Igor Bareš o manželské krizi s herečkou Antonií Talackovou. Děti si užívá až teď
Igor Bareš a jeho nevšední záliba
V letošním roce uplyne čtrnáct let od okamžiku, kdy si herecká dvojice Igor Bareš a o třináct let mladší Antonie Talacková řekla ano. Založili rodinu a narodily se jim dvě děti. Jak jim to v manželství klape? Je všechno zalité sluncem stejně jako na začátku? Nejenom o tom promluvil charismatický herec v rozhovoru pro Prima Ženy.
- Jak jste se s Antonií seznámili?
V Brně v Mahenově činohře. Zkoušeli jsme Misantropa od Molièra. Manželka hrála hlavní ženskou roli, já titulní. Tam jsme si padli do oka. Letos oslavíme čtrnácté výročí svatby. Utíká to ale hezky.
- Kdo při seznámení vyvíjel větší iniciativu?
Byl jsem to samozřejmě já. A také jsem o ni musel bojovat, protože v té době byla zadaná. Chvíli trvalo, než jsme si ujasnili, kdo má prioritu. (smích)
- Pojal jste požádání o ruku romanticky?
Kvůli tchánovi, který byl staromilec, jsem to musel udělat oficiálním způsobem. Přijel jsem ho požádat o ruku jeho dcery. Nebylo to z mé strany úplně příjemné, ale co bych pro lásku neudělal. Tradice je tradice.
- Jak máte rozděleny úlohy v domácnosti?
Jednoduše. Manželka dělá všechno. Já když něco udělám, je to obvykle špatně a ona to pak po mně musí předělávat. Takže je lepší, když už to udělá rovnou sama. Po všech stránkách je velmi šikovná a praktická. Organizaci našeho života má ve svých rukou a já se v podstatě nemusím o nic starat.
- Došlo mezi vámi během těch čtrnácti let k nějaké krizi?
Samozřejmě došlo. Ale každé to zakolísání nás jenom utvrdilo v tom, že stojí za to pokračovat.
- Považujete za výhodu, že je manželka také herečkou?
Určitě ano. Rádi spolu hrajeme. Máme spolu jedno zájezdové představení, které se jmenuje Jenom život. Je to dialog manželů, kteří se rozešli před dvanácti lety a scházejí se v jistou fatální chvíli. V brzké době bychom chtěli nazkoušet další hru, protože je potřeba dívat se za horizont. S manželkou máme společná témata, bavíme se o tom, kam se naše kroky budou ubírat dál. Byli jsme spolu v Národním divadle, ze kterého jsme odešli do Divadla na Vinohradech, kde jsme už asi osmým rokem.
Igor Bareš 4 Zdroj: Profimedia.cz
- Máte spolu dvě děti. Sedmiletého Lojzíka a jedenáctiletou Toničku. Vydá se někdo z nich ve vašich šlépějích?
Tonička už se vydala na profesní dráhu. Hostuje v Pardubicích ve hře Žítkovské bohyně, kde hraje s maminkou, a také v Divadle na Vinohradech ve hře Miláček. K tomu je členkou Dismanova rozhlasového dětského souboru. Vydala se tímto směrem, ale přiznám se, že nevím, jestli jsem tomu rád. Herecká profese je malinko ošidná. Co se týče Lojzíka, ten o sobě tvrdí, že chce být učitelem výtvarky a sládkem v pivovaru. To je docela pěkný cíl. (smích)
- Zatímco první dcera Sonja se vám narodila za svobodna, ještě před třicítkou, Tonička a Lojzík přišli na svět o dvacet let později, kdy už jste byl padesátníkem. V jakém období jste si otcovství užíval více?
Rozhodně teď, na stará kolena. Je strašně krásné, když okolo vás běhají malé děti a máte důvod pro co žít. Tenkrát to bylo také hezké, ale pořádně si to vychutnávám až teď.
- Vašim velkým koníčkem je tajemno. Rád navštěvujete mysteriózní místa a odvážíte si z nich bizarní předměty. Jaký je váš nejnovější suvenýr?
Na Vánoce jsem pod stromeček dostal lidskou lebku. Byl to dárek od mého kolegy, kamaráda Otakara Brouska, se kterým sdílíme stejnou šatnu v Divadle na Vinohradech. Jemu ji v roce 1968 přivezla jeho příbuzná, která byla někde na praxi v tehdejším Sovětském svazu a podařilo se jí lebku v té kritické době převézt přes hranice. Musím říct, že mi ten dárek udělal nesmírnou radost, vůbec jsem to nečekal. Shodou okolností jsem ho rozbaloval jako poslední. Nejdřív vykoukla čelist a já si říkal, opravdu je tam celá ta hlava? Hned jsem ji umístil na důstojné místo.
Igor Bareš 11 Zdroj: Antonie Talacková
- Tajemné předměty máte stále vystavené doma v obývacím pokoji na poličkách?
Ano. Mám tam třeba lidskou kost, větvičku ze stromu, na které se oběsil člověk, pravou prostřílenou německou helmu ze druhé světové války. Pro mě tyto suvenýry mají velkou cenu. Fascinuje mě, když v ruce držím předmět, který má nějaký příběh, historii...
- Současná doba a omezení spojená s pandemií koronaviru umělcům příliš nepřeje. Jak ji zvládáte?
Nějakou velkou pandemickou krizi jsem naštěstí nezažil, pořád jsme zkoušeli takzvaně do zdi. Většinu času jsem ale trávil tím, že jsem načítal audioknihy. Nyní vyšel Život za podpis, který napsal nejvýznamnější český scenárista a spisovatel Vladimír Körner. Postupně se snažím tímto způsobem uvést v život všechna jeho díla. Je to autor, který si to zaslouží. Řada z nich byla i zfilmována, například Krev zmizelého, Post Bellum či Adelheid. Rozhodl jsem se proto, že se pokusím namluvit maximální počet jeho titulů. Zatím vyšly zmíněné Adelheid a Zánik samoty Berhof, což je moje srdeční záležitost. Natočena je i Psí kůže, příběh z konce třicetileté války. Musím říct, že jsem se v tom našel. Je to disciplína, která mě momentálně baví asi ze všeho nejvíce.
Autor článku
David Laštovka
David v rámci CNN Prima NEWS píše především o dění na domácí scéně. (david.lastovka@iprima.cz)
Horoskop vždy po ruce
Zanechte nám váš e-mail a my vám budeme zasílat pravidelný newsletter s vaším horoskopem.
Odesláním formuláře souhlasíte s podmínkami zpracování osobních údajů
