Potkáváme se ráno v ateliéru, kde má paní Kolářová natáčet jeden ze svých prvních obrazů k novému seriálu Sestřičky Modrý kód. Stojí před vchodem a vychutnává si cigaretu. Přiznám se, že tuto úžasnou českou herečku mám v hlavě odmala zapsanou více než z divadla z notoricky známých československých filmů. Když se naše pohledy setkají, zaskočí mě, že se dívám do očí té legendární psycholožce Doubravce z Léta s kovbojem, kde si jí můžete pustit ve čtvrtek 19. listopadu ve 20:15 na Prima MAX. Těch pár zcela přirozených vrásek, které se drobná herečka nesnaží nijak maskovat, jí vůbec neubírá na eleganci, natož na přirozenosti, s níž mě lehce vyvádí z míry. Jakmile ji oslovím a představím se, cigaretu hned i přes moji výzvu „to si v klidu dokuřte“ típne a čeká na instrukce, „kde to uděláme“. Usedáme do křesílek před budovou a za zvuku cirkulárky, protože v okolí ateliérů se stále upravují nějaké rekvizity, začíná náš rozhovor.
-
Protože je léto…
(Smích a náznak lehkého strachu v hereččiných pomněnkových očích.)
-
Nelekejte se, nebudu se vás ptát na Léto s kovbojem a jestli jste tenkrát něco měla s Jaromírem Hanzlíkem. Už snad všichni musejí vědět, že neměla.
Tak to vám děkuji. (Smích)
Vykrmovací prázdniny u babičky
- Mě by zajímala vaše dětská léta, vaše cesty na prázdniny z Karlových Varů k babičce do Prahy.
Já jsem žila skutečně od čtyř let do maturity v Karlových Varech a do Prahy jsem jezdila za babičkou. Babička s dědou měli chatu na Jarově naproti Zbraslavi. Tam jsme měli kamarády, hráli volejbal, koupali se, dělali táboráky.
- Je pravda, že vás babička měla o prázdninách za úkol vykrmit?
Tak to bylo. Bylo to vlastně spojeno se zdravotním stavem mého otce, který prodělal tuberkulózu, a rodina měla strach, aby se mi to taky nepřihodilo. No a protože jsem nebyla buclatá, jak bylo tehdy v módě, tak měla babička tento úkol, vykrmit mě, abych přibrala alespoň dvě kila.
- A přibrala jste?
Stala se z toho tak trochu mučírna, protože na mě měla píšťalku a musela jsem chodit na svačiny, obědvat a zase přijít na svačinu, večeřet. Bylo to tak trochu drastický.
- Vybavíte si ještě, čím přesně vás babička vykrmovala?
Babička byla Slovenka, takže uměla i slovenské speciality. Co ale bylo pro mě hrozně nepříjemné, byla domněnka, že když budete jíst tlustý maso, tím více přiberete. A to já jsem nemohla. Cpala jsem si ho do tváří a chodila vyplivovat.
- A jaké vzpomínky vám vytanou na Karlovy Vary? Upřímně by mě zajímalo, jak to například vypadalo na kolonádě v 50. letech? Už tenkrát tam žilo dost Rusů a vy jste kdysi v tisku popsala, že dámy nosily tepláky. Opravdu?
Já jsem si to všechno malovala a bohužel jsem všechny ty obrázky vyhodila… Ano, skutečně nosily teplákovky. Nebyly to takové ty šponovky, ale byly to tepláky dole na gumičku pod kotník. K tomu měly vysoké podpatky, nakadeřené vlasy a v uších dlouhé bimbací náušnice. V rukou držely pohárky na léčivé prameny a korzovaly. Kolem dokola šířily těžký odér sladkých voňavek.
- Pověstných ruských duchů?
Ano, duchů. To ale bylo strašně intenzivní. Každá měla jinou. Když jste s nimi jela napěchovanou lanovkou, mohla jste klidně i omdlít.
Vzpomínka na první lásku
- S létem se často pojí i první lásky. Vybavíte si toho svého prvního „kovboje“?
Ale jo. Asi ve čtvrté nebo v páté třídě se mi líbil jeden kluk, kterej o mě vůbec nejevil zájem. (Smích)
- Ještě to zkusím trochu jinak. V období největší slávy filmu Léto s kovbojem patřil k idolům Jaromír Hanzlík. Kdo se vlastně líbil z hereckých kolegů vám a vašim kolegyním? Někdo nedosažitelný?
(S úsměvem) Ani tak ne. Protože já jsem už od divadelní fakulty chodila se svým budoucím manželem, takže mě jiní muži neokouzlovali.
- Obecně se tedy líbil který herec?
Takový obecný idol byl třeba Alain Delon. Ale tyhlety typy krasavců, to není moje parketa…
- Všichni vás znají jako velkou herečku. Málokdo ale možná ví, že máte výuční list na skutečně zajímavou profesi.
Ano, na střední všeobecně vzdělávací škole jsme chodili povinně na praxi do továrny. Dojížděli jsme do Chodova do veliké továrny a tam jsme se učili základy zámečnictví – práci s pilníkem. Na závěr praxe jsme museli vypilovat kladivo. Tak jsem si vypilovala kladivo. Dostali jsme výuční list s nízkým stupněm zařazení.
- Využila jste někdy tuto dovednost?
Neměla jsem příležitost. Někdy jsem něco upilovat musela, ale nebylo to kladivo.
- Nyní se o vás často píše jako o velké zahrádkářce a pěstitelce. Je to pravda?
Ano. Já se strašně ráda na Příbramsku hrabu v hlíně. Vyčistím si u toho mozek a duši a navíc oproti téhle profesi (herectví, pozn. red.), když něco uděláte, tak to vidíte. Zasejete trávu, ona vyroste. Vidíte výsledek, kdežto tady já si nemám na co hmatatelně sáhnout. Proto mě to na zahradě také těší.
- Na jaké výpěstky jste hrdá?
(Smích) Výpěstky? Já jsem to tam musela hlavně celé upravit, protože zahrada byla zanedbaná, všude bylo ostružiní, náletové stromy a kopřivy. Nadělala jsem za těch dvacet let spoustu chyb. Malé věci jsem sázela dozadu, keře moc blízko sebe… Nedovedla jsem si na začátku představit, jak to bude vypadat, až to vyroste. Bez omylů ale nemůžete existovat. Musíte udělat něco špatně, abyste to nezopakovala. Všechno se to taky dělalo jen o víkendech. Když jsem byla hodně zapřažená v divadle, tak jsem zahradu dělala, když jsem mohla, a ne kdy se to mělo. Dneska už to trochu vím, mám na to literaturu i nějaké zkušenosti.
Poprvé v životě v roli kriminalistky
- Letos o prázdninách vám na zahradničení také moc času nezbude.
Těšila jsem se, že čas mít budu, ale vzala jsem si prázdniny tím, že jsem přistoupila na natáčení seriálu.
- Ano. Právě natáčíte na Primě nový seriál Sestřičky Modrý kód. Po delší době se tak opět vracíte k seriálu. Jaká je vaše postava v Sestřičkách?
Měla bych představovat paní major Hartmanovou, bývalou kriminalistku v důchodu, která stále v intencích té své bývalé profese funguje dál, protože jí to samozřejmě nedá. Je to její nemoc z povolání. Zaprvé řeší osobní záležitosti s pojišťovnou po havárii a smrtelném úrazu syna, z rodiny zůstal jeden jediný vnuk – a řešíme jeho školu, studia na medicíně. Pak se do toho zamotávají různé menší příhody, které řeší. Z pozice bývalé kriminalistky má stále ještě kontakty.
- Co vás na scénáři seriálu Sestřičky Modrý kód nejvíce zaujalo, že jste na spolupráci s Primou kývla?
Právě tahle figura, protože se liší od všeho, co jsem kdy představovala.
- Působíte na mě jako perfekcionistka, jak jste se na roli připravovala?
Vlastně jsem si uvědomila, že se budu muset učit zacházet s určitou věcností, faktičností. Pořád také čekám na vstřícné dialogy, aby byly takto stavěné. Jako právníci mají svůj jazyk, tak ho určitě mají i kriminalisti. Všichni jsme omezení pracovními návyky, prostředím a termíny, které se používají a všichni jim rozumějí, a když někdo přijde z venku, tak neví, o čem je řeč.
- Se seriálem máte možnost poznat i novou hereckou krev. Přiznám se, že jsem se několika z nich již ptala, jak vnímají pracovní příležitost po boku takového hereckého esa, jako jste vy. Mluvili o vás s velkou úctou a určitou trémou. Jak proběhlo vaše seznámení?
My vlastně nemáme šanci seznámit se se všemi. Jeden obraz jsme točili na urgentním příjmu, kde bylo více kolegů, ale i starších. Seznámení řešíte na place a není čas na nějaké úcty neúcty, protože se řeší situace, jak by se dala natočit. Takže já myslím, ať si s tím nikdo nedělá starosti.
- Co seznámení s vaším seriálovým vnukem v podání Jana Nedbala?
Také proběhlo přímo na place. Předtím jsme se neviděli. Také jsme se učili spolu koexistovat až tam a myslím si, že je to v pohodě.
- Narážím také trochu na vaše zkušenosti s vyučováním na DAMU, ze které jste odešla i s tím, že jsou mladí lidé například „líní“. Změnila jste po letech názor?
Nemůžu mluvit za současnou dobu, ale to máte vždycky, když chodíte do školy, že v každé třídě se najdou lidi, kteří se chtějí učit, a lidi, kterým je to fuk a kašlou na to. Takže se to nedá zobecňovat. Tehdy jsem například odcházela ze školy s nepěkným pocitem, že jeden student skutečně lhal, nechodil tam. Bylo to hrozně nepříjemné. Byla jsem z toho přepadlá, protože se snažim ke všem chovat slušně. Předpokládáte, že když jde někdo studovat DAMU, tak že chce, a ne, že nechce. Z toho jsem tehdy byla rozčarovaná.
- Především v 70. letech jste byla nejvytíženější československou herečkou, a když se podíváme na vaši filmografii, tak se ukáže, že jste mezi natáčeními dvou největších filmových hitů stihla porodit dva syny. Jak jste vše zvládla skloubit?
Měla jsem štěstí, protože doma u mého muže s nimi žila teta Mařenka, Mádřinka. Byla z Ostravy. A protože Jirkova maminka byla taky herečka, tak se starala o něj a pak byla tak hodná, že se ještě chviličku starala o moje kluky, než začali chodit do školky. Takže do jeslí nemuseli.
- Dala byste jinak syny do jeslí, které se mimochodem po letošních prázdninách opět otevírají?
No tak… Kdyby to jinak nešlo, tak bych musela.
- Řešila jste vůbec někdy otázku rodina versus práce?
Nepřetržitě.
- Při zpětném pohledu na zatím uplynulý život – měli jste na sebe a společné chvíle dost času?
Ale ano, jak to šlo, o prázdninách to bylo optimální.
Babičkou nejen v seriálu
- Nyní jste babičkou nejen seriálovou, ale i ve skutečném životě.
Mám vnučku a vnoučka. Andulku (10) a Vojtíška (7).
- Uvědomují si už, že jste naše skutečně slavná herečka?
(Skromně) Já myslím, že teď už to vědí. Přece jen už to nejsou miminka.
- Tráví u vás vnoučata nějaký čas?
Občas k nám ven přijedou na víkend a jsme spolu.
- Jak je to s „vykrmováním“ u nich? Dnes je naopak trend, že se babičkám vykrmování, především tedy přilepšování sladkostmi, zakazuje.
S nimi je to taky trošičku problém, protože oni nejedí všechno, občas mají také tendence se v tom nimrat. Mě to docela zlobí, ale rozhodně bych je necpala tlustým masem. (Smích) Jsou pěkný, jsou zdravý. Není potřeba z jídla dělat nějakou vědu. Samozřejmě se snažíte jim dávat více ovoce, zeleniny. Občas si sáhnou pro kostku cukru, ale zeptají se.
- Sama jste kulturní žena, jak u vnoučat vnímáte vliv světa všech podivných jednorožců, panenek a robomonster? Stíháte trendy dnešních dětí?
Mně se ty jejich figurky nebo Barbíny nelíbí. Zároveň do toho nemůžete nijak vstupovat a zasahovat, protože když se to líbí jim a vyhovuje jim to...
- Vy jste jako dítě byla zvyklá po obědě poslouchat dodnes ceněné rozhlasové pohádky. Zkoušíte vnoučata vychovávat ke kultuře třeba právě pohádkami s poučným příběhem?
