Tereza (29): Kamarádka tvrdí, že jsem jí ukradla jméno pro dítě. Nechápu, proč se zlobí

S Eliškou jsme se znaly od našich šestnácti. Znáte ten typ kamarádství, kde už po pár letech ani nemusíte nic vysvětlovat? Věděla o každém mém trapasu, znala moje bývalé, moje rodiče a prožila si se mnou všemožná období. Patřila k lidem, u kterých jsem automaticky počítala s tím, že budou u všech důležitých věcí, jako je vejška, svatba, dítě, oslavy, prostě všechno.

Právě proto mě ani nenapadlo, že by mezi námi jednou mohla vzniknout tak absurdní hádka o jméně dítěte. Eliška měla svoje vysněné jméno pro dítě vymyšlené snad odjakživa. Už na gymplu mluvila o tom, že jednou bude mít holčičku Amálku.

Během let občas to jméno znovu vytáhla, třeba když jsme seděly u vína a bavily se o tom, kdo z nás bude první těhotná. Nikdy jsem tomu nepřikládala takovou váhu jako ona. V mojí hlavě to bylo pořád jen oblíbené hezké jméno a nic víc.

Nad jménem jsme se nemohli dlouho shodnout

Ve chvíli, kdy jsem otěhotněla já, Eliška zrovna žila sama a měla čerstvě po rozchodu. Děti tehdy neřešila nebo to alespoň tvrdila. Můj život se mezitím smrskl na nákupy výbavičky, oteklé nohy a nekonečné debaty s přítelem o tom, jestli potřebujeme kočárek za třicet tisíc, nebo nám jen úspěšně ničí mozek reklamy.

Výběr jména jsme nechávali dlouho být, protože jsme se nedokázali shodnout skoro na ničem. Polovina jmen mi zněla moc tvrdě, druhá jako seznam holek, které jsem během života potkala a rozhodně bych na ně nechtěla myslet pokaždé, co se podívám na svou novorozenou dceru.

Laura (16) se svěřila: Máma vyslepičí svým známým všechno z mého soukromí. Už jí radši nic neříkám

Jednou večer jsme opět pročítali seznam potenciálních jmen a David jen tak mezi řečí řekl: „A co Amálie?“ V tu chvíli mi to jméno najednou začalo znít úplně jinak než dřív. Tak nějak normálně a hezky, jako jméno pro skutečného člověka, ne pro imaginární dítě z debat na střední škole.

Vzpomněla jsem si samozřejmě na Elišku, jenže ani na chvíli mě nenapadlo, že by to mohl být problém. Nikdy jsem nevěřila tomu, že si člověk může zamluvit jméno několik let dopředu a ostatní kolem něj se tomu musí přizpůsobit. Připadalo mi to stejné, jako kdyby někdo tvrdil, že má rezervaci na konkrétní svatební datum nebo barvu auta.

Malá se narodila o dva týdny dřív a já byla úplně mimo. Jméno jsme nakonec dopisovali až v porodnici, protože jsme se pořád neuměli definitivně shodnout, jako by mi v tom něco bránilo. David nakonec napsal Amálie a já souhlasila. Vždyť naše holčička vypadala úplně jako princezna Amálka.

Místo podpory přišla urážka

Elišce jsem napsala druhý den dopoledne. Poslala jsem jí fotku z porodnice, malou zabalenou v bílé peřince s růžovou čepičkou a pod tím krátkou zprávu, že je konečně na světě naše Amálka. Čekala jsem normální reakci, srdíčka, nebo nějakou poznámku o tom, že jsem zrovna porodila nejkrásnější dítě na světě, ale přišla mi jen suchá odpověď: „Moc vám gratuluju.“ Bez emotikonů, jen tahle věta.

Alena (39) nám napsala: Jsem samoživitelka a bojím se prázdnin. Nevím, co s dcerou, všechno je drahé

Chvíli mi to bylo divné, ale po porodu jsem měla hlavu úplně jinde, takže jsem to neřešila, i když mě to zamrzelo. Jenže pak několikrát zrušila návštěvu a začalo mi docházet, že se něco děje. Odpovědi byly čím dál kratší a působilo to, jako by se jí se mnou vlastně ani nechtělo bavit. Byla jsem naštvaná, že není zvědavá ani na malou, ani na mě.

To, že je kolem jména vůbec nějaký problém, mi došlo až ve chvíli, kdy za mnou přišla naše společná kamarádka na návštěvu. Opatrně se mě zeptala, jestli mi fakt nedošlo, že Elišku strašně vzalo, že jsem malou pojmenovala Amálie. Prý z toho byla úplně rozhozená, a dokonce mluvila o zradě a nazvala mě zlodějkou. V tu chvíli jsem vůbec nechápala, co se děje.

První reakce byla spíš překvapení než nějaké výčitky svědomí. Eliška o tom jménu mluvila roky, to jo, jenže mně nikdy nedošlo, že to bere až tak vážně, vždyť ani nebyla těhotná. V mojí hlavě to pořád byla spíš taková naše stará historka ze střední.

Nejvíc mě štvalo hlavně to, že to podávala tak, jako bych jí snad něco provedla schválně. Přitom mě ani nenapadlo nad tím přemýšlet tímhle způsobem. Nikdy jsem jí nic nezáviděla, nepřebírala kluky ani nehrála žádné falešné hry. O to víc mi hlava nebrala, že zrovna ona dokáže věřit tomu, že jsem malou pojmenovala schválně, prostě se nám to jméno s partnerem líbilo.

Linda (31) se svěřila: Manžel je posedlý kaloriemi. Kvůli jeho poznámkám o sobě pochybuju

Po té hádce už jsme spolu skoro přestaly mluvit. Eliška několikrát odmítla přijít na návštěvu, přestala reagovat na fotky malé a všechno mezi námi najednou působilo strašně odtažitě. Zprávy byly kratší a čím dál víc jsem měla pocit, že se se mnou baví jen proto, že je jí hloupé mě úplně ignorovat.

Čím víc nad tím přemýšlím, tím víc mě vlastně mrzí hlavně tohle. Ne to jméno ani hádka. Spíš fakt, že v době, kdy jsem byla poprvé máma, nevyspalá, vyčerpaná a občas úplně ztracená, se moje nejlepší kamarádka rozhodla se urazit kvůli něčemu, co mně osobně pořád připadá strašně malicherné.

Čekala jsem, že spolu budeme jezdit s kočárkem na kafe, že bude malou chovat a smát se tomu, jak všechno nezvládám. Místo toho jsem poslouchala, že jsem někomu „ukradla“ jméno. Upřímně mě dodnes nenapadlo, že dospělá ženská může zahodit několikaleté přátelství kvůli něčemu takovému.

Zdroj: Autorský příběh na základě zkušenosti čtenářky

I Ondřej Brzobohatý, Jakub Prachař a Libor Bouček vybrali pro své dcery velmi neobvyklé jméno: