Linda (31): Manžel je posedlý kaloriemi. Kvůli jeho poznámkám o sobě pochybuju

Vedle Adama jsem dřív vůbec neřešila, jak u čeho vypadám. Uměli jsme si zajít na dobré jídlo bez toho, aby jeden z nás počítal, kolik to má kalorií nebo vynechával přílohy. V pátek jsme si cestou domů koupili burger nebo si pustili film a udělali si k tomu popcorn, v neděli ráno jsme zase vyrazili na dlouhou procházku do lesa a pak si dali pozdní snídani v kavárně. Uměli jsme si užívat života i jídla plnými doušky.

Nikdy jsem nebyla drobná fitness holka s malými boky. Mám ženskou postavu, výraznější prsa i zadek, ale vždycky jsem se sama sobě líbila. Chodím běhat, hýbu se, většinu času jím normálně a zdravě, jen jsem si nikdy nezakazovala dát si něco, na co mám chuť. A hlavně jsem vedle Adama neměla pocit, že bych se musela hlídat. Vždycky se na mě díval způsobem, díky kterému jsem si připadala krásná i v obyčejných džínách a mikině.

Z obyčejného režimu se stala posedlost

Od chvíle, kdy mě požádal o ruku, jsme si oba řekli, že se do svatby dáme trochu víc do formy, abychom se sami sobě ještě víc líbili. Začali jsme spolu běhat, občas zašli i do fitka, doma jsme víc vařili a přirozeně přidali zeleninu. Bavilo mě to, protože jsme v tom byli spolu. Jenže zatímco já to brala spíš jako takový zdravější režim, který se dá občas porušit, Adam to pojal úplně jinak.

Burger pro něj najednou přestal existovat, stáhl si aplikaci na počítání kalorií a začal si zapisovat úplně všechno. Každé jídlo měl přesně odvážené, věděl, kolik má bílkovin, kolik tuků, kolik sacharidů, a hlavně to držel bez výjimek.

Nejdřív jsem to brala trochu s nadhledem. Říkala jsem si, že ho to prostě chytlo a že ho to zase přejde, až opadne nadšení. Vlastně se mi i líbilo, jak pečlivý je a jak se do toho opřel. Jenže ono to nepolevovalo ani po svatbě, naopak. Postupně se z toho stal pevný režim, který určoval, co a kdy se u nás doma jí.

Jednou jsem přišla z práce domů unavená a cestou koupila kebab. Sedla jsem si ke stolu, začala ho rozbalovat a sotva jsem Adamovi nabídla, jen zvedl oči od telefonu, skoro až zhnuseně, a řekl, že to jíst nebude, že je to skoro celý jeho denní příjem.

Přečtěte si také: Pro pacienty s poruchou příjmu potravy může být internet pomocník i nepřítel

Čím dál tím víc byl posedlý počítáním a čím dál častěji to předhazoval i mně. Jen když jsem sáhla po sušence, už jsem slyšela, kolik má cukru. Otevřela jsem si chipsy a dozvěděla se, že večer tělo ukládá skoro všechno. Jednou jsem si dala dort na oslavě a on se mě před ostatními s úsměvem zeptal, jestli mám „cheat day“. Nikdo tomu nevěnoval pozornost, ale mně bylo trapně ještě cestou domů.

Nejhorší na tom bylo, že jsem i já začala řešit věci, které bych dřív vůbec neřešila. V obchodě jsem stála u jogurtů a četla složení, jako by na tom záleželo víc než na chuti. Když jsem si pak vzala něco sladkého, měla jsem z toho zvláštní pocit, který jsem dřív neznala. A jednou jsem se přistihla, že sedím v autě zaparkovaném před domem a rychle dojídám čokoládovou tyčinku, jen aby mě u toho Adam neviděl.

Změnil se mi pohled na jídlo i na sebe

On to podle mě nemyslí zle. Spíš si jede to svoje a nahlas říká věci, které mu běží hlavou. Jenže já je slyším pokaždé. A poslední dobou čím dál víc. I když jsem trochu zhubla, stejně se přistihnu, že se kontroluju. Že přemýšlím, jestli tohle už není moc, jestli tamto není špatně, a najednou se na sebe nedívám tak jako dřív.

Čtěte také: Lži, posedlost, výčitky. Anorexie ničí čím dál více dívek, odbornou pomoc vyhledá málokterá

A pak třeba jen mezi řečí zmíní nějakou holku z fitka, jak má skvěle nastavený jídelníček, a já začnu okamžitě žárlit a malovat si v hlavě ty nejhorší scénáře. Sedím vedle něj a v hlavě mi běží, jestli se na mě ještě dívá stejně jako na začátku. Nebo jestli už vidí přesně to, co já sama začínám vidět jinak.

Nedávno jsme byli na večeři s kamarády, na kterou jsem se hrozně těšila. Vybrali jsme skvělou italskou restauraci, kde mají vyhlášené těstoviny, na které jsem měla chuť už několik dní. Večer probíhal skvěle, dokud nepřišlo jídlo.

Adam se na můj talíř jen krátce podíval a pak mezi řečí utrousil něco o tom, kolik taková porce může mít kalorií a že budeme muset jít druhý den do posilovny. Neříkal to přímo mně, spíš tak do prostoru, ale mně v tu chvíli úplně ztuhly ruce.

Seděla jsem tam, měla jsem před sebou jídlo, na které jsem se těšila, a najednou jsem měla pocit, že se na mě všichni dívají a pozorují, kolik toho sním. Vzala jsem si pár soust a pak jsem jen talíř odsunula s tím, že nemám hlad. Nebyla to pravda, jen jsem to v tu chvíli nedokázala dojíst.

Mirka se také svěřila: Vydělávám velké peníze a dávám to na charitu. Děti jsou naštvané

Cestou domů jsme se bavili o úplně jiných věcech. Adam byl v pohodě, smál se, ani ho nenapadlo, že se něco stalo, ještě mi nechal zabalit zbytek večeře na doma, ale já věděla, že už to jíst nebudu. Ještě před pár měsíci bych ten talíř dojedla celý a dala si ještě dezert, ale teď jsem měla pocit, že si to musím zasloužit.

Zdroj: Autorský příběh na základě zkušenosti čtenářky

Poruchy příjmu potravy nejsou „jen o jídle“ ani o vůli. Často začínají nenápadně, podobně jako v tomhle příběhu, a postupně zasahují do toho, jak člověk vnímá sám sebe. Pokud v sobě někdo poznává podobné pocity, není to maličkost ani něco, co se dá jen tak přejít. Má smysl o tom mluvit s někým blízkým nebo vyhledat odbornou pomoc. Včasná podpora může zabránit tomu, aby se z nejistoty stal problém, který ovlivní každodenní život.

Lidem, kteří zhubnou po injekcích, se váha vrací do roka a půl: