Příběh Kláry (32): Nuda v domácnosti mě dohnala ke gamblerství!

S Jirkou jsme se poznali na společném výletu s přáteli. Okouzlil mě svou upřímností a galantností a padli jsme si do noty snad úplně ve všem. Navíc to byl kluk s upřímným, až trochu naivním chlapeckým obličejem a krásnou postavou bývalého kanoisty, což byla kombinace, které jsem zkrátka nedokázala odolat. Z idylického randění se vyklubal harmonický vztah, po dvou letech byla svatba skoro jako z pohádky (včetně pohádkového rozpočtu) a o pár měsíců později už jsme bydleli v krásně zařízeném domečku a těšili se na narození prvního potomka.

Život ve zlaté kleci

Natálka se narodila v březnu a já jsem si užívala nejšťastnější období v životě. Jediné, co mě trápilo, byla Jirkova práce, která mu brala kromě energie i velkou spoustu času. Jako úspěšný obchodní zástupce velké mezinárodní firmy vydělával dost peněz, a s ohledem na chudé poměry, ve kterých jsem vyrůstala, jsem svůj život vnímala jako opravdový luxus. Nemusela jsem šetřit na jídle ani na oblečení, úplně nový kočárek za 20 tisíc byl maličkostí a věděla jsem, že jakmile Natálka povyroste, užijeme si krásnou dovolenou u moře. Přesto jsem se ale doma začala cítit stísněně, protože Jirka se z práce běžně vracel kolem osmé večer, někdy jezdil na služební cesty do Německa a Rakouska a byl pryč i dva nebo tři dny a já se doma zkrátka nudila. Natálka byla od narození až neuvěřitelně hodné dítě, takže ani veškerá péče o ni a o domácnost ani zdaleka nemohly vyplnit dlouhé osamělé hodiny.

Jen si tak trochu zahrát...

Jirkovi jsem to nemohla mít za zlé, byla jsem šťastná, že nás dokáže zabezpečit a dopřát nám pohodlí, ale deprese ze samoty a nudy se prohlubovaly a já si musela najít něco, čím si ukrátím dlouhou chvíli. Odlehlá poloha satelitního městečka, ve kterém jsme bydleli, prostor k velkému sociálnímu vyžití nedávala. Všechny přátele jsem po přestěhování nechala stovky kilometrů daleko (přestěhovali jsme se za Jirkovou prací), a tak jsem si našla zábavu v podobě her na telefonu. Ze začátku to bylo různé stavění farem a městeček, puzzle a kombinování barevných řad nebo „piplání“ různých zvířátek. Něco mě bavilo víc, něco míň a jak jsem zkoušela další a další hry pro ukrácení dlouhé chvíle, dostala jsem se i k pokeru, ruletě, sázkám nebo různým simulátorům burzovních obchodů. Zpočátku jsem se spokojila s nevinným sázením a investováním virtuálních kreditů, ale po čase jsem objevila v hrách možnost nákupů za peníze. A to byl začátek velkého problému, který záhy narostl do obludných rozměrů.

Za trochu peněz spousta zábavy

Zpočátku jsem za hry utrácela jen desítky korun denně. K displeji telefonu jsem ale časem byla „nalepená“ celé hodiny a v touze po další zábavě a adrenalinu jsem ztrácela zábrany. Za chvíli už jsem investovala částky v řádu stovek korun. Když došla virtuální měna, přikoupila jsem si za reálné peníze další a zábava mohla pokračovat. Vůbec mi nedošlo, že se ze mě vlastně stává skutečná gamblerka, protože jsem jedinou transakcí v telefonu dokázala vymazat z našeho účtu už docela znatelné částky. Bude to znít jako hloupá omluva, ale ve chvíli, kdy jsem z ruky nedávala skutečné bankovky, mi to vlastně připadalo naprosto v pořádku a chlácholila jsem se tím, že si jako vzorná hospodyňka (kterou jsem tou dobou ještě opravdu byla) kupuju jen trochu té relaxace, na kterou mám nárok. Ani nedokážu říct, co mě právě na tomhle typu her tak zaujalo. Zkrátka se mi líbil ten pocit při výhře a nad prohrami jsem mávla rukou. Vždyť to byly jen „virtuální kredity“. Jenže to už dávno nebyla pravda.

Propadla jsem hazardním hrám a sázkám, Foto: istockphoto.com

Ze vzorné hospodyňky gamblerkou

Že je něco špatně, mi došlo asi po třech měsících. Pokud byste hádali, že si Jirka všiml už poměrně velkých částek mizejících z našeho rodinného účtu, byli byste na omylu. Ve skutečnosti ho začalo znepokojovat to, že jsem stále častěji nebyla schopná uvařit nebo že náš dům už zdaleka nebyl tak perfektně uklizený jako dřív. O Natálku jsem se pořád starala jako vzorná matka, ale veškerý zbylý čas (a bylo to i víc než 6 hodin denně) jsem tou dobou už věnovala hazardu. Na vaření jídla a úklid mi prostě nezbýval čas.

Několikrát jsem se vymluvila na únavu, bolest hlavy nebo náročnou péči o Natálku a snažila jsem se obstarat pro Jirku alespoň jídlo, i když místo poctivého vaření to byly víceméně už jen ohřáté polotovary. Jinak běželo vše při starém, a i když jsem tou dobou už trpěla opravdu velkými výčitkami svědomí, s hraním her a utrácením peněz v nich jsem nedokázala přestat. Několikrát jsem sice sama sobě stanovila ultimátum („Ještě do konce týdne trocha zábavy a pak přestanu!“) ale nikdy jsem to nedokázala dodržet.

„Vyluxovaný“ rodinný účet

Když všechno prasklo, což bylo asi o dva měsíce později, sesypala jsem se jak domeček z karet. Jirka si totiž všiml, že se povážlivě snížil stav účtu a že to v žádném případě nemůže být běžnými výdaji. Z našeho konta během necelého půl roku zmizelo přes 80 tisíc a jakékoliv zapírání nebo výmluvy neměly při pohledu na detailní výpis žádný smysl.

Jirkovi budu do konce života vděčná, že to i přes počáteční šok a zděšení vzal vlastně s klidem. S hazardním hraním jsem samozřejmě skončila a při společných návštěvách psychologa jsme dokázali vyřešit i moje deprese a úzkostné stavy, které pramenily z časté samoty. Jirkovi se alespoň na dva dny v týdnu podařilo omezit jeho pracovní vytížení a trávil víc času se mnou a s Natálkou. Když se na to dnes dívám zpětně, nedokážu pochopit, jak snadno jsem dokázala hazardu podlehnout, a zároveň mám mnohem větší pochopení pro ty, kteří se ocitli v podobné situaci.

Výpisy z účtu nakonec vše odhalily, Foto: istockphoto.com