Terapeutka o zneužívání: Znásilnění je vraždou duše, trauma se ozývá přes tělo

Sexuální zneužití zanechává na lidech stopy. Oběti se s ním navíc často snaží vypořádat samy, protože se se svou zkušeností z různých důvodů nechtějí nikomu svěřovat – stydí se za ni, bojí se reakcí a samy sebe vnímají negativně. Když se odhodlají vše zpracovat, jejich průvodkyní může být i body & mind terapeutka Kateřina Hrabec, která se specializuje na práci s tělem a myslí.

Jak znovu objevit svou hodnotu, jak se vypořádat se studem, hněvem a dalšími negativními emocemi? Jak znovu zažehnout jiskru v intimním životě, který mohl být zneužíváním výrazně poznamenán? Kateřina Hrabec o traumatu a cestě za uzdravením promluvila v rozhovoru pro web Prima Ženy.

Jakou roli podle vás hraje bezprostřední trauma v tom, že ženy, které byly obětí sexuálního či jiného zneužití, o něm nemluví hned, ale třeba až po týdnech, měsících či letech?
Moment, kdy situace začíná být pro nervovou soustavu příliš náročná na zpracování a zakládá na možné budoucí trauma, většinou může provázet též šok. V šokovém stavu není možné reagovat, kognitivní funkce mozku jsou mimo provoz a systém se snaží jen přežít. Proto může trvat delší čas, než je vůbec možné situaci pojmenovat, připustit si ji a v dalším velkém kroku, pokud je to vůbec možné, ji i sdílet se světem, s blízkými. Nemluvě o tom, že v ženě se děje příliš mnoho věcí najednou a je zahlcená. Mnoho často protichůdných emocí, stav zamrznutí, pocity zahanbení, viny, studu, nedostatek orientace v tom, co a jak se vlastně stalo. Čas je v procesu uzdravování nesmírně důležitý, aby byl aspoň nějaký odstup. Často v ženách dlouho zůstává pocit, že něco nezvládly, že mohly něco udělat jinak, vyhnout se té zkušenosti, a s tím se není jednoduché svěřit komukoliv. Proto může trvat až roky, než je žena ochotná celou zkušenost s někým sdílet. Vnímá ji často jako vlastní selhání, ne problém zvenčí, za který nemohla.

Zpracováním traumatu může dojít ke stavu, který je nazýván jako posttraumatický růst. Existuje metoda, která by zajistila tento růst v léčení traumatických zkušeností?
K posttraumatickému růstu dochází přirozeně v momentu, kdy v systému (těle) člověka dojde k „přepnutí“ nahlížení na celou situaci, a je vnímaná jako něco, co mě na mé cestě posílilo, dodalo mi hloubku, sílu, moudrost – oproti dřívějšímu postoji, že mi stále tato zkušenost něco bere, okrádá mě o mou životní energii. Záleží na vnitřní síle jedince, takzvané koherenci, zda se tento stav může v systému nastolit. Tedy žádný jasný a zaručený recept fungující pro všechny neexistuje. Tak jako je každá nervová soustava specifická, je specifická i cesta k jejímu uzdravení.

Čtěte také: Justice i znalci selhali. Podmínka za znásilnění je bezohlednost vůči oběti, říká psycholog

Metoda, kterou používám já při práci s klienty s traumatem, je metoda Somatic Experiencing (SE), vyvinutá dr. Peterem Levinem. Okouzlila mě hned svou jednoduchostí a hlubokým respektem k zákonitostem přírody, nevymýšlí nic navíc a v tom je její síla a genialita. Ještě předtím, než jsem začala studovat SE, jsem hodně hledala, co pomáhá, a pracovala s tím, co mě samotné na mé cestě uzdravování z traumatu pomáhalo. Z toho vznikla později má vlastní metoda Selfbalancing, kterou v současnosti učím budoucí bodyterapeuty. V základu vychází z kraniosakrální biodynamické terapie, nahlíží ale na tělo odlišně a kombinuje další přístupy práce s tělem i myslí. Můj přístup Selfbalancingu a přístup SE je něco, co mi dává v mé praxi silnou základnu pro práci s mnoha tématy, se kterými za mnou lidé přicházejí. V prvé řadě jsem bodyterapeut, tedy práce s tělem je má expertiza. Nejsem ani psycholog, ani psychoterapeut, ale mám mnoho zkušených kolegů, za kterými své klienty v případě potřeby mohu odkázat. Trauma je ale ukryté v těle, a proto je tělo pro proces léčení traumatu nezbytné. Jen v mysli nic nepředěláme, pracujeme s nervovou soustavou, to je stěžejní.

Jak dá tělo najevo, že trauma z prožitku, který zpočátku neměl zásadní dopady, zesiluje?
Trauma si můžeme velmi zjednodušeně představit jako alarm, který stále hlásí, že něco není v pořádku. V čase, pokud mu není věnována pozornost, má schopnost narůstat a projevovat se, dávat o sobě vědět různými způsoby. Jelikož se jedná o nedokončenou obrannou reakci těla na ohrožení, ozývá se přes tělo. Panické ataky, zvýšený krevní tlak, autoimunitní reakce těla, chronická onemocnění, poruchy spánku a mnoho dalšího může mít původ v neřešené traumatické zkušenosti v našem těle. Je to něco, co stále volá s větší a větší intenzitou po péči a pozornosti. Tělo je neskutečně moudré.

Zvládne si žena v uzdravování pomoct i sama, obzvlášť pokud téma nechce řešit s někým dalším?
V současné době už je i u nás v Česku dostupná literatura, která řeší práci s traumatem pro sebepéči. Z vlastní zkušenosti ale vím, že pomoc zvenčí je vždycky mnohem víc. A pokud se žena z jakýchkoliv důvodů bojí nebo nechce nic sdílet, je to její právo a nikdo ji nemůže nutit. Pouze se školeným terapeutem se však může dostat z vlastní pasti, protože existuje někdo, kdo je mimo její příběh, kdo má odstup a potřebné znalosti, aby jí pomohl orientovat se a vést ji v procesu, který je pro ni samotnou zahlcující. Už jen práce například ve svépomocné skupině je ale velkým záchranným kruhem, protože najednou na to žena není sama a má podporu jiných žen se stejnou zkušeností. A to je velmi osvobozující pocit a zkušenost. Pak se většinou žena rozhodne nechat si pomoci i od profesionála, najednou existuje cesta.

Jaké jsou z vašich zkušeností následky traumatu, o nichž lidé často netuší, že souvisí právě s ním?
Jak už jsem zmiňovala výše, jedná se o mnoho zdravotních i psychických problémů, které by člověk s nějakou dřívější traumatickou zkušeností jen těžko spojoval. Trauma si nachází velmi specifické způsoby projevu a někdy je až detektivní prací dostat se k původnímu zážitku, který odstartoval celý řetězec následných událostí a budoucích zdravotních komplikací. Je to u každého člověka velmi specifické a je nutný čas, trpělivost a pomoc zkušeného terapeuta, který může situaci rozplést, uvidět původní spouštěcí situaci a tu pomoci zpracovat.

Jak může nezpracované trauma ovlivnit život oběti, aniž by o tom třeba ona sama věděla?
Rozhodně trauma silně ovlivňuje množství energie, které máme k dispozici pro žití. P. Levine mluví o takzvané řece života, jejíž tok trauma ovlivní jako balvan, který brání volnému toku energie. Každé trauma na sebe jako vír váže velké množství životní energie, která nám pak chybí pro vitální život. Pokud mám chronické problémy, které nejsou řešitelné pro mnoho oborů medicíny, nikdo si se mnou neví rady, podívala bych se na možné historické události v životě, kde by mohl být onen „balvan“, který brání prožívání zdraví. Samozřejmě mohou být projevy traumatu mnohem subtilnějších rozměrů, vždy je tam ale – aspoň z mé zkušenosti – jistý aspekt dlouhodobé nepohody a komplikací, jež mohou upozorňovat na jisté nestabilní zázemí, nerovnováhu uvnitř člověka, která volá po pozornosti.

Jaká je podle Vás vhodná reakce ze strany někoho, komu se oběť zneužití se svým prožitkem svěří? Jak jí pomoci ze strany takzvané vrby?
Každá oběť, pokud se rozhodne někomu svěřit, je ve stavu ohromné zranitelnosti a křehkosti a rozhodně nepotřebuje zlehčování, i když často dobře míněné. „To sis asi vyložila špatně... Možná ses moc producírovala, tak se nediv... Seš moc vyzývavá, co teda čekáš...“ a tak dále.

Odvaha svěřit se je jedním z prvních kroků, které vedou k uzdravování, a v případě, že je mi této role dopřáno jako vrbě, nechám ženu mluvit bez zasahování a hledání rychlého řešení. Je to ohromná nálož odvahy, která se za rozhodnutím svěřit se skrývá, a je potřeba ji ocenit. Poskytnout bezpečný prostor bez posuzování, klid, možná i bezpečný dotek, pokud je vítán. Ujištění, že teď už je dobře, teď už je žena v bezpečí. Pak je na místě pomoci jí s hledáním řešení, jak si ona bude přát, a podpořit ji, že je dobré svou situaci dál řešit s odborníky. Případně vše nahlásit na policii nebo se obrátit na kompetentní organizace, které mohou pomoci v celém procesu hned na začátku, poskytnout krizovou intervenci, právní pomoc, terapeutické ošetření. Možností je v současné době naštěstí už dost a ani žena, ani její pomocník, takzvaná vrba, nemusí být na vše sami.

Liší se doba a proces uzdravování, nebo jsou u žen v tomto případě podobnosti?
Tak jako jsme každý originál, jsou i cesty uzdravování jedinečné a nedá se dopředu nijak zjednodušit proces, který každá žena potřebuje pro svou cestu za uzdravením. Ve hře je mnoho faktorů, které mají na vše vliv, a proto je jedinou možnou cestou bdělost a profesionalita terapeuta, který následuje potřeby každé jedinečné nervové soustavy při procesu znovuvyjednání, tedy nastolení zdravého úhlu pohledu na situaci s následným porozuměním a nastavením si nového, zdravého ukotvení v tady a teď. Samozřejmě existují určité podobnosti v reakcích na podobné zdroje traumatických zkušeností, každý člověk ale potřebuje svou jedinečnou cestu, kterou objevuje se svým terapeutem. Tam zkratky neexistují.

Je v něčem specifické uzdravování obětí, které si zneužitím prošly v dětství, nikoliv v dospělosti?
Z vlastní zkušenosti, ze zkušenosti se svými klienty i při studiu práce s traumatem jsem pochopila, že čím dřívější trauma, tím komplikovanější cesta k jeho řešení. Je to velmi zjednodušené, ale velmi zhruba bych to takto shrnula. V dětství chybí zralost, odolnost, orientace, abychom se s danou situací dokázali lépe vypořádat. V dětství jsme závislí, bez patřičné kompetence, fyzicky, emocionálně i psychicky nevyzrálí, a proto je práce s ranějšími traumaty, navíc se zneužitím či sexuálním podtextem, náročnější. O to krásnější zážitek ale je, pokud se podaří s klientkou touto cestou projít a najít řešení tam, kde dřív nebyla žádná možnost a pomoc. I ženy dospělé, tedy se zážitkem se zneužitím v dospělosti, mohou mít velkou práci s vyrovnáním se s takovou zkušeností. Vždycky jde o totální narušení integrity člověka, ale v dospělosti mohou být rychleji k dispozici všechny současné zdroje ve zkušenosti, kdy žena obstála, něco zvládla, je samostatná a zralá. Je o co se opřít a uzdravení může přijít rychleji.

Po zkušenosti se sexuálním zneužitím může být intimní život oběti silně poznamenán. Jaká je cesta k nápravě a uzdravení v tomto ohledu?
Zážitek narušení intimních hranic zneužíváním či přímo znásilněním je hluboce zraňující zkušenost, o které se v knihách píše až jako o vraždě duše. Samozřejmě oblast intimity a sexuality tímto bývá zasažena nejvíce. Je náročné důvěřovat, když v systému máme tento silný zážitek, často se dějí takzvané flashbacky, kdy mi intimní situace s partnerem může připomenout situaci, která se tehdy děla v nesvobodě a třeba i násilí. Bohužel pak tělo reaguje stejně, například zamrznutím, disociací, úzkostmi, extrémní citlivostí na pachy a podobně, protože podobná situace spustí obranné mechanismy a znovu přehraje starou bolavou zkušenost. Proto je tak důležité si s traumatem nechat pomoci.

Hodně záleží na konkrétních podmínkách, kdy a jak ke zneužití došlo, zda to byla jednorázová zkušenost, nebo dlouhodobá zátěž, kolik agrese při tom bylo, věk oběti, vztah k pachateli, psychická odolnost a mnoho dalších faktorů. To vše má při uzdravování svůj vliv. A orientaci na poli sexuality a intimity může pomoci vedení páru terapeutem, který zná složitost práce s traumatem takového charakteru. Nutná je práce na hranicích, sebedůvěře a sebeuvědomování, otevřená komunikace a posílení důvěry ve svou vlastní kompetenci ochránit se, umět říct NE. Znovu se ženami hledáme prostor pro projevení zdravé agrese, kterou tehdy nebylo možno projevit, a tak dále.

Od partnera takové ženy se očekává, že bude velmi trpělivý, nebude na nic tlačit a pomůže ženě znovu objevit důvěru v sebe a ve své tělo a že si partneři společně dovolí v bezpečí a vzájemné důvěře znovu objevovat ženinu smyslnost i radost ze sexuality a prožívané partnerské intimity. Bývá to ale dlouhodobá práce, která vyžaduje čas, otevřenou komunikaci v důvěře, tedy zralost obou partnerů. Pak je možné dosahovat doslova zázraků, kdy se žena dostane díky hloubce prožitého a díky podpoře zralého partnera do rozkvětu naplňující sexuality a kreativity.

Policisté každoročně vyšetřují několik stovek případů sexuálního zneužívání dětí: