Daniela Písařovicová: Překonávám své strachy a nízké sebevědomí

• Máte ráda změny?

Ne (směje se). Já teď po šestnácti letech opouštím svoje první místo. Odhodlávala jsem se strašně dlouho, trvalo mi to opravdu rok a čtvrt, než jsem si řekla, že ano. Nemám ráda změny, nejsem člověk, co by měnil často práci. Moje kamarádka měnila zaměstnání každý rok, já jsem tomu vůbec nerozuměla, jak je toho schopná.

• U hodně lidí jde změna ruku v ruce se strachem.

Ano, nevíte. Nedokážete si představit, jak to bude vypadat po ní. Teď víte, jak váš život bezpečně funguje. Když se rozhodnete pro změnu, tak absolutně nedokážete dohlédnout všechny detaily. I když si myslíte, že vše musí být růžové, tak nemusí. A to je důvod, proč ty změny nemám ráda.

• Změnit po šestnácti letech práci chce odvahu. Teď o této změně mluvíte v rozhovorech neustále, to musí být v podstatě taková terapie…

Ještě jsem neměla svůj nový a první pracovní den, před novou prací mám samozřejmě respekt. Zapojím se do týmu velkých profesionálů (Daniela v květnu posílí tým DVTV – pozn. redakce), kterých si nesmírně vážím i po lidské stránce. První měsíc nepracuji a cítím se hrozně svobodná. Tím nechci říct, že jsem v minulém zaměstnání byla v kleštích, ale teď si člověk může dělat to, co chce. To je pocit, který jsem doteď neznala. Doteď jsem byla svázaná povinnostmi a teď jsem měla jednu jedinou, abych si vyklidila kancelář.

• Jak se teď snažíte naplnit své dny volna?

Já mám pocit, že vůbec nic nestíhám (směje se). Nestíhám uklízet, potřebuji dělat změny v bytě, to také absolutně nestíhám. Říkala jsem si, že budu více číst a dívat se na zajímavé filmy, z toho také sešlo. Přijde mi, že hrozně často prokrastinuji.

• Ale to je zasloužená prokrastinace…

Asi ano, tělo si řekne, co potřebuje.

• Řekla byste o sobě, že jste odvážná?

Řekla, je to asi odvaha kombinovaná s drzostí. Možná je to forma toho, jak překonávat sama sebe a svoje nízké sebevědomí. Myslím si, že toto mě posouvá, pořád si stanovuji nějaké cíle, i když se jich bojím. Bojím se, že bych mohla zklamat, ale o to větší radost mi udělá, když třeba uspěji. Ale je to asi moje forma životního boje. Doufám, že se v padesáti hodím do zenu a poznám to, co jsem v životě nepoznala (směje se).

• Vy jste krásná, chytrá a úspěšná. To je úplný repelent na muže, musí se vás bát.

Ano, to ano (směje se). A navíc, ta televize byla takovou aurou, že všichni mají pocit, že jste úplně někdo jiný než ta obyčejná holka z Jaroměřic nad Rokytnou. Ta ve mně pořád je, doufám, a pokud ne, tak máme domluvu s nejbližšími, že mě proplesknou, kdyby se ze mě stávala namachrovaná holka. Ale lidé si projektují, když si děláte obrázek z bulváru nebo z televize, tak se občas také seknete. Já můžu vypadat trošku jinak, než jaká ve skutečnosti jsem.

• Musela jste se někdy rozhodovat mezi osobním životem a prací?

Myslím, že se to stalo právě teď. Uvědomila jsem si, že trávím víc času v práci než radostmi v osobním životě, což byl jeden z důvodů, jak jsem se rozhodla. Potřebovala jsem víc prostoru sama pro sebe. Práce není všechno, až se jednou budu ohlížet, nechci říct jen to, že jsem pracovala.

• Jak se vaši muži koukali na vaši práci?

Veskrze byli všichni úspěšní, mám pocit, že jim to nevadilo. Brali to, jak to je.

• To jste měla štěstí, protože úspěšné ženy mají s muži docela problém. Muži na ně často nemají sebevědomí.

To je pravda, ale když máte vedle sebe sebevědomého chlapa, tak to nemusíte řešit. Ale musí si s tím umět poradit, to ano. Vzhledem k tomu, že já jsem většinou vedle sebe měla, v mých očích, úspěšné muže, kteří měli svou vlastní kariéru, tak to celkem fungovalo.

• Málokdo tuší, jak je práce před kamerou vyčerpávající. Člověk se denně dostává do určitého diskomfortu, je v živém přenosu. Co byste chtěla, aby se lidé dozvěděli o vaší práci?

Nic jiného než živý přenos neznám. Není to tak, že člověk přijde v pět odpoledne do práce, nechá se nalíčit a v sedm hodin večer může začít vysílat. Je to velká zodpovědnost, protože nechcete udělat chybu, ale i ta se vám občas stane, protože něco neuhlídáte. To si já beru pak domů a hrozně nad tím dumám, proč se mi to stalo. Když jsem například vysílala od desíti večer, tak už jsem se v deset ráno začala připravovat. To nikdo nevidí. Ale myslím si, že spousta z nás nedokáže dohlédnout, jaké jsou aspekty té které profese. Nechci si stěžovat, že pro mě to bylo hrozně stresující, když vidím, co teď podstupují všichni zdravotníci – a mohla bych vyjmenovávat další a další. Každá profese má svoje.

• Podle posledních výzkumů je na ženy v médiích, hlavně na ty, které jsou vidět a slyšet, vyvíjen veřejností větší tlak než na muže. Ženám se chyby neodpouštějí a častěji jsou terčem kritiky kvůli vzhledu…

Já bych to musela srovnat s mými kolegy. Vím, že i mým kolegům přicházejí e-maily, že jim to sluší, ale ženám samozřejmě asi víc. Ženy se často neodváží napsat muži, že je fešák. Ale je to pravda, i já jsem zaznamenala hlavně reakce na můj vzhled. Lidé reagují hlavně na to, jaký byl můj vzhled, než jakou práci jsem odvedla.

• Jak jste se naučila zvládat stres?

Nevím, mám pocit, že se dodnes hrozně stresuji. Když se podívám na svoje kolegyně, tak ty to tak vůbec neberou, já se to snažím odbourávat a prodýchávat. Dechem si malinko pomůžu. Stačí mi pár minut a v momentě, kdy prvních deset minut vypadá všechno, jak má, tak se uklidním. Pak už je nervozita pryč, pokud neudělám nějakou chybu. Musím překonat prvních deset minut a pak se uklidním. Recept na to nemám, myslím si, že budu stresař do konce života.

• Nervozita je další věc, která vás podle všeho trápí, už jste na ni našla lék?

Ten můj lék na nervozitu je ex post, když vždycky překonám sama sebe a dobře to dopadne, tak si říkám, čeho ses tak bála, proč ses tak strašně stresovala? Že jsem to dotáhla do zdárného konce, nějaké moderování, zábavné pořady, přímé přenosy, tak si říkám, proč bych do toho nešla příště znovu. To je asi to, co mě tak trochu léčí. Kdybych něco popletla, tak si myslím, že těžko sbírám odvahu jít do něčeho nového znovu. Ve finále mi zkrátka pomáhá dobrý výsledek.