David (32): Ve firmě svého otce jsem nechal celé mládí. Pořád jsem pro něj nebyl dost dobrý

Navenek jsme působili jako rodina, které nic nechybí. Otec je úspěšný podnikatel, kterého si lidé váží. Málokdo kdy pochyboval o tom, že jednou předá svou prosperující nábytkářskou firmu svému synovi, tedy mně. Jenže za zavřenými dveřmi našeho domu panovala úplně jiná atmosféra, která měla k idylce hodně daleko.

Psychologie

Máte doma manipulátora? Odborníci radí, jak s ním jednat

Táta potřeboval mít pod kontrolou všechno i všechny kolem sebe a jeho slovo bylo vždycky poslední. Máma se mu raději nikdy nepostavila a já už jako dítě pochopil, že doma je lepší mlčet než říct něco, co by se mu nemuselo líbit.

Postupem času jsem si zvykl, že některé věci se doma prostě nedělají. Neodporuje se, nediskutuje, a hlavně se zbytečně neprovokuje. Čím jsem byl starší, tím víc jsem se snažil dělat všechno tak, aby táta neměl důvod být nespokojený.

Anna (32) se svěřila: Jsem závislá na nakupování a všude mám dluhy. Partner nic netuší

Brzy jsem ale zjistil, že to vlastně ani nejde. Ať jsem se snažil sebevíc, vždycky se našlo něco, co podle něj nebylo dost dobré. Pochvala u něj téměř neexistovala, zato chybu dokázal najít skoro na všem. Stačila maličkost a měl jsem pocit, že jsem ho zase zklamal. Nakonec jsem přestal přemýšlet nad tím, co jsem udělal špatně, protože jsem měl pocit, že problém jsem hlavně já.

Máma byla úplný opak. Nikdy na mě nekřičela ani mi nedala pocit, že bych nebyl dost dobrý, ale vedle táty byla téměř neviditelná. Viděl jsem, že by se mě chtěla zastat, jenže nakonec vždycky sklopila oči a nechala to být. Když mi chtěla udělat radost, dělala to potají. Občas mi nechala v kapse pár stovek, abych si mohl něco koupit, ale vždycky mě prosila, ať o tom tátovi neříkám. Tehdy jsem tomu ještě nerozuměl.

Životní styl

Jak se vypořádat s emočními upíry? Experti radí, jak se postavit nejen manipulátorům

Čekal jsem, že si získám jeho respekt.

Po škole pro mě vlastně ani neexistovala jiná možnost než nastoupit do otcovy firmy. Už na střední škole jsem tam chodil na brigády a táta to bral jako hotovou věc. Odmalička mi opakoval, že firmu jednou povedu, a musím se proto všechno naučit od píky. Nastoupil jsem jako skladník a nijak mi to nevadilo. Naopak jsem byl přesvědčený, že si musím všechno poctivě odpracovat a získat zkušenosti stejně jako ostatní.

Rychle jsem ale pochopil, že zatímco ostatní zaměstnanci mají v otci šéfa, já v něm mám především přísného soudce. Každou moji práci několikrát kontroloval, vracel mi i drobnosti, které by u jiných vůbec neřešil, a pořád byl se vším nespokojený. Měl potřebu ověřovat každé moje rozhodnutí a dával mi najevo, že beze mě se firma obejde, ale bez něj neudělám správně vůbec nic.

Sex a vztahy

Třetina lidí lituje výběru svého partnera. Ženy pochybují častěji, ukázal průzkum

Ani výplata neodpovídala tomu, kolik práce jsem odváděl. Přestože jsem ve firmě trávil dlouhé hodiny a snažil se dělat maximum, domů jsem nosil peníze, ze kterých se dalo jen těžko vyžít. K tomu mi táta čas od času bez většího vysvětlování strhl část výplaty za chyby, které mi často připadaly úplně malicherné.

Nikdy jsem neměl pocit, že by mě chtěl ocenit nebo motivovat. Spíš jako by neustále hledal důvod, proč mi dokázat, že na víc zatím nemám. V tu chvíli často přispěchala máma, která mi potají dala nějaké peníze na přilepšenou. Mnohem větší radost by mi ale udělalo, kdyby táta uznal, že si svou výplatu opravdu zasloužím.

Karel (42) napsal svůj příběh: Můj otec mi nikdy neřekl, že je na mě pyšný. S vlastním synem se to učím

Tvrdil, že mě připravuje na převzetí firmy a že kdyby mi něco odpouštěl jen proto, že jsem jeho syn, jednou bych vedení nezvládl. Roky jsem si říkal, že má asi pravdu. Že jednou přijde den, kdy mi podá ruku, řekne, že jsem obstál, a předá mi to, co celý život budoval. Jenže ten den nepřicházel. Naopak jsem měl stále častěji pocit, že ať udělám cokoli, bude to pro něj pořád málo.

Časem jsem se naučil spoustu věcí, které se ve škole člověk nenaučí. Prošel jsem skladem, výrobou i montážemi, poznal dodavatele, zákazníky a postupně jsem začal rozumět tomu, jak celá firma funguje. Čím déle jsem tam pracoval, tím víc jsem měl pocit, že svou práci zvládám. Jenže táta jako by to vůbec neviděl. Když mě pochválil někdo z kolegů nebo zákazníků, doma to žádnou váhu nemělo. U něj jsem byl pořád ten kluk, u kterého je potřeba všechno zkontrolovat.

Celebrity

Sebastian Navrátil zavzpomínal na otce: Nedokázal jsem mu říct, že ho mám rád

Už mi přetekl pohár trpělivosti

Po několika letech nastoupila do firmy i moje manželka. Začala pracovat jako asistentka a oba jsme měli radost, že budeme konečně trávit víc času spolu. Pořád jsme navíc věřili tomu, že jednou firmu převezmeme a budeme ji společně rozvíjet, ale hodně rychle jsme zjistili, že ani ona nebude mít nic zadarmo.

Táta se k ní začal chovat úplně stejně jako ke mně. Stačila drobná chyba v dokumentech nebo zapomenutý telefonát a dokázal ji před ostatními zaměstnanci seřvat a vyhrožovat vyhazovem. Nejednou jsem viděl, jak odchází z kanceláře se slzami v očích. Druhý den ale přišla znovu a dělala, jako by se nic nestalo. Věděla, jak moc mi na té firmě záleží, a nechtěla být důvodem, proč bych odešel.

Přečtěte si také: Předělávat partnera nemá smysl, říká psycholog. Člověk se nezmění jen tak z lásky

Dlouho jsme si oba říkali, že to ještě vydržíme. Večer jsme o tom mluvili doma a pokaždé jsme skončili u stejné myšlenky. Přece nemá smysl odcházet ve chvíli, kdy táta celý život tvrdí, že jednou bude firma naše. Jenže čím víc času ubíhalo, tím víc jsme měli pocit, že se ten okamžik pořád vzdaluje. Přibývala práce, přibývala odpovědnost, ale všechno ostatní zůstávalo při starém.

Asi před rokem jsem si poprvé připustil, že možná žádné předání firmy nikdy nepřijde. Možná jsem celé ty roky jen věřil slibům, které se nikdy neměly splnit. Byla to nepříjemná myšlenka, protože jsem té představě obětoval celé mládí. Nikdy jsem nehledal jinou práci a nikdy jsem nepřemýšlel o tom, že bych podnikal sám. Všechno jsem podřídil tomu, co mi táta od dětství říkal.

Celebrity

Tomáš Zástěra o rodičovství: Byl jsem bláhový. Člověk časem ztratí nervy a vybuchne

Dneska už to ale vidím jinak. Za ty roky jsem poznal spoustu lidí, získal kontakty, znám dodavatele i zákazníky a vím, jak to v tomhle oboru chodí. Čím dál častěji mě napadá, že kdybych stejnou energii, kterou roky dávám do tátovy firmy, věnoval vlastní, možná bych dnes byl úplně někde jinde. Samozřejmě z toho mám respekt, protože začínat od nuly není jednoduché, ale stejně tak už mě nebaví každý den poslouchat, že nejsem dost dobrý, a pořád čekat, že se táta jednou změní nebo splní to, co mi celý život sliboval. Možná už nadešel čas přestat čekat a zkusit to po svém.

Zdroj: Autorský příběh na základě zkušenosti čtenáře

Elizaveta Maximová o dětství se dvěma tatínky: Jednoho mám v Praze, druhého prázdninového: