Měla jsem dost síly změnit svůj život, říká o těžkém dětství Bára Basiková

Přestože se zpěvačka Bára Basiková už téměř rok nemůže plnohodnotně věnovat své profesi, nezahálí. Snaží se prostřednictvím brigád pomáhat potřebným a nejen na sociálních sítích aktivně vystupuje proti podle ní neadekvátním opatřením zaváděným kvůli šíření koronaviru. V našem rozhovoru se vedle svého pohledu na pandemii rozpovídala také o komplikovaném vztahu s matkou a jeho vlivu na výchovu jejích dvou dcer Anny a Marie i syna Theodora.

• Jako většině umělců i vám první vlna koronaviru znemožnila vystupovat. Prakticky ze dne na den jste přišla o práci a podle vlastních slov jste se zhroutila. Jak to tehdy ve vašem případě vypadalo a co vám nejvíce pomohlo dostat se zpět na nohy?

Byl to šok a myslím, že nejenom pro mě, ale pro všechny lidi na celém světě. Hlavně pro ty, kteří ze dne na den přišli o práci, tvůrčí procesy a hlavně o obživu. Byl to pocit strašného strachu a beznaděje. Člověk tomu nicméně nemůže propadnout, musí něco udělat. Moje dcery mně velice rozumně a chytře poradily, ať se věnuju psaní, které mě vždycky bavilo, ale v posledních letech na to nebyl čas, takže kdy jindy to zkusit než teď. Začala jsem tedy psát blog s názvem Když skočíš, já taky. A pak jsem začala různě pomáhat tam, kde bylo potřeba, kde byla nějaká práce. Jednak abych si připadala užitečná a jednak abych se nezabývala tragickými scénáři.

• Právě na svém blogu jste nedávno prozradila, že budete pomáhat v dětském domově, když nemůžete vykonávat vlastní profesi. Proč zrovna tam?

Děti mě odjakživa bavily a zajímaly. Miluju jejich svět, jejich přítomnost. Už od mládí jsem hlídala děti různým svým kamarádům, takže k nim mám blízko. Mám pocit, že při práci s nimi jsem více využitá. Pracovala jsem třeba i v domově seniorů, na to ale asi nemám tolik trpělivosti. A i když jsem tam strávila skoro půl roku, ty děti jsou mi bližší. Jsem navíc matka, takže mám s dětmi nějaké zkušenosti.

• Netajíte se tím, že vy sama jste neměla příliš šťastné dětství především kvůli komplikovanému vztahu s matkou. Neuznávala váš zpěv, a dokonce vám údajně řekla, že vás nechtěla. To asi člověka ovlivní i v dospělosti…

Dětství ovlivní, zpracuje, zformuje nebo deformuje každého člověka. S tím se nedá nic dělat, tak to prostě je. Narodíte se, berete rodiče a startovní čáru takovou, jakou ji dostanete, s tím musíte pracovat. Někdy to někoho zlomí, poddá se tomu a třeba špatně skončí. Já jsem v sobě asi měla tolik síly a chuti změnit svůj život, že to dopadlo takhle. Naštěstí jsem si z toho vzala poučení do budoucnosti, že chci žít úplně jinak.

• Jak takový vztah s matkou ovlivnil vaše mateřství a způsob výchovy vašich dvou dcer a syna?

Jsem úplně jiná povaha, jiný typ člověka, než byla moje maminka, a v životě to mám poskládané úplně jinak. Už to, že mě měla velmi brzo, v osmnácti letech, a nebyla na mateřství zralá, jsem nastartovala úplně jinak tím, že jsem měla první děti až v devětadvaceti, a hlavně jsem si je strašně přála a toužila po nich. Celá výchova mých dětí se tak odehrávala v úplně jiných dimenzích, než byl můj vztah s mámou. Myslím, že to je dané, že to člověk dělá naprosto instinktivně.

• I přes přístup vaší matky jste se stala úspěšnou zpěvačkou a podle vašeho vystupování by asi nikdo netipoval, že za sebou máte takovou minulost. Jak se vám podařilo získat to už v tak rané fázi života ztracené sebevědomí? Člověk by řekl, že to je téměř nemožné…

Taky že jsem v dětství a pubertě absolutně nevěřila, že by se mi to někdy mohlo povést. Že bych se vůbec někdy mohla stát zpěvačkou a ještě navíc se tím živit, mít to jako svou profesi. Zřejmě ve mně byla nějaká pevná vůle, síla, touha a motivace jít si za tím. Určitě na to měli vliv i nejrůznější lidé, které jsem během svého života potkávala na různých štacích, a že jsem měla štěstí, že jsem v pravou chvíli byla na pravém místě, kde jsem potkala toho pravého člověka, který mi to sebevědomí pozvedl, pochválil mě a neposmíval se mi za to, že chci být zpěvačkou, ale naopak mě v tom podporoval. V sedmnácti letech to byli třeba rodiče mého prvního kluka, se kterými se velmi intenzivně přátelím dodnes a považuju je za své druhé rodiče, kteří mi dodali obrovské sebevědomí. Pak tady byli dva nejdůležitější muži mého života, Martin Němec a Michal Pavlíček, muzikanti z kapel, ve kterých jsem začínala. Ti mě hodně podpořili, objevili ve mně talent a uměli ho zúročit.

• Loni jste se na sociálních sítích poměrně rázně ohrazovala proti způsobu, jakým média informují o pandemii. V nedávném rozhovoru jste pak prohlásila, že oběti covidu jsou daní za to, že jde o nemoc. Opravdu ani v současné situaci nevnímáte koronavirus jako skutečnou hrozbu?

Mám strach jako každý člověk. Je to nebezpečná nemoc. Za ten rok, co v této situaci jsme, bohužel už zemřelo více než 15 000 lidí (k 24. 2. zemřelo na covid 19 682 lidí, pozn. red.). Je to smutné, ale znovu zopakuju tu větu, že mrtví lidé jsou daň za covid, stejně jako za ostatní jiné nemoci jako leukémie, rakovina, kardiovaskulární nebo plicní choroby, je toho strašně moc. Taky mi na koronavirus zemřelo několik kamarádů a vůbec to nechci zlehčovat, to jsem nedělala ani na začátku. Jen stále tvrdím to, co jsem říkala už před půl rokem. A sice že ekonomická a společenská situace je po roce, kdy to tady máme, mnohem horší a je mnohem větším průserem než koronavirus. Spousta lidí si vůbec neuvědomuje, jak strašné a dalekosáhlé následky to bude mít, mnohem horší než fakt, že s covidem zemřeli lidé. To, co se odehrává na společensko-ekonomické bázi je totální katastrofa, bude to mít mnohaleté důsledky a budeme se z toho dlouho vzpamatovávat.

Taky mi vadí, že celý nouzový stav a všechny restrikce, příkazy a zákazy jsou jenom nástrojem, jak nás potlačovat a likvidovat, a s ochranou zdraví nemají nic společného. To je bohužel smutné zjištění a smutná pravda, že naše vláda si ochranu zdraví zvolila jako svůj štít, jako program. A když jde o zdraví, musí se tomu samozřejmě podřídit všechno. Pravda je ale úplně jiná. Ano, kdyby denně umíralo třeba sto tisíc lidí, měly by restrikce význam. Nemáme tady ale ani mor, ani choleru s takovýmito následky a ty restrikce jsou úplně brutální a nesmyslné.

A hlavně vidíte, že po roce jsme se vlastně vůbec nikam neposunuli, nehnuli jsme se z místa, nic se nezměnilo. Spousta lidí to odnese jak po ekonomické, tak po psychické stránce. Děti, kterým jsme vzali rok života, ho nikdy nedoženou. Proto jsem se zapojila do občanského hnutí Zdravé fórum, kde se sdružují lékaři a lidé z nejrůznějších společenských vrstev i veřejného života a kde se tohle řeší. Média a politici nám říkají trochu odlišné informace, aby si udrželi svoje pozice. Základní věcí nicméně je, aby se děti vrátily do škol.

• Dovedete si představit, že byste se za účelem změnit současnou situaci angažovala přímo v politice?

Ne, to určitě ne. Tam by měli být lidé politicky zdatní nebo ti, které politika skutečně zajímá a rozumějí jí. A to já rozhodně nejsem.

• Jak vůbec vnímají koronavirovou krizi a pandemii vaše již dospělé dcery? Mají stejný názor jako vy?

Mají. A protože se hodně přátelím s jejich kamarády a vrstevníky, tedy s víceméně o generaci mladšími lidmi, denně vidím a slyším, že mají tentýž názor. Že daleko hůře snášejí sociální propad než to, že tady ta nemoc je a má své oběti.