Iva Kubelková: Snažím se dcery naučit, že je v pořádku si něco protrpět

Na Primě ji můžete vídat jako moderátorku pořadů Showtime a Jak se staví sen. V soukromí je to ovšem úplně jasné. Stále zamilovaná do svého partnera vychovává dvě dcery v harmonickém domově. Povídaly jsme si tentokrát hodně o ženských rolích v dnešním světě, tradicích i snech.

• Co vlastně spojuje ženy ve vaší rodině? Dá se říct nějaký společný jmenovatel, vlastnost, něco, co se prolíná od babiček přes maminku?

Myslím si, že to je taková výrazná praktičnost, ve smyslu podstaty toho slova. Když si to promítnu, tak jsme já, moje maminka, babička a co si pamatuji vlastně i prababička hodně praktické ženy, schopné hodně si zařídit a hodně udělat. Rozhodně nejsme ten typ ženy, která čeká, až jí někdo pomůže.

• A dědí se to? Dá se totéž říct o dcerách?

To se tedy musím přiznat, že s jistotou to nevím. Zrovna dneska jsem nad tím přemýšlela, říkala jsem si, jak to vlastně je. Zdá se, že jedna z nich to má a druhá spíše ne. Ale… Co se dá říct s jistotou v tomhle věku? Myslím, že jsou ještě hodně malý na to, aby to člověk takhle nějak byl schopen zhodnotit, protože spousta těch věcí samozřejmě krystalizuje věkem a tím, jak člověk se dostává víc do vlastního života, který ho postaví před různé situace a rozhodnutí.

• Jsme asi první generací žen, od který společnost tak nějak automaticky neočekávala, že budeme nejpozději ve dvaceti letech vdané, vedle práce se starat o domácnost a tak dále. Vnímáte to jako… kliku?

Ale ještě to bylo trochu znát, když jsme dospívaly (úsměv). Nebylo to tak hrozné, jako za našich babiček a maminek, ale přece jen musela společnost napřed projít nějakou změnou. Spojovala bych ji s pádem režimu, najednou se otevřely neuvěřitelné možnosti a ten tlak na to, jak si žena zařídí život vlastně ustal docela rychle.

• Vy jste hodně samostatná bytost, takže pro vaši povahu to muselo být požehnání.

Asi ano. Pro mě to přišlo ve chvíli, kdy člověk prožívá pubertu a hledá sám sebe a do toho najednou přišly ty velký změny. Ale zase mám pocit, že jsem to přijala a moc neřešila, to je výsada mládí.

• Vaše dcery pro změnu dospívají v době sociálních sítí. Myslíte si, že o ně jako maminka máte „jiný druh“ strachu než rodiče o vás?

Řekla bych, že strach o dítě je pořád stejný napříč stoletími a to, jestli dítě má nebo nemá mobil v ruce, s tím tak úplně nesouvisí. Jde spíš o povahu dítěte, u některého cítíte, že je z podstaty zodpovědné a nebude se vrhat hlavou proti zdi. A u jiného je to třeba opačně, to jen pro příklad. Intenzita strachu tedy podle mě není daná dobou, ale tím, jak to konkrétní dítě vnímáte.

• Herečka Veronika Freimanová, také maminka dvou dcer, v jednom z rozhovorů řekla, že dcery si v pubertě brousí drápky na mamince. Souhlasila byste s tím?

Ano. Ve smyslu, že kolem patnácti občas ty drápky trochu vysunou. Každopádně to ale k tomu věku vlastně patří. Je to v pořádku, že se nová žena, která se rodí z dívky, někdy vymezuje proti jiné ženě „ve smečce“, takhle fáze je zdravá. To zní rozumně, že? (úsměv). Každopádně s touhle teorií na paměti se pak případně kritické chvíle lépe zvládají. I když u nás se neděje nic extrémního. Máme s dcerami krásný vztah a každé období vždycky přineslo něco moc hezkého.

• A pak se prý dcery z hlubin puberty vynoří a stanou se našimi přítelkyněmi… Když je vše správně, obvykle přivedou svoje kluky do rodiny, zatímco synové naopak spíše vylétávají z rodného hnízda.

Na to se těším moc. Natálce je šestnáct a Karolínce dvanáct, takže to s nimi oběma už prožívám. Hlavně Natálka je velmi sdílná, empatická… dalo by se říct, že prožíváme společně všechno napůl a to je moc fajn.

• Když už jsme se dotkly těch tradic, byla jste někdy něco, čemu se říká „vdávadlo“?

Co to je?

• Žena vdavekchtivá.

Jéžiš, tak to ne. To jsem nikdy nebyla a asi ani už nebudu.

• Dnešní doba role trochu míchá, ženy se pouštějí do věcí, které příslušely dříve výhradně mužům a naopak. Je to dobře? Co o tom soudíte?

Pro mě je těžký vůbec nad tím přemýšlet. Sama žiju podle toho, jak to cítím a jak to potřebuju a ostatní lidi nerada škatulkuju. Já jsem se vždycky snažila, a čím jsem starší, tím se o to snažím víc, mít pohled na ostatní otevřený, liberální a nehodnotící. Co vyhovuje jednomu, nemusí vyhovovat druhému. Modelů života je nekonečná spousta, asi tolik jako vztahů na světě – každý by si to měl zařídit tak, aby jemu a jeho blízkým bylo na světě dobře a jak to udělá… To je přece úplně soukromá věc, do které nikomu zvenčí vůbec nic není. Vždycky záleží na tom, jací dva lidé se potkají, v jakých jsou konstelacích, v jakých životních situacích. Můžou tam být nějaké role, které fungují. A pak přijde v životě situace, která to třeba najednou otočí a ty role se najednou jako vymění a je to tady úplně v pořádku. To znamená, že těžko se dá paušálně říct, co by mělo jak být.

