Jak je možné, že lidstvo stále nevymřelo aneb talent dětí k sebedestrukci

Je mi to jasný. Pokud máte dítě, máte pocit, že je to nejkrásnější a nejlepší stvoření na světě. Zkuste ale vystrčit hlavu z písku a zamyslete se nad tím, co vaše dítě dokáže.

Když mu je tak měsíc, dva, dokáže se poblinkat a naplnit plínu. To není úplně geniální že? Malí Filípci, Matýskové nebo dokonce Laury prostě nejsou to nejlepší, co příroda vymyslela. A když se nad tím zamyslíte, musíte stejně jako já dojít k názoru, že vůbec nechápete jak je možný, že zrovna člověk je pánem tvorstva.

A protože mě to zajímalo a hledal jsem srovnání, obrátil jsem se na ty nejpovolanější. Na asi největšího experta co znám – Pavla Brandla z pražské Zoo.

„Existují například ptáci, kteří jsou po vylíhnutí z vejce schopni sami fungovat, popoletět a do několika dnů jsou kompletně létaví - například taboni.“ Tenhle příklad vysypal z kapsy na první dobrou.

Tohle o nich píše wikipedie – „Mládě vylíhlé se samo vyhrabe na povrch a odchází bez jakékoliv rodičovské péče. Reguluje si ihned samo tělesnou teplotu, je až na ocas plně opeřeno, schopno létat na krátké vzdálenosti i vyhledat si potravu.“

A jestli máte dítě, teď se zamyslete nad tím, co vlastně krátce po svém příchodu na svět zvládlo. Smutný co?

A Brandl pokračoval dál. Jako dalšího jmenoval tuleně čepcola - ten se nechává kojit jen tři týdny. A pak se o sebe dokáže celkem sám postarat. Plave a tak… Třeba tohle by určitě ocenila celá řada matek. Představte si to. Jste matka a už toho máte dost. Skončí vám třeba šestinedělí a až bude mít chlap nebo třeba vaše matka volný víkend, hodíte si nožky nahoru a ať se chvilku taky stará někdo jiný. Můžete být klidně v jiném městě.

Už trochu pochybujete o tom, jak skvělé naše mláďata jsou? A měli jste někdy morče? Ti dokáží už pátý den života přijímat pevnou stravu.

Ale abych nebyl jenom encyklopedickej. Dítě je radost. Když máte svoje dítě naplňuje vás obří pocit štěstí a radosti s každým malým vývojovým krůčkem. Stačí, že se dítě převalí samo na bok a je nejlepší na světě, začne se plazit a chcete skákat dva metry do výšky ze samé radosti. Pak začne lézt a vy si to datum chcete vytetovat na záda.

Tady ale vidím další problém lidských mláďat. Nevím jak je to u vás, ale občas mám pocit, že mi někdo vyměnil dítě za lumíka – zvíře u kterého je rozšířený mýtus o hromadných sebevraždách.

Například platí rovnice: Pokud máte v zásuvce jakýkoliv kabel = do několika sekund se ho lidské mládě pokusí strčit do úst.

Přitom pokud kabel řádně umyjete, potřete desinfekcí a vytáhnete ze zásuvky a nenápadně před mládě předhodíte, mládě o něj nebude jevit žádný zájem.

Dalším problémem lidských mláďat je neustálé zkoumání téměř čehokoliv tvrdými nárazy lebky. Těžko říct proč. Tento problém se pak v domácnosti řeší oblepováním nábytku a odstraňováním designových kousků s ostrými hranami. Já jsem například manželce navrhoval, že při natáčení oslovím jednotku hasičů a pronajmu si od nich nornou stěnu (viz obrázek vpravo), kterou bych našemu mláděti vymezil bezpečný prostor.

Co vám budu povídat, geniální nápad nesklidil ovace ve stoje a srdce mé ženy neobměkčilo ani to, že bych strany stěny vyplnil pískem a doma bychom tak mohli mít improvizovanou pláž. Vyslechl jsem si, že jsem blázen, a kdybych byl býval mluvil s kurátorem savců dříve, upínal bych se k představám, jaké by to bylo být čepcolem.

A teď si dovolím malou varovačku pro chlapy. Pokud jste slíbili, že doma přišroubujete nábytek a stále to jako muži odkládáte, máte čas tak devět měsíců. To se totiž mláďata snaží stavět na zadní a hrozí jim zavalení.

Mimochodem mojí dcerce je teď měsíců deset – a na tomto místě bych rád poznamenal, že jsem ještě nic nepřišrouboval a lidská samice na to dost často poukazuje. Tady bych zase ocenil, kdybych byl čepcolem. Jednak bych asi těžko v ploutvičkách udržel vrtačku a taky kdyby mi samička hubovala, asi by mi to přišlo hrozně vtipný nebo roztomilý.

Takže pokud by bylo všechno logický – vládu nad pevninou by převzala morčata, vzduch by ovládli taboni a vodu by šéfovali tuleni. A když jsem se Pavla Brandla ptal, jak by srovnal lidské mládě se zvířaty, které mu přijdou pod ruku, dostal jsem tuhle odpověď:

„Když srovnám lidský mládě s jinými druhy primátů, s jinými opicemi, lidoopi nebo poloopicemi, tak lidský mládě je zdaleka nejmíň schopný ze všech primátů, se kterými můžu srovnávat.“

Když ale to vaše mládě řekne poprvé „táta“ je vám všechna ta jeho nedokonalost úplně jedno.

Jen si ale nesmíte vzpomenout, že tohle vlastně zvládne i průměrný papoušek.

Jo a jsem si vědom, že píšu o svý dceři a až to jednou bude číst, nemusí se jí to líbit. Přemýšlel jsem jak z toho vybruslit. Prima ŽENY tak za každý článek pošlou příspěvek na charitu (rozumějte místo honoráře pro mě). Má to hned dva důvody: 1) Zlepším si karmu. 2) Až to bude jednou Laura číst a dozví se, že vlastně pomáhala, mám šanci že mi nezlomí ruku.

Tentokrát půjde příspěvek nadaci 1 000 statečných a Laura bude ráda, když si o nich něco zjistíte.

Matěj Rychlý

Pracuji jako reportér a moderátor Krimi zpráv na Primě. Předtím jsem měl několikaletou praxi na podobné pozici v jiné televizi. Již od malička mi šlo, na co jsem se podíval. V hodinách výtvarné výchovy se na má díla chodily ostatní děti dívat a učitelka tvrdila, že to dělám schválně. Jako jediný ze třídy jsem tak měl na vysvědčení z výtvarky trojku.

Zpíval jsem ve sboru, dokud se nedostavila puberta - v té době jsme měli na dveřích několikrát rozbité vejce od sousedů. V páté třídě jsem utrpěl třídní důtku. Velmi jsem vyrušoval a za to jsem musel často psát různé texty za trest. Nejdříve jsem tupě opisoval věty, poté jsem musel psát slohové práce. Časem jsem se ve slohu za trest tak vypracoval, že jsem na střední škole převzal vedení školního časopisu. A to mě nasměrovalo k mé nynější práci. Jo a posledních jsem 10 měsíců jsem hodně pyšný táta! (Foto: Lenka Hatašová)

Přečtěte si Matějovy rady, jak se připravit k porodu: