já ale cítila, že to prostě chci... Potom jsem plánovala zveřejnit, že se nechávám svazovat v rámci japonské bondáže. A zase přicházely názory, že pokud to udělám, nikdo už mě nebude brát vážně. Já se ale snažila to moc neposlouchat. Vždycky, když mi někdo řekl, že něco nejde, nakonec se mi potvrdil opak. Člověk se jen nesmí bát a prostě do toho jít.

• Ví se o tobě, že se hodně zajímáš o práva žen, zejména matek samoživitelek. Zajímala tě ženská práva i předtím, než ses stala mámou?

Dřív jsem se celkově zajímala o práva utlačovaných skupin lidí a vůbec nebrala v potaz, že tam patří i velká část žen. Sama jsem se totiž v takové situaci do určitého věku vůbec neocitla. Pak mě ale v těhotenství opustil můj muž a najednou jsem tu stigmatizaci, že jsem těhotná a bez partnera, začala sama prožívat. Bylo to dokonce tak velké tabu, že když jsem přišla do gynekologické poradny a na jejich otázku, kde je tatínek, jsem odpověděla, že mě opustil, nastalo hrobové ticho. V tu chvíli mi došlo, jak jsou tyhle ženy zranitelné, protože řeší nejen sebe, ale i toho prcka. To mě vedlo k tomu víc se tím zabývat.

• Jak konkrétně se nyní v tomto tématu angažuješ?

Vždycky jsem o tom hodně mluvila a psala, protože mi došlo, jak moc je to důležité. Během těhotenství se synem Malcomem jsem na internetu nacházela samé hrůzostrašné články o tom, že jako matka bez partnera nebudu moci cestovat ani pracovat, že ztratím samu sebe. Tehdy jsem nenašla ani jednu pozitivní zmínku a byla jsem z toho dost nešťastná. Proto když byl malému asi rok, napsala jsem článek o tom, jaká má tato situace negativa, ale právě i pozitiva. V té době už jsme za sebou měli společné cesty po Evropě i Asii, Vánoce jsme dokonce strávili v Mexiku. Došlo mi, že když člověk věří, že to bude v pohodě, tak to tak skutečně je. I když samozřejmě musí občas překonat nějaké finanční těžkosti nebo únavu. Od té doby už mi napsalo pět maminek, které snad i díky tomu mému článku nešly na potrat. V tom právě vidím svou misi – říkat ženám, že to jde.

Když porovnáš situaci žen v Česku se Severní Koreou, nerelativizuje to pro tebe trochu naše problémy? Tomu, co se děje tam, se asi nic z toho, co zažíváme tady, ani nepřibližuje…

Pravdou je, že realita žen v Severní Korei je opravdu náročná. To si tady ani nedovedeme představit. Ale když pak žena řekne, že byla ráda, když jí po porodu umřel novorozenec, protože by stejně nebyla schopná se o něj postarat, nejdřív má stejně člověk tendenci ji odsoudit. Až pak, postupem času, skrze další rozhovory pochopí a soudit přestane. V tomhle mi Severní Korea dala velkou lekci.

Stejně se ale ty dvě reality porovnávat nedají. I když jsem slyšela od Korejek opravdu hodně těžké věci a hrozila se z toho, jak to mají náročné, pak se mi tady něco stalo, třeba rozchod s přítelem, a můj prožitek byl také velmi hluboký. Člověk zkrátka svůj vlastní život silně prožívá, i když má v paměti spousty hororových zážitků jiných lidí.

• V roce 2019 jsi kandidovala za Piráty do Evropského Parlamentu. Jako mladá potetovaná, blonďatá matka samoživitelka se zálibou v bondáži jsi jistě čekala nějaké reakce. Překvapilo tě něco?

Já jsem chtěla spíš ukázat to, že ženy a vlastně i mámy patří do politiky, než že bych chtěla získat status europoslance. A s mediálním týmem Pirátů jsem hodně řešila, jestli jim moje určitá kontroverznost neuškodí. Ve finále mě ale reakce lidí strašně překvapily. Snad nikdo se nedotkl toho, že jsem potetovaná blondýnka, která se nechává svazovat. Zejména to poslední bych i brala, protože by to u veřejné funkce mohlo vadit. Ale všichni řešili jen fakt, že jsem samoživitelka a že moje dítě je mulat. A na to jsem připravená vůbec nebyla. Tehdy se stalo poprvé, že jsem přes média a sociální sítě nebyla atakovaná já, ale můj syn. Ty komentáře byly tehdy hodně rasistické a pro mě bylo strašně těžké si sama před sebou obhájit, že to celé mělo smysl. Zároveň to silně ukázalo na skutečnost, že jako společnost máme pořád na čem pracovat.

• Jak tehdy vypadala tvoje reakce? A co bys obecně poradila ženám, které se do podobné situace, ať už samy, nebo i s dětmi, dostanou?

Na sociálních sítích jsem moc nereagovala. Obhajovat něco, za co můj syn ani nemůže, mi přišlo naprosto zcestné. Řešila jsem to hlavně v sobě, potřebovala jsem nějak vnitřně zpracovat, kolik zlých lidí tady vlastně je. Také jsem sama se sebou bojovala, jestli mám mluvit o tom, že se děje nějaká nespravedlnost, a tím pádem na syna upozorňovat, nebo ho naopak spíš z veřejného prostředí kvůli ochraně stáhnout a ten problém vlastně neřešit. Nakonec jsem došla k závěru, že je potřeba o tom mluvit a šířit osvětu.

Když se ty urážky týkají přímo mě, vždycky si říkám, že je to jen na krátkou dobu. Takže se třeba na určitou dobu „vypnu“ a za 24 hodin už je často všechno úplně jinak. Ve finále stejně platí, že každý je soudcem jen sám před sebou. Takže řeším hlavně to, abych byla v pohodě sama před sebou i před synem. A pokud to tak mám, ostatní je mi jedno.

Podívejte se na celý rozhovor:

Připraveno ve spolupráci s projektem Žena v zenu, který představuje české ženy z různých sfér, jejich příběhy o překážkách, odmítání nebo nepřejícnosti. A především to, jak se s takovými jevy, které mají často u žen dost specifickou formu, vyrovnávají.