• Je známým faktem, že modely budoucích vztahů si neseme z rodiny. Jaký model tedy získají vaše dcery do života tím, že vyrůstají právě s vámi jako rodiči.

Dokonce jsem přemýšlela o tom, jestli je tenhle fakt o přenosu vzorů vlastně dobře, nebo ne. Protože pro holky bude laťka viset hodně vysoko. Naberou totiž model láskyplnného vztahu, který já mám se svým partnerem. Holky jsou svědky toho, že ten muž je hodný, pozorný, milý, podporujeme se navzájem a je to takové… všeobjímající. To je asi to nejsprávnější slovo. Možná budou postupem času narážet, protože všichni partneři a všechny lásky, které je čekají, nebudou samozřejmě takové. To prostě čeká na každého. Tomu se člověk nevyhne. Nedělám si iluze, počítám s tím, že přijdou i zlomená srdce a jsem tady pro ně. Snažím se jim vysvětlit i ten úhel pohledu, že je v pořádku si něco protrpět, že tím člověk vždycky získá.

Takže mám pocit, že jsem schopná nebo ochotná prostě o všem jako mluvit maximálně upřímně. A snažím se těm holkám dát nadhled. Vysvětlit jim, že je to v pořádku si to protrpět a že tím člověk vždycky získá.

• Když si povídáme o ženách, kde jste cestou životem posbírala kamarádky?

Mám jednu kamarádku, která mě vlastně provází opravdu celým životem, známe se snad od sedmnácti. Je to taková moje spřízněná duše, se kterou se potkáváme, mluvíme spolu, prolínáme se životem. Můžu se na ni spolehnout a to je moc fajn. Ta o mně ví opravdu hodně. Já ale nejsem člověk, který by potřeboval mluvit o všem, co jako prožívá nebo co řeší. Takže víme o sobě vlastně spoustu věcí, jestli víme všechno, to nejsem schopna říct a vlastně ani na tom nebazíruju. Mně takové ty holčičí řeči ani moc nebaví. Nezdá se vám, že ubírají energii? Vždycky se tam semele spousta věcí, které většinou nikomu neprospívají, ale zase… nechci nic hodnotit ani kritizovat, každý to máme jinak.

• Dlouhá léta se vám dařil docela husarský kousek. Držela jste bulvár stranou od své rodiny, nic nekomentovala. Jak se vám to podařilo?

Dokud nic neřeknete a nepotvrdíte, je to pořád ve fázi „jedna paní povídala“. Postupně ale nazrál čas na změnu. Souviselo to s tím, že holky už jsou větší a prostě se rozhodly nás na některé akce doprovázet. Bylo to ale na nich. Chránili jsme je od pozornosti médií do určitého věku, ale teď už to není na pořadu dne. Jsou dostatečně velké, aby si vyhodnotily situace samy, samy se rozhodly, samy si utřídily informace.

• Profesně máte několik rolí, nedávno jste například vydala CD „Jak moc mě znáš“… Jak se vám daří mezi jednotlivými profesemi přepínat?

To je dobrá otázka, protože málokdo si uvědomuje, že byť jde o umělecké činnosti, jsou to diametrálně rozdílné disciplíny, které vyžadují různý druh výkonu, mají odlišnou atmosféru. Musím říct, že to je moc příjemné, jak mi do života přicházejí různé pracovní projekty. Něco jiného je psát si texty k písničkám a něco jiného moderovat třeba Jak se staví sen… Obojí má něco do sebe, něco mi to dává a něco dávám – věřím – naopak zase já. Vůbec bych si dnes, v době, kdy mnoho umělců nemá práci, nedovolila na cokoliv si stěžovat.

• Na podzim jste plánovala, že se vydáte se svým novým CD s vašimi texty a hudbou Michala Pavlíčka za fanoušky. To se ale nestalo.

To se nestalo, asi se to ještě dlouho nestane. Myslím si, že současný stav ohledně například koncertů ještě nějakou dobu potrvá. Beru to tak, že to takto má být. S některými věcmi se nedá nic dělat a člověk může pouze čekat, jak se vyvinou.

• Pořad Showtime, který moderujete na Primě vypadá ve srovnání s ostatními aktivitami trochu jako pozlátko. Co vám vnitřně právě tento pořad přináší?

Krásně dokresluje kruh, který se, věřím, objevuje i na mé desce. Kruh, který mapuje celistvost ženy. Ten pořad je kus toho, co my ženy také máme v sobě. Moment, kdy nehloubáme. Moment, kdy chceme tak jako hezky pobýt v lesku a nic moc neřešit. Odlehčeně si tak jako jenom poslechnout o tom, jak se kdo má. A pro mě je ideální, že o tom mluví jiní a já „jen“ uvádím. Živý přenos je pro mě navíc adrenalin. Takže za mne moc hezká práce.

Životní styl

Moje dcera je fajn holka, v modelingu jí nebudu bránit, říká Iva Kubelková