Svým dětem jsme doma hodně četli a předpokládám, že oni to dělají také. Teď děti sahají hlavně po mobilech. Nemůžete vlastně dělat nic, protože oni se přece musejí zařadit mezi svoje generační souputníky, a kdyby to nedělaly, tak by neobstály.
- Jaké dárky Andulce s Vojtíškem dáváte?
Dávám vždycky knížky a pak se Andulky ptám, jestli už je četla. Ona odpoví: „No, mám něco rozečteného…“ Čtení je myslím velký problém a to je škoda.
První cigareta? Od táty!
- Vytrhli jsme vás od cigarety. Jestlipak si ještě vybavíte vaši úplně první cigaretu aneb Jak jste ke kouření přišla?
To se budete hodně divit. Byla jsem na návštěvě u svého vlastního otce v Jeseníku a on byl kuřák, a tak mi řekl, ať si to zkusím. To mi bylo fakt asi sedm let.
- A?
A neudělalo se mi špatně, což byla ta chyba. Pak když jsem byla v pubertě, tak jsme si třeba dvě cigarety s kamarádkou daly. Já nevím přesně, k nějakému nanuku nebo k něčemu. Jako dítě jsem ale nekouřila!
Na divadelní fakultě už bylo kouření téměř povinné, protože ve studovně, kde jsme se scházeli mezi hodinami, starší ročníky doslova hulily a mastily karty. Zakazovali nám v zimě otevřít okno, takže nezbývalo než si zapálit taky.
- To ještě bylo kouření až běžnou součastí života. Například herečky se právě s cigaretou běžně fotografovaly. Jaké cigarety jste kouřila a kde jste „lepší“ značky sháněla?
Mohla jsem kouřit, na co jsem měla. Což nebylo mnoho. Takže to byly za dvě koruny deset haléřů Lípy. Ještě předtím to byly Globusky. Ty byly bez filtru. A až teprve později se začaly dělat cigarety s filtrem, Startky a podobné. Amerika, krabička amerických cigaret? To bylo nedostupné a ani jsme na to neměli.
- A s nástupem období veksláků?
Nad touhle možností nákupu jsem ani nepřemýšlela.
- Přemýšlela jste někdy nad tím, že byste kouření utnula?
Přemýšlela, ale zatím se mi to nepovedlo.
Medailonek Daniely Kolářové
Dětství: Daniela Kolářová se narodila 21. září 1946 v Chebu. Když jí byl jeden rok, rodiče se rozvedli a ona s maminkou (účetní) vyrůstala až do maturity v Karlových Varech. První divadelní roli dostala v devíti letech, kdy ji v tamním divadle obsadili do drobné role v pohádce Císařovy šaty. Tím bylo o herecké budoucnosti rozhodnuto.
Kariéra: Po maturitě vystudovala Divadelní fakultu Akademie múzických umění v Praze a vedle četných divadelních rolí – přes 40 let byla členkou Divadla na Vinohradech – ji proslavily také televizní pohádky, seriály či dnes již legendární filmy jako Taková normální rodinka, Soukromá vichřice, Slasti otce vlasti, Noc na Karlštejně, Léto s kovbojem, Na samotě u lesa, Kulový blesk, Vratné lahve a další.
Ocenění: V roce 2005 převzala ocenění od divadelních kritiků, Cenu Alfréda Radoka. Pracuje také pro Český rozhlas, kde namluvila přes 80 inscenací. V roce 2001 získala 1. místo v anketě Neviditelný herec. Vloni na plzeňském Komedy festu získala cenu Zlatý velbloud za celoživotní přínos českému humoru.
Rodina: Životním mužem Daniely Kolářové byl herec a režisér Divadla Na zábradlí Jiří Ornest (1946–2017), za kterého se provdala ve svých osmadvaceti. Po čtrnácti letech se sice rozvedli, herečka se sblížila s kolegou Martinem Stropnickým, v polovině 90. let se však s Ornestem opět stali manželi. Mají spolu syny Šimona (*1974) a Matěje (*1977).
Po roce 89 si krátce odskočila k politice. V letech 1990–1992 byla poslankyní České národní rady. Věnuje se také charitě, je předsedkyní správní rady nadace Duha.
