Na sexuální obtěžování platí i napomenutí. Ani ženy nejsou svaté, říká Nejedlová

Když se podíváme na sexuální obtěžování muže jakožto nadřízeného a ženy jako jeho podřízené, má to nějaká jiná specifika, než když se na ženě dopouští obtěžování třeba její kolega, s nímž si je v uvozovkách rovna? Existuje v tomto postavení vyšší riziko něčeho takového?

Určitě je tam vyšší riziko. Protože když se toho dopouští někdo, kdo je váš nadřízený, tak je vůči vám v nějaké mocenské pozici. Takže pro vás pak může být mnohem náročnější a těžší se proti takovému chování vymezit jednoduše proto, že na tom může záviset třeba vaše další působení v práci. A pokud takovému člověku nechcete vyjít vstříc, můžete se pak v takovém zaměstnání cítit mnohem ohroženější.

Je u mužů častější, že v sobě mají nějaké potlačované sklony k sexuálnímu obtěžování, které vyplavou na povrch až ve chvíli, kdy se dostanou do pozice nadřízeného?

Nemůžeme podle mě říct, že by šlo o nějaké potlačované sklony typické pro muže. I přestože dle statistik se tohoto chování dopouštějí častěji muži. Jde spíš o to, že ve chvíli, kdy tu moc máte, automaticky se vám otevírá i možnost ji zneužít. A ne každý s ní umí férově pracovat, takže se pak snadno může dostat do situace, kdy ji zneužívá ve svůj prospěch. Nemyslím si ale, že ženy by v tomto ohledu byly nějakým způsobem svatější než muži. Často ale mají zkrátka méně šancí, jak se takového chování dopouštět. Už jen proto, že ve vyšších pozicích bývají statisticky méně.

Kde přesně z vašeho pohledu můžeme nakreslit jasnou čáru mezi flirtováním a obtěžováním, kterou by všichni měli respektovat?

Tady je potřeba nejdříve říci, že sexuální obtěžování je čistě jednostranné flirtování. Abychom mohli hovořit o flirtování, tak na to musí být dva. Tudíž pokud například chcete kolegyni pochválit novou kabelku nebo parfém s cílem zaflirtovat, měla by na takovou poznámku nejdříve pozitivně zareagovat a jasně naznačit, že se jí to líbí. Když se ale s někým druhým snažíte flirtovat a vidíte, že na to nijak nereaguje nebo se mu to vyloženě nelíbí, pak už může jít o sexuální obtěžování.

Sexuální obtěžování je čistě jednostranné flirtování. Abychom mohli hovořit o flirtování, tak na to musí být dva...

Takže byste tu čáru nakreslila až za nějakým prvotním pokusem o flirt?

Ano, přesně tak. Jsme přece lidi, takže když se pokusíte o nějakou interakci, všímáte si toho druhého a vidíte, že se mu to nelíbí, pak stačí jednoduše přestat a neměl by z toho být žádný zásadní problém. Ale ve chvíli, kdy se navzdory tomuto odporu snažíte a pokračujete, jde už o sexuální obtěžování.

Myslíte si, že hnutí MeToo je už dneska v Česku naplno rozjeté a pomáhá obětem sexuálního obtěžování nebo násilí vyjít ven a mluvit?

České prostředí se od vypuknutí MeToo podle mě hodně proměnilo. Nejen díky tomuto hnutí, ale i kvůli různým kauzám včetně té aktuální Dominika Feriho, které se v České republice řeší. Tím pádem se to téma daří otevírat a pro čím dál tím více lidí, kteří mají se sexuálním obtěžováním zkušenost, je schůdnější o tom s druhými mluvit nebo tuto situaci nějak řešit. Nedá se určitě říct, že by ten problém zcela vymizel, ale jsme na pozitivní trajektorii.

Co je dnes hlavním důvodem toho, že ženy často poté, co se stanou obětí sexuálního obtěžování či násilí, tuto skutečnost ihned nikam nehlásí?

Jednoznačně je to stále strach z reakce okolí. Velmi často se setkáváme s tím, že se nám lidé svěřují se svými zkušenostmi se sexuálním obtěžováním nebo i znásilněním a říkají nám, že jsme úplně první, komu o tom povídají. Často jim trvá i roky, než o tom vůbec někomu řeknou. I proto doufám, že když se toto téma bude čím dál tím víc otevírat, nebudou takoví lidé muset tak dlouho čekat, ale bez obav se ozvou mnohem dříve. V minulosti bylo bohužel běžné, že se setkávali spíš s nepochopením, odmítnutím nebo tím, že nakonec někdo svalil část viny za to, co se stalo, na ně.

Senátorka a advokátka Adéla Šípová o kauze Feri:

Jakým způsobem bychom měli posuzovat situace, kdy žena obviní muže ze znásilnění, ale jde o situaci slovo proti slovu? To znamená, mělo se to stát, když spolu byli sami. Žena tvrdí, že byla znásilněna, muž naopak tvrdí, že spolu měli krásný sex, ale on následně neměl zájem o vážný vztah a údajná oběť si to celé vymyslela.

Tady je potřeba rozlišovat mezi jednotlivými skutky. Znásilnění už totiž není věc, kterou bychom měli posuzovat my jako veřejnost. Tohle již spadá pod vyšetřování policie, případně následně soudu. A orgány činné v trestním řízení mají postupy, skrz které se snaží dopracovat k pravdě. Zkoumají tedy věrohodnost jednotlivých výpovědí, často přihlížejí i k nepřímým důkazům, což mohou být třeba zprávy, které si ti dva vyměňovali, že se někomu dalšímu s něčím svěřili a tak podobně. To všechno pak dokresluje celý obrázek. Ale ve chvíli, kdy neexistuje dostatek důkazů, člověk označený za pachatele by v žádném případě neměl být jakkoli potrestán.

A postup v případě obvinění pouze ze sexuálního obtěžování by měl vypadat jak?

U méně závažných věcí, kam spadá i sexuální obtěžování, my i jako Konsent říkáme, že společensky nejpřijatelnější je reagovat nějakou formou napomenutí nebo upozornění. To znamená, když se stane něco nevhodného, má oběť možnost to co nejdříve oznámit někomu zodpovědnému. A tento člověk by si následně měl promluvit s osobou, jež se měla obtěžování dopustit. Pokud šlo o nějaké průpovídky či doteky a stalo se to jednou, pak by měl být dotyčný upozorněn, že byl nařčen z nevhodného chování a již by to neměl opakovat. Tím je takové osobě v ideálním případě jasně hned na začátku naznačeno, že mu podobné chování nebude procházet a dál se o něj nemá pokoušet. Ale ve chvíli, kdy oběti mlčí a následně je stejný člověk nařčen již z toho, že se takto choval roky k více lidem, nedá se to už přirozeně řešit jednoduchou domluvou.

Co byste poradila osmnáctileté studentce, která má pocit, že s ní nějaký učitel, profesor nebo ředitel flirtuje. Nikdy se jí nedotkl, neposílá jí žádné soukromé zprávy, ale zkrátka má při komunikaci s ním takový pocit. Kam si má jít na takové chování stěžovat?

Určitě by měla mít možnost vyjádřit někde znepokojení nad tím, jak se k ní daný člověk chová. V ideálním případě by mělo jít o člověka, jako je školní psycholog a podobní lidé, kteří zpravidla nemají přímý pracovněprávní vztah s ostatními zaměstnanci školy a fungují částečně externě. Řešit takovou záležitost s ředitelem může být pro něj samotného komplikované, pokud je například obviněný pedagog jeho dobrý kamarád a on je přesvědčen, že jde o skvělého člověka. Mnohem lepší je proto svěřit rozhodování o dalším postupu někomu, kdo se nenachází ve střetu zájmů.

A kam se obrátit v případě, že nikdo takový na škole není k dispozici?

Existuje školský ombudsman, což je člověk, který by měl řešit problémy studujících i vyučujících a být mezi nimi prostředníkem. Dále se lze určitě obrátit i na ministerstvo školství a oznámit jim, že máte takový problém. Určitě se lze případně obrátit na zřizovatele dané školy a řešit to s nimi. Případně bych doporučila jít za pedagogem, jemuž opravdu věříte, a poprosit jej také o pomoc nebo radu, co s tím. Co se týče nějaké psychické podpory nebo konzultace, doporučila bych určitě mladým lidem Linku bezpečí nebo Modrou linku, kde vás vždycky vyslechnou, dají vám rady pro další postup a především vás podpoří.

V rámci kauz MeToo se často stává, že obvinění jsou vyhazováni z práce a jejich kariéra nevratně zničena už jen na základě toho obvinění. Není podle vašeho názoru toto hnutí pro ženy až příliš mocnou zbraní, respektive nástrojem, skrz nějž mohou potenciálně ničit kariéry a životy mužů, kterým se chtějí nějakým způsobem mstít?

Samozřejmě může docházet k případům, kdy někdo někoho nařkne falešně. Ze statistik ale víme, že se to ale nestává častěji než u jiných trestných činů. Takže když se například bavíme o tom, že bychom měli bojovat s korupcí, nesoustřeďujeme se rovněž primárně na to, zda někdo někoho nebude falešně obviňovat z korupce jen proto, že jde nyní o aktuální téma. Zároveň víme, že když dochází k falešným nařčením, nejčastěji jde o situaci rozvodu dvou partnerů, kteří se přetahují o děti. Ženy pak často takové obvinění dokládají například zraněním, které si ale způsobí samy, aby to vypadalo co nejdůvěryhodněji. Nejde ale zpravidla o případy, kdy by někdo řekl: „On na mě měl nechutné řeči a sahal na mě,“ ale spíš jde o snahu obvinit druhou osobu ze závažnějších, drastičtějších věcí, aby nařčení mělo požadovaný efekt.