Násilí není jednorázová událost. Bdělost a slova jsou první štíty, říká Jasmína Houdek
Není snad žena, která by se neocitla ve velmi nepříjemné situaci, třeba i se sexuálním podtextem. Napadání, obtěžování – přestože žijeme v moderním světě, stále nejde o nic neobvyklého. O to důležitější je vědět, jak se bránit a jakou sílu mají i zdánlivě obyčejná slova. V rozhovoru pro Prima Ženy na toto téma promluvila Jasmína Houdek, zakladatelka a učitelka Moderní sebeobrany.
Obecně se za sexuální útok považuje skutek, při němž je už použito fyzické násilí. Vysvětlila byste prosím, proč a jakou škodu může napáchat i slovní narážka či zapískání?
Důležité je říct, že násilí, a jakékoliv násilí, začíná dávno předtím, než se vás člověk dotkne, začíná už tím, že na vás zírá. Každý člověk, který vám chce nějak ublížit, si vás prvně musí vybrat, protože nebude obtěžovat všechny, nebude znásilňovat všechny, nebude napadat všechny. I třeba případy ze současnosti jako kauza Feriho či Cimického, to dokazují. Tihle lidé byli ve společnosti oblíbení, uznávaní, respektovaní. Také nenapadli všechny, ale vybrali si ženy, které jim připadaly vhodné jako cíl útoku.
Průkopnice emancipační sebeobrany Jasmína Houdek spoluzaložila start-up Moderní sebeobrana a je autorkou stejnojmenné knihy. Její misí je svět bez násilí, i proto se svým týmem usiluje o to, aby sebeobrana byla součástí školních osnov. Sebeobranu dostala na prestižní konference i do vyloučených lokalit. Naučí vás, jak používat hlas jako zbraň a jak se vyhnout násilí. Jejím heslem je: „Když se dnes ozvu, nebudu se zítra muset bránit fyzicky.“
Když si uvědomíme, že ten útok vypadá takhle, tím, že začne být ten člověk divný, zírá, nebo nám třeba brání tělem v odchodu, tak máme právo se bránit. Protože když budeme mít představu o útoku takovou, že nám prvně musí říct něco sprostého, nebo do nás ideálně ještě kopnout, tak pak neuděláme nic. Rozdíl mezi představou o násilí a realitou je tak diametrálně odlišný, že potom zamrzáme. Takže první musíme rozbít představu, jak násilí vypadá. Násilí není jednorázová událost.
Sebeobrana začíná dříve, než padne první úder – naše bdělost a slova jsou našimi prvními štíty. Ty útoky mohou vypadat i právě tak, že na vás někdo sáhne, když jedete metrem, nebo stojíte na eskalátorech a všimnete si, že vás někdo natáčí, strká vám mobil pod sukni… Nebo jdete po ulici a někdo na vás píská. I proti tomu všemu se můžeme vymezovat a bránit se.
Jak reagovat na takové zapískání či narážku ve stylu „pěkná prdelka, kotě“? Je potřeba se nejprve pozastavit a pokusit se odhadnout náturu daného člověka, abychom se reakcí neohrozily?
Náturu člověka bych neodhadovala, protože to vás může dostat do spirály zamrznutí. Ohrazovat se proti člověku, který na vás píská na ulici, nemá moc smysl. Pokud je na druhé straně chodníku nebo prochází, tak jediná sebeobrana je přísně se na něj podívat, dát mu najevo, že o něm vím a pak se otočit zpátky, jestli mě třeba nepronásleduje. Naší sebeobranou v takových situacích je i sebepéče. Nevyčítat si, že za chování hulvátů může to, co mám třeba na sobě. Sebepéče je i to, zdravě se naštvat. V rámci Moderní sebeobrany klademe důraz na sdílení: tedy nenechávejte si těžké myšlenky pro sebe. Svěřte se někomu, napište naštvaný status na sociální sítě, proberte to s někým, kdo vás podrží. To bych doporučila. Ale v těch běžných interakcích, v tom běžném životě, tak tam se ohrazovat vyplatí vždycky, protože ten člověk se zlými úmysly testuje vaše hranice.
