Vlastina Svátková: Nedůvěra okolí mě vždycky poháněla dopředu

Slovenská herečka, spisovatelka a designérka šperků o sobě říká, že je hlavně pyšnou mámou tří synů. Dělá věci, které ji naplňují a baví a snaží se užívat si život naplno. A nepotřebuje nikomu dokazovat, že na něco má nebo že může být úspěšná v kdejakém oboru. K tomu podle ní ale vede dlouhá cesta, na které je někdy třeba překonat traumata z dětství, nánosy očekávání a hodnocení autorit ze školy. Jakmile ale zjistíte, kým jste, a posloucháte svoji intuici, pak se vás kritika už nijak nedotýká. „Když mi dnes pět lidí řekne, že jsem blázen, tak já právě vím, že tu věc mám udělat,“ směje se Vlastina, která nedávno vydala knihu Najdeš mě ve tmě pojednávající o těžkých okamžicích a o tom, jak je překonat.

• Ví se o vás, že jste jako velmi mladá brigádně recitovala na pohřbech. Kudy odtud vedla vaše cesta k dalším profesním rolím?

Já jsem si odmalička chtěla vydělávat své vlastní peníze, a když se na gymnáziu přišli zeptat, kdo by chtěl recitovat na pohřbech, byla jsem jediná, kdo se přihlásil. Hodně mi to dalo a asi jsem se díky tomu i přestala bát smrti. Nejdřív jsem si myslela, že budu novinářka. Studovala jsem žurnalistiku a pak pracovala v Elle, v magazínu Style. Brzy mi ale došlo, že to není pro mě, necítila jsem tam svobodu a důvěru ze strany zaměstnavatele. Věděla jsem, že nad sebou nemůžu mít šéfa, který mi bude říkat, co a jak mám dělat, aniž by se zeptal na můj názor. Pak jsem se dlouho věnovala herectví, které mě i slušně živilo. Ale herečkou jsem se vlastně stala tak trochu omylem. A jako herečka jsem si navíc nikdy nevěřila na sto procent, takže to také nebylo úplně ono. Když jsem pak otěhotněla s prvním synem a začala psát blog, lidé kolem mě mi vnukli myšlenku, že bych to mohla vydat knižně. Myslím, že inspirace často přichází z okolí a bývají to věci, které by nás samotné ani nenapadly, a které často vyžadují naši odvahu a ochotu riskovat.

• Motivovala vás někdy naopak i nedůvěra okolí?

Nikdy mi nikdo přímo neřekl do očí, že na něco nemám. Ale občas člověk cítí od ostatních nějakou pochybnost a to mě vždycky hodně motivovalo. Ukázat jim, že na to mám, že jsem opravdu dobrá. Ale ne tím stylem, že bych manipulovala, lhala nebo chtěla někomu ublížit. Spíš to byla vnitřní motivace, která mi pomohla k lepšímu výkonu. Poslední dobou už ale takové tendence nemám, už vím, že jsem v některých věcech dobrá a nepotřebuji to svému okolí dokazovat. Už se mě ani tolik nedotýká kritika, což je velmi osvobozující pocit.

• Dokážete opravdu tu nekostruktivní kritiku zcela odfiltrovat?

Určitě jsem hodně vyškolená. Ale samozřejmě byly doby, kdy se mě to dotýkalo. Myslím, že tak to má každý, kdo je alespoň trochu citlivý a empatický. Člověk se nad tím minimálně zamyslí, jestli na těch výtkách přece jen něco není. To ovšem může být dobré jen ve vztahu s lidmi, kteří nás opravdu znají a mohou si to tedy třeba dovolit. Ale člověk, který si založí falešný profil jen pro to, aby mi mohl vynadat, pro mě není rovnocenný partner k diskuzi. Na začátku jsem všem odpovídala a všechny uživatele k sobě pustila a lidé mi psali často nenávistné komentáře, včetně toho, jestli můj syn nosí plenky v nějakém věku nebo ne. Člověk má zprvu tendenci se hájit, ale dnes už vím, že to za to nestojí. Už zkrátka vím, že je fajn sdílet určité inspirativní věci, ale zároveň si také chránit to své a mít stanovené hranice. Je mi také jasné, že všem se nezavděčím a pochopitelně to ani není mým cílem.

• Vaše poslední kniha Najdeš mě ve tmě je o tom, jak po náročných časech zase v sobě najít světlo. Máte na to nějaké osvědčené postupy?

Těžké situace mohou být podle mě velmi transformační a jaksi nás „vytlačí“ zase o kus dál. Když je tedy třeba, popláču si, slzy mě očistí a pak si řeknu, že nastal čas začít znovu a jinak. Každopádně si myslím, že právě tyhle těžké momenty nás částečně definují. I díky nim jsme krásní, charismatičtí, inspirativní. Proto bychom za ně měli být vděční.

Ostatně, v dnešní době se to projevuje hodně viditelně. Je to velmi transformační čas pro mnoho lidí. Myslím, že se nám tu ukazuje, že musíme v našem životě změnit mnoho věcí, které už nefungují, a my je doteď třeba nechtěli vidět. Velmi důležité je podle mě i téma svobody. Uvědomit si, jestli nás někdo omezuje, co je nám příjemné, co už není a kterou cestou chceme jít. Zamyslet se nad tím, jak změnit to současné nastavení, které ničí jak přírodu, tak i lidi.

• Jaká doporučení byste dala mladým ženám, aby se nenechaly strhnout první vlnou kritiky?

Je strašně důležité najít hodnotu sama v sobě, vědět, kým jsem. Když tohle vím, lépe se pak povznesu nad to, co druhý říká, můžu snáz odhadnout, co za tím doopravdy je. Není on zraněný? Není on neúspěšný? Nesnaží se jen dosáhnout toho, o co se snažím já? A pokud mám čisté srdce, jasný záměr a vím, že jdu správnou cestou, která mi dává smysl, tak proč bych ho měla poslouchat? Z vlastních zkušeností vím, že když mě lidé odrazovali a říkali, že něco nebude fungovat, a já se i přesto rozhodla jít svou vlastní cestou, vždycky se mi to vyplatilo.

View this post on Instagram

A post shared by VLASTINA SVÁTKOVÁ (@vlastinasvatkova)

Podívejte se na celý rozhovor:

Připraveno ve spolupráci s projektem Žena v zenu, který představuje české ženy z různých sfér, jejich příběhy o překážkách, odmítání nebo nepřejícnosti. A především to, jak se s takovými jevy, které mají často u žen dost specifickou formu, vyrovnávají.