Nejen o soli a bruslení

4. 1. Vaření aneb Jak se Petr rozbrečel

Znovu další natáčecí den. Jsem teda zvědav, co se bude dít. Ráno začínáme v Letňanech. Jde se nakupovat, protože budeme vařit. Já ale ne. Petr a Robert. Aspoň si užiju, že se nemusím namáhat. Vraťme se k nákupu. Prostě jsme nakupovali, co k tomu dodat :D. To pravé přišlo, až když jsme dorazili ke mně. Čekali jsme na Roberta. S Petrem jsme si začali tykat. Normálně bych mu nabídl panáka, ale když nemůžu pít já, neužije si ani on. Stejně řídí. Robert dorazil. A začal vytahovat maso, který přivezl. Připadal jsem si jako v ráji – telecí svíčková, jehněčí kotletky naložený s česnekem a rozmarýnou. Pak vybalil klenot – dvacet dní uzrálej nádhernej steak z vysokýho roštěnce, úžasně mramorovaný. Nádhera. A ke steakům se bude podávat? Černá čočka se zázvorem a rajčaty. Taky avokádový dip. WOW, to bude něco. Nejvíc jsem se zasmál, když jsme dělali dip. Patří do něj limetka. Tu jsem neměl, takže citron. To bychom mohli, ale taky není. Robert s Petrem se toho chytli a spustili známý Babicův komentář… A pak Koci (jeden z kameramanů) uviděl na stole grep. Bylo jasno, dáme grep :D. Od té doby tomuto dipu říkám Kociho dip :D. Ale to nebylo vše, protože nám ještě chybělo chilli. Nadešla Petrova chvíle. Vzal si kousek na otestování ostrosti. I s jadýrky. Najednou zčervenal, začal se dusit a brečet. Nejsem škodolibý, ale kdo by se nezasmál, že? Všechny steaky, které Robert připravil, byly impozantní. S dipem a čočkou neměly chybu. Jídla bylo tolik, že se najedl i štáb. A to bylo dobře. Pro mě osobně byly nejlepší jehněčí kotletky… Mňam! Ještě teď se mi sbíhají sliny. Když bylo po všem a Petr se chystal domů, ještě jsem ho zastavil se slovy: „Něco jsi tu zapomněl.“ Petr se na mě váhavě podíval a zeptal se. „Co?“ A já mu podal jednu červenou chilli papričku. Se smíchem mě odkázal na jakési místo na zadní straně lidského těla, rozloučil se a odjel. Bylo po natáčení a já přemýšlel, co budu dělat. Za minutu to bylo jasné. Musel jsem umýt všechno nádobí. O zábavu bylo postaráno, ale dělal jsem to s radostí, protože jídlo bylo naprosto famózní!

6. 1. Pařeb se už nebojím

Tak už mám za sebou asi tak pátou party a musím říct, že si pomalu začínám zvykat, že nepiju alkohol. Navíc si začínají zvykat i lidi kolem! Nějak obzvlášť mi to nevadí.

7. 1. Bowling

První menší změna, abych pravdu řekl. Dříve mi dělal problém kontakt s lidmi, které neznám. Například někam volat a něco zamluvit. Radši jsem to nechával na ostatních. Ale dnes, dnes jsem se překonal. S kamarády jsme se dohodli, že půjdeme na bowling. Jenže tam, kam jsme chtěli jít, měli zavřeno. Já měl zařídit jiný podnik. Tak jsem zvedl telefon, zavolal, domluvil a bylo to… Nechápu, jak mi to mohlo dělat takové problémy! Každopádně jsem se cítil skvěle.

10. 1. Koupil jsem si kalhoty

Už bylo na čase. Kalhoty, které jsem nosil dříve pod břichem, nosím na břichu, a ještě padají. Dnes jsem jel za kamarádkou do práce. Dělá v outletu. Tak jsem se rovnou šel podívat na nějaké ty kalhoty. A ejhle – představte si, že jsem si koupil kalhoty v normálním obchodě. Ještě jednou: Koupil jsem si kalhoty v normálním obchodě! Bože, já měl takovou radost! Poslední roky jsem si všechno kupoval jen v nadměrných velikostech. Nikdo z vás si nedokáže představit tu euforii. Super zážitek. Tenhle výlet stál za to!