Můžete to zkusit po svém, z vás se nemusí nutně stát sedmihlavá saň, která teď sežere všechny muže. Můžete být pořád sama sebou, jakou se vnímáte, ale buďte důrazná. Pokud někdo komentuje vaše poprsí a vám se to nelíbí, tak to prostě řekněte. Vždy to beru podle sebe. Sama bych také nepokračovala v něčem, proti čemu se někdo brání. Omluvíte se a přestanete. Tak proč bychom se měly cítit blbě, že se bráníme? Cítit blbě by se měl ten, kdo se toho dopouští.
Čtěte také: Ptal se, jestli mě může osahávat. Exředitele školy v Rakovníku viní studentky z obtěžování
Samozřejmě, je spousta situací, kdy není bezpečné se bránit. Například když vidím přiopilé fotbalové chuligány řvoucí na ulici, tak tam někoho moralizovat smysl nemá. Ideální sebeobrana je odejít. Ale v běžných interakcích, tam, kde to nejčastěji zažíváme, se to vyplatí vždy. A vyprovokovat toho člověka není možné, protože člověk, který má zlé úmysly, to dá najevo tak, že po sebeobraně se jeho chování zhorší. To ale není vyprovokované tou reakcí, nýbrž tím, že tuší, že mu odhalujete karty, a to se mu nelíbí. Chce z té situace vyjít jako vítěz, proto vás víc shazuje, je agresivnější a dává najevo, že jste husička, která přehání. Protože odhalujete prasáka, hulváta.
Ať už jde o slovní narážku či plácnutí po zadku, může dojít k tomu, že žena takzvaně zamrzne. Dá se nějak předejít tomu, co se dá považovat za v podstatě automatickou a samovolnou reakci mozku a těla?
Zamrzáme všichni, zamrzáme pořád a zamrzání si hlavně nevybíráme. Nefunguje to tak, že si dáte na výběr mezi útokem, útěkem a zamrznutím. Běžný člověk zamrzá, protože to je pro tělo přirozené, mozek vás chrání před tím, aby se nestalo něco horšího. Naučili jsme se to kdysi dávno v pravěku a neseme si to i v moderní době. Jenomže dneska, když jste terčem nějakého útoku, a útokem myslím i nevhodné řeči či osahávání, tak zamrznete, protože v ten moment jsou pro vás ti lidé hrozba. Je to ten šavlozubý tygr, který útočí. Jenže šavlozubý tygr není v dnešním světě zvíře, ale je to třeba lékař v ordinaci, instruktor v autoškole, učitel ve škole, soused nebo rodinný příslušník.
Můžeme se proti tomu bránit a lze to porazit, ale aby to bylo možné, potřebujeme informace o zamrznutí. I to, že teď čtenářky čtou, co to je, jim významně pomůže, aby nezamrzly a něco udělaly. Na prvním místě je osvěta, mluvit o tom, psát o tom, bavit se o tom. Druhá věc je nějaká silná, úderná věta, která nám pomůže z toho zamrznutí, abychom se neusmívaly nebo nehleděly do země, ale rovně se postavily, podívaly se přísně na člověka a řekly důraznou a jasnou větu. Třeba „dost“, „přestaňte“, „nechte toho“, nebo jen důrazné a silné „NE“!
Čtěte také: Byla jsem znásilněna, přiznala herečka Kudláčková. Manžel muže prohodil výlohou
Zamrznutí hraje do not tomu, jak jsme byly vychovávané. Abychom byly milé, hodné, nedělaly problémy, abychom si to nechaly líbit. I ten tlak nebýt za potížistku, být oblíbená, snaha o to, aby nás měli všichni rádi. To tomu hraje do karet. Ale dá se to porazit a můžeme se bránit, když cítíme, že se nám něco nelíbí, protože na to máme právo. Rodiče tak mohou jít příkladem i svým dětem. Když se vymezíme třeba v restauraci, když nám přinesou spálené jídlo a řekneme, že ho nechceme. Děti to uvidí, jak si hájíme hranice i v běžných situacích, tak je tím inspirujeme. My, dospělé ženy, které nechceme mlčet, máme velký podíl na nastavení společnosti a můžeme ten vliv předat dalším generacím.
Co je klíčové v momentě, kdy se chceme bránit? Postoj, ráznost v řeči, to, co přesně řekneme? Jsou toto faktory, kterými agresorovi ukážeme, že si za oběť vybral špatný terč?
Já musím zmínit, že my ženy, i když si to nemyslíme, se velmi snadno naučíme fyzickou sebeobranu. Moderní sebeobrana je postavená na tom, že je velmi jednoduchá, velmi primitivní a naučí se ji každý člověk. I ta žena, která nemá ráda sport, z tělocviku dostávala trojky a raději chodila za školu, než aby šla uběhnout patnáctistovku. I taková žena se snadno naučí se fyzicky bránit. Máme navíc plné právo, nejen morální, ale i zákonné, se bránit fyzicky. Nemusíme čekat na první facku nebo povalení na zem. Pokud máte strach o život nebo zdraví, tak v rámci sebeobrany můžete dát první úder. A zákon na to pamatuje.
Pro nás ženy je mnohem těžší ta psychická sebeobrana, to se vůbec vymezit, ozvat se. K zamrznutí pomáhá i nastavení společnosti. Umíme pravděpodobně vyměnit kolo u auta, dát vodu do ostřikovačů, vyčistit zanesenou pračku, ale nikdo nás neučil, jak se chovat, když někdo překračuje naše hranice. Neučili nás to navzdory tomu, že jsme všechny byly někdy terčem nějakého nevhodného jednání. Nikdo nás neučil, co s tím, i když jsme tím trpěly, přehrávaly si to v hlavě i dlouhé roky potom.
Čtěte také: Sexuální predátoři jako mýtus. Děti chraňte hlavně před norami, pornem a seznamkou, radí expert
Většina žen si dokáže vybavit nějakou situaci, kdy byly mladé, byly dívky a poprvé se začaly setkávat s nevhodným jednáním. A čím víc se to v životě nabaluje, tím víc nám to dává okovy na nohy. Myslíme si, že nás společnost nepodpoří, že když se svěříme, tak to je shazováno tím, že o nic nejde, že přeháníme, že děláme problémy. To všechno nám brání v tom, něco udělat jinak. Dnešní společnost už je ale lépe nastavená, je lepší osvěta, víc se dostáváme do povědomí, lidi zajímá, jak se bránit. I to pomáhá, abychom se ozvaly a něco udělaly.
Jak najít dostatečné sebevědomí k tomu se adekvátně bránit, nikoliv sklopit zrak a chování agresora přejít?
Když se ohradíte a řeknete agresorovi, ať vás nechá, tak se musíte připravit ještě na další situaci, a tou je znevážení. To je to, že když se konečně ubráníte, tak se nemusíte setkat s pochopením. Lidé vám nezatleskají, nikdo vám nepředá diplom. Pravděpodobně to bude vypadat tak, že vás to okolí bude znevažovat. Někdo vám může říct, že přeháníte, že jste hysterka. Tohle bývá obzvlášť těžké, protože lidé to nepřijmou, budou vás shazovat, pomlouvat, roznesou, že přeháníte, děláte vlny a kazíte zábavu. Tohle bývá náročné a musíme se na to připravit. Když to víme, tak se nám brání o to lépe a jsme si jistější. Sílu tedy nacházíme i v tom, že počítáme s tím, že lidé tu sebeobranu nepřijmou.
My si musíme stát za svým, protože to je i síto na lidi kolem nás. Pravděpodobně, když začnete používat metody moderní sebeobrany, tak ano, o nějaké lidi v životě přijdete, ale přijdete o ty, kteří nemají dobré úmysly. Člověk, který vám nechce ublížit, se omluví. S takovým člověkem stojí za to dál pokračovat ve vztahu, ať už v přátelském, rodinném či pracovním. Ale člověk, který vás shazuje, ukazuje, že neměl dobré úmysly. Že je to hulvát, možná manipulátor, možná agresor. Proti takovým lidem je přeci v pořádku se bránit.
V hromadné dopravě zažila obtěžování každá třetí žena:
Autor článku
Eliška Reiglová
Horoskop vždy po ruce
Zanechte nám váš e-mail a my vám budeme zasílat pravidelný newsletter s vaším horoskopem.
Odesláním formuláře souhlasíte s podmínkami zpracování osobních údajů
