Bára Nesvadbová: Setkala jsem se s urážkami, které by si k muži nikdo nedovolil

Sama o sobě říká, že už jako dítě mezi své vrstevníky vstupovala jiná. „Já jsem z velmi nestandardní rodiny, nejen proto, že když jsem se narodila, bylo tatínkovi 50 a mamince 35 let, ale i proto, že oba rodiče byli psychiatři a žili spolu velice otevřeným, volnomyšlenkářským stylem života. Já jsem i na Vánoce navštěvovala partnerky svého táty, znala jsem ctitele své mámy. Otec byl ten génius, který psal, maminka byla krásná primářka psychiatrie a takřka nikdy mě nepustili do dětského kolektivu,“ vypráví Bára Nesvadbová. Přestože byla odmalička obklopena spisovateli, jako byl Arnošt Lustig, Miloš Macourek nebo později i Josef Škvorecký, nikdy se nechtěla stát spisovatelkou. První literární úspěch přišel vlastně úplně náhodou...

• Báro, s čím jste poprvé vstoupila „s kůží na trh“ a jaké to bylo?

Upřímně, po kariérní dráze spisovatelky jsem vlastně nikdy netoužila, byť jsem byla odmalička obklopena spisovateli, jako byl Macourek, Lustig, později Škvorecký. Potkávala jsem díky tátovi spoustu nesmírně zajímavých lidí. Jednou byl ale tatínek na dovolené a k nám domů zavolala redaktorka s nabídkou napsání povídky. Nevím, kde se ve mně vzala ta odvaha, ale řekla jsem jí, že se toho ujmu. A tak to začalo... Nikdy jsem naštěstí nebyla člověk, který někam posílá rukopisy. Vždycky jsem dostávala a dodnes dostávám objednávky na texty, což bylo prima, protože začínáte publikovat s tím, že už je to žádané.

• Byla jsi připravena i na to, že přijde kritika?

Moje výhoda je, že mi nikdy kritika nevadila, mí rodiče psychiatři mě kritizovali za všechno možné – za boky, kolena, nerozvíjený intelekt i za mého kluka, takže pro mě to byl denní chléb. Na druhou stranu to byla kritika láskyplná a konstruktivní. Měla jsem velké štěstí na dobré kritiky a obrovské štěstí na to, že mé tři první knihy měly obrovský čtenářský úspěch. Najednou se z nich staly absolutní bestsellery, takže jsem měla velkou čtenářskou odezvu. Stejně jsem se ale s urážkami setkala. A ať už se jednalo o můj výstřih nebo o stylistiku, věřím, že něco podobného by si k muži nikdy nikdo nedovolil. Bohužel i dnes stále existuje možnost si do žen takzvaně kopnout. U mně se to dělo i v oblasti mateřství. Já neměla chůvu, s Bibi jsem byla pořád a okolí mě stejně kritizovalo. Doufám, že s něčím takovým už se generace mé dcery potýkat nebude.

• Mateřství a rodičovství, to je takový univerzální cíl útoků. Často právě kritika v této oblasti ženy bolí nejvíc. Jak jsi to měla ty?

Souhlasím. Myslím, že není citlivějšího místa. Vzhledem k tomu, že mám jednu dceru, tak jsem přecitlivělá na cokoli, co se jí týká. A to si nemyslím, že by mámy pěti dětí byly otrlejší. Zpochybňována může být spousta věcí, ale mateřství je opravdu velmi intimní. Přitom jsem přesvědčená o tom, že každá máma je dobrá máma. Neporodíš miminko, abys ho nemilovala. Je to tvoje dítě a snažíš se mu dávat to nejlepší.

• Hodně se zabýváš i filatropií, v roce 2015 jsi založila nadační fond Be Charity, jehož posláním je podporovat dlouhodobě nemocné či jinak znevýhodněné osoby a jejich rodinné příslušníky, kteří se o ně starají. Stalo se, že jsi to takzvaně „schytala“ i v tomhle oboru?

Be Charity je fond dobrovolníků, takže lidé nás urážet snad ani nemohou. Tam je totiž jasné, že kdokoli nám věnuje třeba i hodinu času měsíčně, je to hodina jeho života, kterou nezištně věnuje na dobrou věc. Všeobecně je ale charita i neziskový sektor extrémně urážen, a to i českými politickými představiteli. Přitom neziskové organizace v mnoha aspektech suplují stát a lidé v nich často pracují tolik, že za to prostě musí být zaplaceni. Ne každý si může dovolit pracovat v neziskovce jako dobrovolník.

• Vykonáváš spoustu různých profesí. Co je tím ohněm, který tě pohání?

Co se týká tvorby, neumím si pomoct. Psaní je pro mě, jako když dýchám. Psaní je vášeň, filatropie pak láska, kde dostávám i spoustu lásky zpět. Když vidím, jak si třeba naši klienti z chráněného bydlení najdou práci a naučí se třeba dělat kafe, nebo pěstovat zeleninu u nás na farmě a pak z ní vyrábějí čatní, mám z toho nekonečnou radost. Práce je opravdu dar a platí, že dělání všechny smutky zahání. Naši klienti jsou toho důkazem.

• Měla bys nějakou radu, co dělat, když se ženy jakákoli nekonstruktivní narážka dotkne?

Myslím si, že mnohem častěji než k odsouzení práce nebo díla dochází k odsouzení té bytosti. A to si myslím, že by se nemělo směšovat. Když už se někdo chce těmi komentáři zabývat, doporučovala bych nevidět ty, které říkají, že je nějaká žena ohavná, hloupá, špatná, zlá matka… Tyhle komentáře opravdu moc bolí. Naše dcery už to třeba mít nebudou, ale my stále ještě patříme k těm ženám, které se neumějí zbavit toho fyzična a to genderové zabarvení je velmi výrazné. Když se podíváme na kteroukoli statistiku, muži se potýkají s absolutním zlomkem toho, co zažívají ženy ve veřejném prostoru ve smyslu posuzování vzhledu.

• Co by ženám mohlo pomoci konkrétně?

Určitě je dobré mít kolem sebe lidi, kteří v nás věří. Tu jistotu v sebe sama pak člověk získá hlavně časem a zkušeností. Moje babička říkala, že věk je osvobozující. Je to takové smíření s tím, co se děje kolem. Já už došla k názoru, že je dobré ostatní nezavrhnout. Ono totiž jakékoli negativní vyjádření značí ve své podstatě slabost toho druhého, nikoli nás. Takže je myslím opravdu nejlepší nedávat kritice žádnou energii a v těch domnělých nespravedlnostech se necyklit.

Podívejte se na celý rozhovor:

Připraveno ve spolupráci s projektem Žena v zenu, který představuje české ženy z různých sfér, jejich příběhy o překážkách, odmítání nebo nepřejícnosti. A především to, jak se s takovými jevy, které mají často u žen dost specifickou formu, vyrovnávají.