Milionářka Lenka Hlavatá: Člověk musí být připravený na to, že některé cíle vyjít nemusí

Lenka Hlavatá je výkonnou ředitelkou a spolumajitelkou firmy Hlavatý & Partners Consulting Group, která patří mezi nejúspěšnější tuzemské poradenské skupiny. Je také zakladatelkou ocenění Český Goodwill (firmové Oscary). Lenka si nedávno zkusila, jaké je to žít s minimem peněz a pomáhat k tomu potřebným.

Kdo je Lenka Hlavatá?

• Co jste si pomyslela, když vám byl projekt Milionář mezi námi poprvé představen? Váhala jste s účastí?

Jako první mě napadlo, že je to velmi obdobná myšlenka té, kterou se snažíme šířit v rámci našeho projektu Český Goodwill – ocenění pro firmy, kterých si lidé váží. Zároveň mě začala napadat jména podnikatelů, členů rodiny Český Goodwill, které znám a kteří by se pro tento pořad krásně hodili. Po dohodě s produkcí jsem některé z nich oslovila a nabídla jim možnost účasti. Všem, se kterými jsem hovořila, se projekt líbil stejně jako mně, řada z nich vážně zvažovala, že se zapojí a rádi pomohou dobré věci. U většiny ale převládly – bohužel ne neopodstatněné – obavy ze závisti a ve snaze chránit své rodiny, děti, potažmo vnoučata se nakonec rozhodli od účasti upustit. Přestože jsem jejich argumenty plně chápala, a ano, upřímně řečeno, souzněla jsem s nimi, bylo mi to líto, protože považuji za důležité ukazovat – nejlépe na konkrétních příkladech – že u nás existují poctiví podnikatelé, pro které je přirozené pomáhat druhým a podělit se s nimi o svůj úspěch, stejně jako neziskovky, mnohdy neviditelné, bez kterých by náš sociální systém zdaleka nefungoval tak dobře, jak funguje, což by v konečném důsledku vedlo k nižší kvalitě života celé společnosti. Proto jsem se nakonec rozhodla zdvihnout hozenou rukavici a jít do projektu osobně. Navíc to nebylo poprvé, co jsem šla proti proudu.

• Vzpomenete si na ten pocit první den ráno před cestou do neznáma? Tušila jste, co vás čeká?

Netušila jsem vůbec, co mě čeká ani kam zamíříme. Postupně jsem zjistila, že míříme na Hlavní nádraží, odkud rychlík odjíždí v nějakou konkrétní hodinu. Když jsem si představila, jaké jsou trasy rychlíků z Prahy, měla jsem dva tajné tipy. Ale neměla jsem moc času o tom přemýšlet, pamatuji si, že celé dopoledne před odjezdem bylo poměrně hektické.

• Na týden jste musela vystoupit ze svých zajetých kolejí, opustit všechno, co dobře znáte, a vstoupit do neznáma. Co vám z vašeho civilního života během toho týdne chybělo nejvíc?

Nevybavuji si, že by mi něco chybělo tak zásadně, aby mi to uvízlo v paměti. Snad jenom, že jsem celý týden neseděla za volantem… (smích)

• Jak jste zvládla vyžít s 550 korunami na týden? Vzpomínáte si, co jste jedla?

Umím uvařit z 550 korun na týden. Samozřejmě je lepší, když jsou na to dva, jednak se pro druhého lépe vaří a jednak máte větší prostor realizovat tzv. úspory z rozsahu. Jde při tom hlavně o rozumnou kombinaci surovin, které se dají využít na různé způsoby. Já osobně nejsem moc náročná, co se jídla týká, a kupříkladu jen pro sebe mě vařit nebaví. Ale měla jsem například luxusní šťouchané brambory s libečkem, které jsem si navíc sama nasbírala v rámci paběrkování s potravinovou bankou.

• Zažila jste někdy dobu, kdy jste musela počítat tak jako během toho týdne v pořadu?

Samozřejmě, a tato doba stále ještě zabírá převážnou část mého života. Jednak pocházím z rozvedeného manželství, což znamená, že matce coby samoživitelce často na jídlo zbývalo méně než 2 000 korun na měsíc, a to nikoli pro jednu, ale pro tři osoby. Když jsem přišla do Prahy na vysokou školu, měla jsem, jestli si dobře vzpomínám, asi 3 000 korun měsíčně na všechno, včetně zaplacení kolejí. Když jsem pak přešla na soukromou školu, brala jsem si na to desetiletou studentskou půjčku. Když jsem si kupovala své první auto, musela jsem velmi rozvážně počítat, jestli si můžu dovolit vzít si úvěr a mít jistotu, že jej budu moct platit.

• Jaká tedy byla vaše cesta k milionům?

Skoro nic jsem v životě nedostala zadarmo, všechno jsem si musela sama odpracovat. Začalo to brigádami při střední škole, jakmile to jen bylo možné, přes hledání stabilního zaměstnání, nejprve alespoň na částečný a při nejbližší příležitosti na plný úvazek. Ten se naskytl při dokončení bakaláře. Pokračovat na inženýrské studium jsem na VŠE nemohla, protože můj obor, mezinárodní obchod, tenkrát neumožňoval dálkovou formu. To byl důvod, proč jsem přestoupila na soukromou školu. Tam jsem mohla začít pracovat na plný úvazek přes týden, dva víkendy v měsíci jsem byla ve škole na klasickém inženýrském studiu, třetí víkend jsme měli MBA program a konečně čtvrtý víkend mi zbyly dva dny volna. Co tě nezabije, to tě posílí, jak se říká. A mě to naštěstí posílilo.

• V pořadu říkáte, že být úspěšnou manažerkou a svým vlastním pánem byl váš sen. Jaká byla vaše cesta ke kýženému cíli? Jaké byly začátky vašeho podnikání?

Jak už jsem zmiňovala, při vysoké škole jsem začínala svou kariéru jako zaměstnanec v mezinárodních firmách. Po skoro deseti letech už jsem ale pociťovala, že to nebude to pravé ořechové. Důvodů bylo víc, ale asi ten hlavní bylo samotné prostředí korporátních šmejdů, co se bojí o svoje místo, a tak je jejich jedinou starostí předstírat, jak strašně jsou zaneprázdnění, aby vypadali nepostradatelní. Přitom nejsou schopní udělat pořádné vlastní rozhodnutí; místo toho, aby vám na rovinu řekli „ne“, raději nechají věc „vyhnít“; a ještě se přitom tváří jako mistři světa. Já ale mám potřebu věci řešit a budovat.

• Kdy přišel ten moment rozhodnutí postavit se na vlastní nohy?

Jednoho dne jsem shodou okolností byla na pohovoru, při kterém mi položili klasickou otázku, kde se vidím za pět let, tedy asi ve věku 33 let. Když jsem jim popravdě odpověděla, že v pozici finanční ředitelky, málem spadli ze židle. V tu chvíli mi došlo, že tudy cesta opravdu nepovede.

Sama jsem ale podnikat nezačala. První firmu založil můj manžel a začínal úplně klasicky – z garáže, respektive v našem případě z obýváku. Od nuly, od zakázky k zakázce. Firma rostla postupně, pak přibyla další, první zaměstnanci, vlastní kanceláře, stálí klienti. Pak přišel okamžik, kdy jsem byla povolána – tenkrát už do rozjetého vlaku – abych jej řídila. Škrtla jsem si tedy nulu na výplatní pásce a výzvu přijala. Štěstí přeje připraveným… A tak jsem se ještě před třicítkou stala nejen finanční, ale i výkonnou ředitelkou dokonce dvou firem.

• Cíl je tedy splněn?

Když si člověk myslí, že už je v cíli, tak je leda v háji. Protože cokoli neroste, fakticky umřelo. Máme spoustu cílů. Předně je naším cílem pokračovat dál v podpoře podnikatelů a firem, kterých si lidé váží, to znamená dál rozvíjet ocenění Český Goodwill a ukazovat všem, že podnikání je především o každodenní tvrdé práci a vytrvalosti a že většina opravdových podnikatelů jsou obyčejní lidé a jen jsou dost šílení na to jít si za svým snem. V neposlední řadě pracujeme na založení vlastního investičního fondu. Těch cílů máme ještě celou řadu a další průběžně přibývají, jak se objevují nové příležitosti, kterým jsme vždycky otevření. Pochopitelně, člověk musí být připravený na to, že některé cíle vyjít nemusí, a nehroutit se z toho. Protože už samotná cesta je cíl…

Lenka Hlavatá darovala statisíce

Úspěšná podnikatelka změnila na týden svůj život v projektu Milionář mezi námi a vydala se v utajení do Českých Budějovic, kde pracovala jako dobrovolnice. Zapojila se do aktivit potravinové banky, do programu traumatizovaných dětí a do pomoci při hipoterapii dětí a na konci rozdala statisíce korun.

Na díl Milionář mezi námi s Lenkou Hlavatou se podívejte v pátek 15. ledna ve 20:15 na Primě.