Proti serióznímu výzkumu dětské sexuality a třeba i jinak běžně používané anonymní anketě brojí rodiče i vedení většiny základních škol. Obvykle argumentují tím, že by dotazování mohlo narušit psychiku, duševní i sexuální vývoj dětí, vzbudit u nich nepatřičné reakce kvůli zvláštní, leč mylné představě, že těch na prvním stupni se to netýká, protože pohlavní touhy se projevují až v pubertě. Přitom masturbační praktiky jsou prokazatelné u chlapců už ve věku batolat! Znají je dobře dětští lékaři, ví o nich většina matek. Jen je odmítají uznat za to, čím opravdu jsou, nevědomou snahou o dosažení orgasmu. Zahrnují řadu fyziologických změn se zřetelným pulsem penisu, napětím svalů (zvláště v podbřišku a zádech) a náhlým uvolnění se záškuby, včetně análních kontrakcí.
Když se typické pohyby stále opakují a neustávají ani v pozdějších letech, dochází obvykle ke slovnímu napomenutí rodičů, pak přijdou na řadu tresty. Kromě své nesmyslnosti – dítě svou činnost za žádný prohřešek nepovažuje, protože jedná pudově – v něm vzbudí od nejútlejšího věku pocit, že sebeukájení je něco špatného. To následně vede k neodůvodněným projevům studu, viny za chování, které je zcela přirozenou formou vyjádření tělesných tužeb.
Častým, ale absolutně nejhorším možným řešením je použít výhrůžku ve stylu starého rčení: „Budeš-li přistižen, bude ti ustřižen.“ Tím může vzniknout, hlavně u citlivých jedinců a těch s bohatou fantazií, takzvaný kastrační komplex, který přetrvává až dlouho do dospělosti. To potvrzuje i jeden z mála zdrojů, odkud lze čerpat informace o dětské sexualitě – dětské deníky a verše. U chlapců se někdy až panické obavy jak ze ztráty penisu, tak také impotence objevují daleko dřív, než vůbec mohou vědět o erekci a potížích s ní. Přibližně od šesti, sedmi let se hojně vyskytují popisy či obrázky pohlavních orgánů dívek spojených s pocity závisti, protože jim není co uříznout. Toto všechno může nastartovat jedna nesmyslná, navíc podle názoru dospělých „osvětová“ věta.
Ve většině dětských zápisků se přibližně ve stejné době, tedy kolem šesti či sedmi let, zřetelně začne projevovat oidipovská fáze. Syn cítí silné milostné vazby k matce (dcera otci) a začíná expresivně vyjadřovat žárlivé a někdy nesnášenlivé myšlenky vůči rodiči stejného pohlaví. V pozdějším věku už dochází k prvním aktivním pokusům o simulaci pohlavního styku, odhalování přirození, třeba ve hře na doktora, tatínka a maminku. I zde rodiče cítí, pokud děti „načapají“, potřebu zasáhnout. A opět nesmyslně! Podle odborníků patří ukazování genitálií, i spojené s vzájemným třením, k zcela běžnému chování zdravého dítěte a neměla by se tomu věnovat větší pozornost.
Je zajímavé, že drtivé procento dospělých tyto aktivity z dětství rozhořčeně popírá. Existuje řada případů, kdy si na ně vzpomenou prarodiče, najdou se v jejich poznámkách. Když jsou s touto skutečností dospělí konfrontováni, označí je vesměs za výmysl. Vzpomínka jim z mysli úplně vymizela, což potvrdilo i dotazování v hypnotickém transu. Nejspíš k tomu dochází někdy po období puberty. Před ní si své jednání uvědomovali, nestyděli se za něj, nakonec ani nebylo za co. Tento jev tedy asi vysvětluje i mimořádný odpor dospělých ke zkoumání dětské sexuality.
Jestliže někdo „na svou čest“ prohlásí: „Jako malý jsem nikdy nic takového nedělal,“ vysloví největší lež svého života. Co si o tak kategorickém tvrzení myslí jeho potomek? Zřejmě něco z následujících možností – rodič je duševně zaostalý, nebyl v dětství úplně v pořádku či lže. V každém ohledu respekt k němu klesá, přinejmenším zpochybněním věrohodnosti. Je velkou chybou podceňovat výzkumný pud dětí. Podrobují pečlivému zkoumání všechno, co se kolem děje, a ze svého hlediska to hodnotí. Takové hodnocení je ovšem zcela odlišné od hodnocení dospělých. Děti absolutně nechápou motivační faktory, jako je touha po kariéře, moci, majetku, ani podlézavost vůči nadřízenému…
Nejvíc rovnocenné postavení měly děti v pravěku. Přispívaly k obstarávání potravy, pomáhaly podle svých sil. Lze předpokládat, že sexualita jako přirozený lidský pud nebyla potlačována, manželství neexistovalo, takže se děti chovaly asi v rámci kmene promiskuitně jako ostatní. Každý nový potomek byl vřele vítán, posiloval komunitu.
