Aňa Geislerová: Stárnu a více rozumím lidem. Na mladší kolegyně nežárlím
Aňa Geislerová je herecky speciální živočišný druh, místo divadla dávala vždy přednost filmu. Za poslední dva roky se jí povedlo ztvárnit dvě zásadní ženy české historie – Olgu Havlovou a Boženu Němcovou. K oběma ženám přistupuje s laskavým pochopením. Dnes Aňa slaví 45. narozeniny.
Lenka Klicperová, šéfredaktorka časopisu Prima Zoom a válečná novinářka, zpovídala Aňu Geislerovou v době pandemie. „Mluvily jsme spolu on-line přes dvě hodiny. Probíraly jsme vážná témata a já v ní poznala opravdu moudrého člověka, který není pokrytec, a o světě, v němž žije, přemýšlí do hloubky. Vlastně mi rozhovor s ní hodně dal, což bych, přiznám se, nečekala. V určitou chvíli mi tím, co řekla, nesmírně pomohla. Umí kromě všeho jiného totiž i naslouchat. I redaktorce, která s ní dělá rozhovor. Za její slova jí budu vždycky vděčná,“ píše Klicperová. Přečtěte si rozhovor o politické angažovanosti, ale i výhodách stárnutí u herečky.
- Má pro herečku stárnutí nějaké výhody?
Výhodou je rozumění lidem. Přesouváte se fyzicky do jiných rolí, které byste předtím hrát nemohla. Nikdy jsem nechápala, že si někdo může myslet, že starší a mladší herečka pro sebe představují konkurenci. Byla bych magor, kdybych žárlila na dvacetiletou kolegyni. Mně se strašně líbí Instagram Isabelly Rosellini. Krásná, tajemná žena, žije na farmě, chová slepice, má domácí divadlo. Je šťastná, spokojená, prošla hvězdným světem, a přesto ji to nezničilo.
- Roli Olgy Havlové jste dostala bez castingu, rovnou. Potěšilo vás to?
Hodně, navíc mě to strašně překvapilo. Psal mi někdo z cizího čísla, že pošle scénář. A že moje postava se jmenuje Olga. Přišel scénář Slávka Horáka s názvem Havel. Nemohla jsem tomu vůbec uvěřit!
- Nelekla jste se ale zároveň trochu?
Já mám takovou povahu, že něco strašně moc chci, chňapnu po tom, a až pak přemýšlím, co s tím vlastně budu dělat. Normální člověk je asi víc racionální. Já ne a mám to tak se vším. Místo abych za daný rozpočet koupila třeba něco rozumně zrekonstruovaného, koupím nějakou ruinu. A pak přemýšlím, co s tím. Neumím si představit, že bych tu roli odmítla. Pak jsem se začala bát. Co když to zkazím? Držím se ale svého hesla „udělej pro to maximum, co umíš“. Mám pak čisté svědomí – ze mě prostě víc nevymámí.
- Musela jste toho o ní hodně načíst a asi to byla dlouhá práce...
Bylo to těžké i lehké zároveň, protože se toho o ní vlastně moc neví. Existují tři knížky, dva dokumenty a pak tu jsou lidé, co ji znali. Ale je to náročné, protože vás to může zavést tam, kam ani nechcete. Každý zná někoho nějak, z nějakého úhlu. Z těch všech vyprávění se udělá průsečík a pochopíte toho člověka, cítíte ho. Víte, jak mluvila, znáte její postoje. Já rok předtím bez souvislosti s natáčením začala číst zas o Havlovi a Havlovy věci. Říkala jsem si, že si udělám upgrade svých znalostí. Olgu při tom nelze vynechat, byla pevnou součástí jeho života. Četla jsem i další knihy – Jitky Vodňanské, Magora Jirouse… To mi dotvořilo kontext a pochopení prostředí. Ze všech těch věcí mi pak vyšlo něco, co se dá vlastně hrozně blbě zahrát.
- Myslíte, že byla šťastná?
Nepochybně. Na ni nepasují běžná posuzovací kritéria. Žila v jiném stupni svobodomyslnosti, než je většina lidí schopná pochopit. Pocit, že vedle Havla musela trpět, je mylný. Myslím, že ho vzala jako komplexního člověka se vším, co byl. Do toho spadalo i to, že žili někdy ve třech, někdy ve čtyřech. Ona si také žila svůj život. Prostě k sobě pasovali. Lidé vykřikují, že jí byl nevěrný. A co? Máme mít obecný mustr na to, jak mají lidé žít? Myslím, že byla šťastná proto, že žila s člověkem, se kterým chtěla žít. Kdykoli mohla odejít, ale nikdy to neudělala.
- Kromě Olgy jste si v poslední době zahrála i další silnou osobnost – Boženu Němcovou. Co jste o ní během té práce zjistila?
Mnoho. Co o ní víte vy?
- No, žila bouřlivý život, byla intelektuálkou přesahující tehdejší normy, byla něčím, co se vymykalo tehdejší měšťanské morálce... A pak znám jako každý Babičku.
Já Boženu jako osobnost neznala, nikdy mě moc nezaujala. A stejně jako u Havla, tak i u Boženy jsem si předtím, než jsem vůbec věděla o filmu, říkala, že se na ni mrknu. A že si stáhnu její milostnou korespondenci. Prokousávala jsem se tím, zdálo se mi, že se to nedá číst. Nakonec jsem pro postavu čerpala z těch dopisů. Začala jsem pak číst její knihy a zjistila jsem, že mě strašně štve. Měla jsem k ní ambivalentní vztah. Pak jsem začala číst zase dopisy, ale co si psali lidé o ní. A z jedné úžasné knihy jsem pochopila kontext doby. Za co kdo tenkrát chodil sedět, co ženy vůbec běžně nemohly. Co bylo běžné a normální, a dnes by bylo nepochopitelné. Vzít si trikoloru, za to se šlo do vězení. Ženy psaly maximálně kuchařky, a to musely mít pokrokové muže. Došlo mi, čím byla Němcová významná, a začala jsem ji obdivovat. Navzdory společnosti, muži, bídě nikdy nepřestala snít. Byla vášnivou, romantickou duší – až do smrti. Ta touha po kráse, svobodě a vášni ji zabila.