11. 1. První brusleni

Cvičení je dobré, ale bylo by fajn zkusit něco nového. Cvičení, plavání, procházky, rotoped a veslování vás za čas omrzí. Protože jsem nabyl většího sebevědomí, řekl jsem si, že se naučím bruslit, když je ta zima. Byla to doslova katastrofa. Šel jsem s kamarádem a po dvaceti minutách toho musel nechat, protože mě strašně bolely nohy. Snad se to časem poddá, zkusím doma chodit v bruslích. Aby mě nohy příště nebolely. A tak jsem další den vařil v bruslích

13. 1. Už mi říkají, že je to vidět

Je to pěkný, když vám lidi začnou říkat, že je vidět, že jste zhubli. Je to poznat dokonce i na tričkách. Jsou mi najednou nějak volný. Stále si ale úspěch nepřipouštím, protože se sebou ještě nejsem spokojen. S tím, jak mi to jde, však spokojen jsem! Co mi začíná trošku vadit, je pozornost, protože se mě každý ptá na natáčení. Kdy to bude v TV a podobně. Začíná mi to lézt poměrně dosti krkem. Ale zvykám si. Ještě k těm tričkům… Bratr nebyl rád, když jsem mu z šatníku vzal dvě trička, která jsem mu kdysi daroval se slovy, že se do nich už asi nikdy nevejdu. A vešel! Takže brácha je teď chudší o pár triček.

15. 1. Sůl ne !

Dneska jsem si v práci dal jídlo, který pro mě připravila maminka (kuskus s kuřecím masem). Musím říct, že jsem s ním měl velký problém. Kuskus byl nejspíš osolený tak, jak je mamča zvyklá. Já to zkrátka nemohl jíst, byl to tak slaný, brrrr. Zvládl jsem půlku a pak se vrhl zpět do práce!

17. 1. Zkusil jsem hřešit

Neudržel jsem se a dostal strašnou chuť na čokoládu. Šel jsem klasicky nakupovat a uviděl ji. Začala na mě mrkat a říkala: „Pojď, kup si mě, jsem dobrá, jsem sladká, pojď, musíš mě mít! Máš na mě chuť? Hmmm, jsem lahodná.“ Nešlo odolat, a tak jsem si řekl: Pojď do košíku! A už to bylo. Ještě větší šok přišel, když jsem čokoládu rozbalil a vložil do úst. Teď bych měl cítit dobrůtku. Jenže opak byl pravdou. Byla tak hnusně sladká, že jsem ji po slupnutí jedné kostičky musel vyhodit. Fuj. A tak mě chutě zase přešly!

23. 1. Druhé bruslení

Nastal čas na ledový comeback. Jsem na sebe sám zvědav. Tentokrát jsem na to šel jinak. Poprosil jsem o asistenci kamaráda, který je učitel. Vystudoval tělocvik a matematiku a je samozřejmě náruživý sportovec. Souhlasil a řekl, že půjdeme na stadion Hasa. Před vstupem jsme si nechali nabrousit brusle. Na stadionu bylo pěkný, že tam byla kužely vyhrazená část pro malé děti, respektive pro ty, co to neumí. Pohled na tuto sekci musel být vskutku zajímavý. Tatínci a maminky se svými ratolestmi a vedle nich já s kamarádem. Musím říct, že mi s výukou hodně pomohl. Nejvtipnější zážitek byl, když jsem jel a najednou přede mne přijelo dítě a sedlo na led. Co s tím? Byl jsem rozjetý, zastavit jsem neuměl. Vyhnout se taky ne. Tak jsem přes dítko skočil a vytvořil most, abych malého chudáčka nezalehl. Muselo to vypadat jak z grotesky. Tatínek děcka jen smál. Stejně jako já a můj kamarád. Ke konci dvouhodinového bruslení jsem se už odvážil jít bruslit do kruhu starších a zkušenějších. Kupodivu to šlo. Tímto bych chtěl Honzovi moc poděkovat za jeho lekci. Bez něj bych to nezvládl!

