Marika (42): Nesnáším děti své kamarádky. Jsou to nevychovaní spratci, ale musím mlčet
Marika řeší dilema, jestli říct kamarádce pravdu o jejích dětech, nebo dál mlčet a trpět při každé návštěvě. Zdroj: / ImageSource / Profimedia.cz
Mám kamarádku, kterou mám ráda už roky. Jenže pokaždé, když od ní odcházím, jsem vyčerpaná a otrávená. Ne kvůli ní, ale kvůli jejím dětem, které si podle mě můžou dovolit úplně všechno.
S Janou se známe skoro dvacet let. Zažily jsme spolu vysokou školu, první práce, rozchody i nové začátky. Nikdy jsme spolu nebyly v kontaktu každý den, ale vždycky jsme se k sobě nějak přirozeně vracely. Když se jí před několika lety narodily děti, měla jsem za ni radost. Velkou rodinu si vždycky přála a já byla šťastná s ní. Jenže čím jsou její děti starší, tím míň se mi k ní chce chodit.
Katka (38) se také svěřila: Na seznamce jsem našla svého tátu. Nevím, jestli to říct mámě
Pamatuju si je ještě jako malá batolata, kdy byla živá, hlučná, občas trochu rozmazlení, ale říkala jsem si, že z toho vyrostou. Jana měla vždycky hodně volnou výchovu, nechávala jim prostor, po rozvodu ještě víc, a já to tehdy brala jako její styl, do kterého nemám co mluvit. Sama jsem děti nikdy nechtěla.
Jenže místo toho, aby se to s věkem srovnalo, začalo to být ještě horší. Dneska už jsou v pubertě a mám pocit, že jí přerůstají přes hlavu víc a víc. Co dřív působilo jako dětská bezprostřednost, je dneska drzost a absolutní absence respektu.
Přečtěte si také: Emoční kocovina z digitálního slídění. Mít ex v přátelích je nebezpečné, dokázal výzkum
U nich doma mám pokaždé pocit, že žádná pravidla neexistují. Děti si berou věci bez zeptání, skáčou do řeči, jsou vulgární a drzé způsobem, který by mi byl nepříjemný i u dospělého. Jednou mi její dcera bez mrknutí oka vlezla do kabelky, vzala si moji rtěnku a řekla, že je laciná a že by si ji na sebe nevzala ani zadarmo. Jana se tomu zasmála, jako by to byl povedený vtípek, ale já jsem tam jen seděla a přemýšlela, jestli jsem jediná, komu to přijde přes čáru.
Děti nemají žádné hranice
Nejhorší jsou ale společné večeře. Jana něco uvaří, snaží se, aby bylo všechno hezké, a oni si sednou ke stolu s telefonem v ruce, sotva ochutnají a začnou remcat, že tohle jíst nebudou. Dcera odejde od stolu beze slova a syn si objedná pizzu z mámina telefonu, aniž by se zeptal. Jana tam sedí a řekne něco jako „Toníčku, příště se aspoň zeptej“, ale tím to končí. Už jsem měla kolikrát na jazyku jim něco říct, ale zařekla jsem se, že do toho vstupovat nebudu.
Mohlo by se vám líbit: Spánek a děti: Puberťáci chodí spát po půlnoci. Vážení rodiče, je to v pořádku, říká neurolog
Sdílejte svůj příběh
Máte silný, zajímavý nebo neuvěřitelný zážitek? Napište nám.
Jména v textu můžeme na přání změnit.
📩 mujpribeh@iprima.cz
Nejde o to, že jsou to děti. Mnohem víc mi vadí, jak se chovají k ní. K člověku, který pro ně dělá první poslední. Vidím, jak kolem nich lítá, snaží se jim vyhovět, a oni jí to vrací drzostí a nezájmem. A ona je pořád omlouvá. Puberta, únava, škola, kamarádi, vždycky se najde důvod, proč to vlastně není jejich vina.
Jednou jsem to už skoro nevydržela. Seděly jsme u nich doma v kuchyni, děti byly ve vedlejším pokoji a pouštěly si nahlas nějaké video. Smály se, řvaly, občas něco spadlo. Jana na ně několikrát zavolala, ať se ztiší, až jí ten starší z pokoje bez mrknutí oka odpověděl, ať jde do p*ele, a prásknul dveřmi. Úplně mě to zarazilo. Čekala jsem, že tam vlítne a srovná ho, ale ona jen ztichla a sedla si vedle mě, jako by se nic nestalo. Ještě se mi omlouvala za ten kravál, jako by to byla její chyba. V tu chvíli jsem měla chuť jí říct, že problém není v hluku, ale v tom, že si z ní ty děti dělají dobrý den.
Nenechte si ujít příběh Patricie (34): Děti nechci a nikdy jsem nechtěla. Rodina to bere jako chybu
Mám ji ráda a vím, že kdybych to řekla natvrdo, zranila bych ji. Možná by se urazila, možná bychom se pohádaly, a já o tohle přátelství nechci přijít. Jenže pokaždé, když od ní odcházím, ve mně zůstává nepříjemný pocit, že tohle jednou dožene hlavně ji. Ty děti si zvyknou, že si můžou dovolit úplně všechno, a ona to pak bude hasit mnohem hůř, než kdyby jim někdo nastavil hranice už dávno. A čím dál víc si přiznávám i něco, co se mi neříká lehce. Já ty její děti prostě nemám ráda. A o to horší je tam sedět, mlčet a koukat na to, jak si pod sebou řeže větev.
Zdroj: Autorský příběh na základě zkušenosti čtenářky
Bára Basiková překvapila ráznými slovy o synovi: Počítám, že v jeho dvaceti se rozloučíme:
Autor článku
Tamara Fränzlová
Tamara Fränzlová je redaktorka webu Prima ženy. Její doménou jsou celebrity.
Horoskop vždy po ruce
Zanechte nám váš e-mail a my vám budeme zasílat pravidelný newsletter s vaším horoskopem.
Odesláním formuláře souhlasíte s podmínkami zpracování osobních údajů
