Kanonýrka Jeřábková o ženství v tvrdé házené. Při zápasech se chci cítit hezká, říká

Na vrchol usměvavou rodačku z Plzně dovedla víra ve vlastní pocity a schopnosti těla. Markéta Jeřábková, mladší sestra českého hokejového obránce Jakuba Jeřábka, se stala nejlepší střelkyní mistrovství světa v házené žen v roce 2023, je dvojnásobnou vítězkou nejvyšší evropské soutěže Poháru mistryň a nejlepší střelkyní finálové série Final Four. Teď bude bojovat o účast na olympijských hrách v Paříži.

Děláte rozhodnutí, která lidi překvapují. Navzdory všem jste odešla z nejlepšího týmu na světě do dánského Ikastu.
Já to tak mám. Je to moje osobní rozhodnutí, za kterým si stojím. Nebojím se udělat zdánlivě nepochopitelné kroky, protože i kdyby to náhodou nevyšlo, i na špatné zkušenosti se dá najít něco dobrého. Nakonec se povedlo, že i s Ikastem hrajeme Ligu mistryň, takže jsem velmi spokojená.

Přítele máte doma v Česku. Není vám na severu Evropy smutno?
Mění se to věkem. Jinak jsem samotu snášela v jednadvaceti, jinak teď v osmadvaceti. A čím jsem starší, tím víc si užívám čas, který mám sama pro sebe. Na druhou stranu jsem rodinný typ a moje blízké kolem sebe potřebuji. Takže mám ráda tento balanc. Navíc si uvědomuji, že to není napořád a pak budeme všichni spolu, což je pro mě krásná motivace, že si takových chvil člověk má vážit a nemít je za samozřejmost.

Házená je kolektivní sport. Jaké to je trávit čas neustále mezi ženami?
Ženský kolektiv je trochu specifická disciplína. Jen se mi teď hůř srovnává například český kolektiv s tím dánským, protože jsem z Česka odešla hodně mladá a dívala jsem se na vše jinou optikou. Takže ta perspektiva je jiná. Ale třeba v Maďarsku jsme měly stmelený kolektiv, a to z důvodu, že trenérka byla hodně tvrdá a hráčky stály při sobě. A musím přiznat, že kam jsem přišla, setkala jsem se s fajn kolektivem, a to i při vědomí toho, že ženský kolektiv může být někdy dost složitý. Já to mám tak, že buď je mi člověk blízký, nebo je to jen spoluhráčka a víc to moc neřeším.

Jak se vyrovnáváte s nepřejícností?
Snažím se tím moc nezabývat. Myslím, že když je člověk dostatečně sebevědomý, věří si a stojí si za tím, tyhle věci nedělá. A já mám to štěstí, že se teď pohybuji mezi top hráčkami, které znají svou cenu, jedou si to svoje, takže nějakou nefér rivalitu nepociťuji. Jako možnou výhodu v tomhle směru beru i jazykovou bariéru. (směje se)

Nepotřebuji k životu večerní kluby a restaurace, je pro mě důležitější klid a pohoda.

Kde hledáte motivaci být stále lepší a lepší a dostat se až na vrchol?
Měla jsem vždy v životě pocit, že bych ráda byla o něco výš než tam, kde zrovna jsem. Neměla jsem úplně přesnou představu, že budu žít třeba v Dánsku, věděla jsem ale, že chci jít pořád dopředu. A ty své pocity jsem se snažila uvést v život, ne o nich jen mluvit. Prostě jsem se to snažila žít, ne jen teoretizovat. Nejvíce vždy dávám na vlastní pocity, víceméně bez rad ostatních lidí – mimo svou rodinu.

Jak bydlíte v Dánsku?
Bydlím v malém bytě přímo v Ikastu, protože jsem preferovala zůstat blízko haly. Není to velké město, spíš menší. Mám to tři minuty autem a v létě jezdím na kole. Většina týmu ale bydlí ve větším městě Herningu. Tím, že tu nemám rodinu a nepotřebuji k životu večerní kluby a restaurace, je pro mě důležitější klid a pohoda. Když chci do města, zajedu si. Je to asi dvacet minut autem.

Jak se jako vrcholová sportovkyně stravujete?
Devadesát procent toho, co jím, si vařím sama. Jen když se vrátím po čtyřdenní cestě, není ani síla, ani suroviny. Nevařím ale maminčinu kuchyni, tedy knedlíky a omáčky. Snažím se jíst lehce, spíš ryby, maso, zeleninu a nějaké sacharidy k tomu. Samozřejmě jím i „nekvalitní“ potraviny, ale vždy se snažím vybalancovat vhodné množství.

Jak dalece je stravování vaším tématem?
Čím jsem starší, tím více je pro mě důležitá kvalita potravin, ať už je to maso, nebo zelenina. Takže v tomto směru to téma je. Ale na druhou stranu miluji jídlo a dopřávám si. Je také rozdíl, kolik jídla jím v přípravě a kolik, když mám volno. Tehdy nemusím jíst tolik.

Máte nějaké tipy na zdravé stravování pro aktivní ženy?
Naposlouchala jsem si nějaké podcasty, četla články a vychází mi z toho jediné: Každý potřebuje něco jiného. Neexistuje jedna rovnice zdravé stravy, která by sedla úplně každému. Já třeba potřebuji snídat. Když bych se před ranním tréninkem nenajedla, bude mi tak špatně od žaludku, že budu úplně vyčerpaná a s energií na nule. Znám ale hráčky, které to mají naopak. Nejdůležitější je, aby každá žena poznala své tělo a řídila se jím.

Čtěte také: Odborník na dlouhověkost zjistil, jak se dožít stovky. Vynechte posilovnu a přesčasy

Fanoušci vás znají především ve sportovním – ve dresu nebo teplákové soupravě. Co nosí Markéta v civilu? Máte nějaký vlastní styl?
Musím říci, že móda není něco, na čem by stál můj život. Většinu roku jsem tu sama. Když přijede přítel a někam jdeme, samozřejmě se ráda obleču do něčeho elegantního. Mám ráda hezké oblečení, ve kterém se cítím dobře, ale není to něco, v čem bych byla odborník, a neoblékám se podle nejnovějších trendů.

A co typicky ženské oblečení – sukně a šaty?
Doma s přítelem na toto téma vedeme dost vtipné rozhovory. Já nemám ten druh postavy, že co si obleču, to mi sluší. Takže i šaty, které mám ráda, musím pečlivě vybírat, abych se v nich cítila dobře.

Jak nakupujete? Navštěvujete obchodní centra?
V současné životní etapě mi nakupování v obchodech spíš bere energii. Když si zkusím čtyři věci a nesluší mi, radši si sednu do dobré kavárny na kafe. Takže víceméně zatím vítězí nakupování na internetu. Navíc zatím nemám kam případné módní kousky nosit a mít je jen v šatníku by mi přišlo škoda. Samozřejmě i „normální“ oblečení mám, jen ho neobměňuji tak často, jako bych třeba bez házené dělala.

Při zápasech se chci cítit hezky a k tomu mi make-up pomůže, cítit se ženou.

Jaká postava je pro házenou ideální?
Každý z házenkářského prostředí by odpověděl úplně odlišně. Můj názor je, že házenkářka může být malá i velká holka, silná i hubená a že v tomto sportu se najde místo pro kohokoli. V mých očích je to o tom, jestli umíte hrát házenou, nebo neumíte. Stejně jako nejspíše v každém sportu záleží na výkonnosti než na tom, jak kdo vypadá.

Líčí se házenkářky na zápas?
Je to velmi individuální. Některé holky se nelíčí vůbec a některé zase ano. Já to mám tak, že se při zápasech chci cítit hezky a k tomu mi make-up pomůže, cítit se ženou.

A nepřekáží líčení při hře? Přece jen je házená dynamický sport, při kterém se hráčky zpotí.
Používám spíše BB krémy, tedy krém i jemný make-up v jednom. Nedávám si ho tolik a nestane se, že by z něj byl můj bílý dres oranžový. Značku jsem si vybrala na minerální bázi, ta mi vyhovuje.

Víte, že oční okolí nekompromisně prozradí váš věk? Vyberte si správnou péči

Přemýšlíte ve svém věku o zdraví? Toto téma se čím dál častěji dotýká i mladších žen.
Mám to tak, že si nevezmu žádný zbytečný prášek. Když mě bolí hlava, snažím se to vydržet. Raději bolest cítím, abych poznala, co moje tělo potřebuje, nesnažím se ji utlumovat. A co se týče doplňků stravy, většinou vybírám podle toho, co mi vyjde z krve. Pokud něco chybí, doplním si to.

A co čas na nějaký koníček?
Pro mě je koníček veškerý čas strávený s rodinou. Protože žiji v zahraničí už šestým rokem sama, jsem v jiné situaci než lidé, kteří žijí standardní život v kruhu rodinném. Takže moje šťastné a nejoblíbenější chvíle mimo palubovku jsou právě ty s rodinou.

V sedmnácti letech jste odjela z Plzně a projela jste s angažmá kus Evropy. Kde máte kamarády? Lze si při tomto kočovném životě vybudovat přátelské vazby?
Na většině míst, kde jsem působila, mám kamarády do konce života. A mají jedno společné – nějakým způsobem se otírají o házenou. Jsem v kontaktu se všemi blízkými dušemi, které jsem na své cestě potkala.

Tomáš byl vždycky můj parťák a motor, vnímání světa máme nastavené stejně.

Jak skloubit život profesionální sportovkyně s tím osobním? Kde hledáte dnes často zmiňovaný work-life balance?
Hodně vděčím svému příteli Tomášovi za to, že mě v mé profesní dráze podporuje, že jsem nikdy neslyšela stížnosti na to, že je sám a ať už se vrátím domů. On byl vždycky můj parťák a motor, vnímání světa máme nastavené stejně. I když určitou část roku žijeme odděleně, náš život je společný.

Cestujete ráda za dobrodružstvím, nebo máte raději klidnou dovolenou?
Miluji moře, nebaví mě jen se válet, ale že bych byla velký dobrodruh s batohem, to ne. Je to asi dané i tím, že se za celý rok hodně nacestuji jak autobusem, tak toho po Evropě hodně nalítáme. Takže pak, když přijedu na část léta domů, jsem ráda, že dojedeme za našimi osmdesát kilometrů do Plzně.

Plánujete rodinný život?
Když jsem poprvé ve dvaadvaceti odcházela do zahraničí do Maďarska, hodně jsem se zaobírala tím, co budu dalších deset let dělat. Když jsem tam byla psychicky dole, neuměla jsem si představit, že to dlouhodobě zvládnu. Pak jsem si řekla, že budu žít teď a tady, a momentálně nemám žádné plány. Ono to nějak bude. Můžu si něco představovat, ale stejně to pak může být jinak. V tomhle mi opět otevřel oči a dal jakýsi nadhled Tom.

Autorka rozhovoru: Gabriela Buchtová