24. 1. Točíme znovu aneb Slzy v očích

Zase natáčíme. Ráno přijíždíme do Prahy a točíme, co obvykle dělám každý den. Pro mě nic zvláštního. Potom jedeme za maminkou do Doks, kde vaříme. V TV budu vypadat jako strašnej diktátor, ale to je tím, že s maminkou nejsme zvyklí vařit společně. Buď si vařím sám, nebo vaří mamka. Ale bylo to v pohodě. Pak mě ale překvapilo natáčení rozhovoru s maminkou. Seděl jsem za kamerou, takže mě mamka neviděla. A to bylo dobře. Když mamča začala mluvit, draly se mi slzy do očí. Dojalo mě, co říkala. A co teda říkala? Na to se budete muset podívat. Jenže ani to ještě nebylo všechno. Zamířili jsme na kladenský hokejový stadion, protože já mám hokej rád! Hlavně ten kladenskej! Zrovna probíhal trénink juniorů. Jsem se na ně chvíli díval a musím říct, že Kladno má pořád mnoho talentů. Bylo to super, takhle jsem na stadionu ještě nebyl. Když jdu na hokej, je tam plno lidí a pustí vás jen do části, do které máte lístek. Při tréninku jsem se mohl v klidu dívat a stát přímo za plexisklem. Také jsem se mohl se projet po ledě. Ach, já na ledě v tomhle hokejovém svatostánku! Trošku mi to vyrazilo dech. Brusle jsem si nazouval přímo na střídačce. Další místo, který člověk jen tak nenavštíví. Šel jsem na led a nějak se tam plácal. Najednou přijel trenér juniorů, podal mi hokejku a řekl, ať se o ni opírám, že mi to půjde lépe. A začal mi dávat rady, jak bruslit. Pak si taky dojel pro hokejku a přihrávali jsme si pukem. A to všechno na Kladně, v líhni Jaromíra Jágra, bratří Kaberlů a mnoha dalších a dalších skvělých hokejistů. Tímto zážitkem den skončil. Když jsem jel domů, měl jsem opět slzy v očích. Tohle se jen tak někomu nepoštěstí! Odmala fandím Kladnu a tohle pro mě byla obrovská čest!

26. 1. Jak se na poklidném plese stanete středem pozornosti

Dneska je ples mé bývalé střední školy. Vždycky se strašně těším, protože se setkám se spoustou kamarádů a spolužáků. Tentokrát tomu nebude jinak. Řeším, co na sebe. Žádnej stres, jdu přece pokecat s kamarádama. Natahuju kalhoty, tričko a přes triko sako, když je to ten ples :D. Ještě před akcí jsem se pěkně najedl, abych neměl hlad. A cestou si kupuju takové ty kukuřičné chleby. Jsou bohužel s trochou čokolády. Jiné neměli. Ale lepší s trochou čokolády, než mít hlad! S nejlepšími kamarády Davidem a Pavlem se setkáváme na Václaváku. Přímo pod ocasem. Oba mají hlad. Takže jdeme k McDonald’s. Samozřejmě. Brrrr, opět to tam smrdí. Kamarádi si objednali jídlo. A co já? Přece nebudu sedět bez ničeho! Koupil jsem si neperlivou vodu a tiše trpěl. Nevadilo mi, že si nemůžu dát stejné chuťovky jako kámoši. Protože já jsem si to, co měli oni, ani dát nechtěl! Trpěl jsem tím smradem! Nu což, jednou se to dá vydržet. Teď už směr ples! Po příchodu jsme se pěkně usadili na balkoně a sledovali dění na parketu – klasika. Přijímání prváků. Představování maturitních ročníků. Přitom jsme se samozřejmě bavili s našimi bývalými učiteli, vzpomínali, jaké to bylo na střední. Někteří lidé říkali, že jsem nějaký hubenější, a tak jsem jim to potvrdil. Ptali se mě, jestli držím dietu. Ale já odpovídal: „Jen to ne! Já nedržím dietu. Já změnil svůj přístup k životu!“ A tak to šlo celý večer. Jenže pak se to stalo. Sedím s kamarády, popíjejí pivo, já svou vodu... A vtom slyším hlášení, že se mám dostavit před pódium! Tak si říkám – a kwa, že by? Šel jsem. A ono „že by?“ se potvrdilo. Před pódiem stála Kateřina, Petr, kamery zvukař, celý štáb. Že se na mě přišli podívat. Bylo to super. Rázem se poklidný ples změnil. Všichni koukali na mě, Kateřinu a Petra, co že to děje. Šli jsme do ústraní, abychom si mohli popovídat a natočit to. Byl jsem vyzván, abych došel pro kamarády. Také s nimi točili rozhovory. Najednou mně Petr řekl: „Rozpažte!“ Co? Nechápal jsem, ale udělal, co chtěl. Petr mě začal šacovat, jako když vás prohlížej policajti, jestli nemáte zbraň! Našel, co chtěl. V náprsní kapse jsem měl ony chlebíčky. Pokáral mě, že je na nich čokoláda, což jsem chápal. Jinak byl spokojený. Moje chlebíčky totiž byly rozhodně lepší než ty, které tu prodávali. Byl jsem vyzván, abych si s Kateřinou zatančil. Podíval jsem se na ni a řekl: „Kateřino, já netancuju, nemám to rád. Do tanečních jsem nechodil. Ale zkusit to můžeme. Já vás předem varoval.“ Rázem byly všechny oči opět na mně a na Kateřině. Byla to sranda, tanec mi moc nešel, řekl bych, ale žádný učený z nebe nespadl. Natož z balkonu. Celou dobu jsem se jenom smál. Ale ještě lepší bylo, že jsme si mohli s Kateřinou při tanci povídat. Musím znovu říct, že je to skvělý člověk. Jak dokáže být pozitivní a namotivovat vás! To bych chtěl taky umět. Navíc jí to strašně slušelo. Petrovi samozřejmě taky! Dotančili jsme a rozloučili se. Mohl jsem se vrátit ke kamarádům. Ještě při odchodu mi Kateřina říkala, že se strašně těší na můj díl, že bude pěkný. To jsem teda zvědav. Při jednom z rozhovorů jsem si však sám uvědomil, jak jsem se za tu dobu, co točíme, rozvinul. Poprvé jsem tancoval na plese, začal jíst avokádo, brokolici, grep. A bruslím! Prostě se už nebojím nových věcí, naopak je vyhledávám :D. Když Kateřina s Petrem odešli, hned jsem si od učitelů vyslechl, že jsem jim měl říct, že budu mít takovou návštěvu, a takové ty řeči. Odpověď byla jasná. Nic jsme vám neřekl, protože jsem sám nevěděl, že přijdou. Byl to skvělý večer a jenom pro ilustraci přikládám dvě fotky. První je z plesu před rokem a druhá z letošního. Posuďte sami, jestli jsem se změnil :D. (Vlevo sako není zapnuté, protože to nešlo :D.) Ta slečna vlevo není Kateřina, abyste neříkali, že se za ten rok tak změnila :D).

27. 1. Zamyšlení po plese aneb Lidé by se neměli bát!

Včera to bylo něco fenomenálního. Proto jsem se rozhodl hlouběji zamyslet. K myšlenkovému ponoru mi pomohlo i to, že jsem byl ráno plavat. V osm padesát přicházejí školáčci, protože mají pronajatý bazén. Když jsem vylézal, omladina už čekala. Slyšel takové to: „Podívejte se na toho tlusťocha.“

Normálně bych sklopil hlavu a pelášil pryč. Ale teď? Od srdce jsem se zasmál, pozvedl hlavu ještě výše a pomyslel si: Jo, děti, to by mě zajímalo, co byste říkaly, kdybyste mě viděli před těmi dvaceti kily, co už jsem shodil. Drzý dětský komentář mi udělal spíš radost. Ale to není to, co chci říct. Chci říct, že jsem prošel výraznou změnou. Když se odhodláte ke změně, běžte do ní naplno, jinak to nemá cenu! A to hlavní: Lidi by se neměli bát! Stydět se za to, jací jsou. Protože každý z nás je originál. Každý by si to měl uvědomit a být na sebe pyšný. Lidé by se neměli bát zkoušet nové věci. Není to tak, že když budete zkoušet něco nového, tak na vás budou všichni koukat a odrazovat vás.

Opak je pravdou, budou vás podporovat a fandit vám! Pokud ne, tak vám za to ti lidé nestojí, protože to nejsou kamarádi. Jsou to lidé, kteří si nezaslouží váš čas, vaši pozornost a už vůbec si nezaslouží vás! Proto by se lidé neměli bát a stydět za to, jací jsou a co dělají. Také by se neměli bát o tom mluvit. Protože tím, že říkáte i nepříjemné věci, ukazujete, jak jste silní. Že vám nedělá problém o tom mluvit. Navíc se pak nemusíte bát, že na vás někdo něco vytáhne. Protože už jste všechno řekli!

Staňte se silnými, odvážnými, a hlavně se staňte sami sebou!