Později, ve starém Řecku i Římě, byl rozdíl podle toho, zda šlo o chlapce či dívku, kdy on mohl všechno a ona skoro nic. Panenství do svatby platilo za automatickou samozřejmost. Celibát ale netrval dlouho, dívky se mohly vdát už ve dvanácti, chlapci ženit od čtrnácti let. Ti měli život mnohem jednodušší. Mohli bez zábran masturbovat, čehož hojně využívali, dokonce ve třídě při vyučování! To popisuje i římský básník a spisovatel Juvenalis. Najdou se i stížnosti učitelů, jak je ve výkladu ruší vzrušené vzdechy těch, co se právě ukájeli. Chlapcům byl pak nejen povolen, ale dokonce doporučován sex s prostitutkami od doby, kdy měli erekci. Schvalovaly ho i takové morální autority, jako byl Seneca, Cicero či Cato. Ten na nezralého mladíčka opouštějícího nevěstinec pochvalně volal: „Tomu říkám ctnost! Sem, hoši, máte chodit, když vás říje rozehřeje!“
Liberální přístup ovšem skončil s křesťanstvím a jeho negativním názorem nejen na sex, ale i nahotu a všechny tělesné prožitky. Přirozená masturbace i nevědomá poluce byly dílem ďábla a hříchem. Nikdo nespočítá, kolik chlapců kvůli tomu spáchalo sebevraždu. Jedině Jan Ámos Komenský viděl dál, když napsal: „Pro mladíka lepším jest lépe pytlíkem svým řádně zatřásti, než s ženštinami prodejnými obcovati!“ Církvi kupodivu nevadilo, že děti pracovaly třeba 12 hodin denně v až nelidských podmínkách, zákony o ochraně mládeže, které vedly ke zrušení vykořisťování, se začaly prosazovat až začátkem minulého století. Otázka je, kde se v křesťanství bere odpor k sexu. Vždyť, co je krásnějšího než láska? A k ní prostě pohlavní styk patří, je vrcholem, třešničkou na dortu.
Foto: iStock
I když v mnoha zemích církev ztratila vliv, zvlášť u nás, prudérní názory na sex v myšlení lidí stále přetrvávají. Pokud bychom si totiž přiznali, že jde o základní biologický vzorec lidského chování, vyvstane otázka, jak může být škodlivé to, co je přirozené, a vzápětí druhá, zásadní, proč tedy před tím, co je přirozené, kohokoli chránit? Tím by se musela zrušit jakákoli hranice pro počátek pohlavního života. Na to ale naše společnost není připravená. Přitom i slepí vidí, že dnešní děti dospívají mnohem dřív než v minulosti. Existuje pro to i termín – sekulární akcelerace. Dnešní děti jsou až o 10 cm vyšší, dívky mají první menstruaci už ve 13 letech, stejně jako chlapci erekci. Sexuálně zralí jsou tak o dva roky dřív než jejich prarodiče a jsou také mnohem více informovaní než rodiče, hlavně díky internetu.
V posledních desetiletích výrazně vzrostl počet transsexuálů mezi dětmi, mnohdy už od útlého dětství odmítajících svou sexuální identitu. Hormonální terapii a poté operaci, které vede ke změně pohlaví, podstupují co nejdříve, jak jim to lékaři umožní. O příčinách se můžeme dohadovat. I oni ale mají problémy pouze s dospělými, ne s vrstevníky. Ti je, když už ne chápou, tak tolerují. Pro rodiče je šok, když za nimi přijde syn a řekne, že chce být dívka, či naopak. Nicméně by je měli podpořit. Pro většinu z nich jde o vysvobození, když se zbaví těla, v kterém se necítí šťastni. Navíc, kdyby byli rodiče všímaví, přišli by na to sami. Obvykle takové děti už v raném dětství odmítají svou roli, dívky nechtějí panenky, chlapci mají zženštilé chování. Transsexualita, i sexuální úchylky, jsou totiž vrozené.
Jan Janula (Článek byl konzultován a schválen MUDr. Radimem Uzlem.)
