Tereza Nvotová: Oběti znásilnění často raději mlčí, aby nevypadaly jako hysterické feministky

„Taková mladá žába a už režírujete? A jak si udržíte autoritu na place?” Takových otázek si Tereza Nvotová, která na svůj věk 33 let rozhodně nevypadá, vyslechne víc než dost a sama sebe se ptá, zda by se na takové věci ptal někdo stejně starého muže. Přesto takové poznámky bere s humorem. Jak říká, ženy v její rodině ušly během několika generací dlouhou cestu. „Ještě moje babička měla na vsi pět dětí a musela muži sloužit. Po jeho smrti se s ním ještě léta hádala ze spaní. Moje máma měla takový ten velký příběh, kdy dnes díky svému povolání žije úplně jinde a jinak, než s čím začínala,” popisuje Tereza rodinnou zkušenost s tím, že by si přála, aby se ženy více vzájemně podporovaly a šly si příkladem. Aby tolik neřešily, jak která vypadá, ale co říká. „Hezky se to ukazuje u naší prezidentky Zuzany Čaputové, u níž se často propírá, jak vypadá. Ona k tomu přistupuje se stoickým klidem a pointa je vždy to, co říká. To považuji za zázrak a dává mi to naději, protože její popularita je velká,” říká.

I ona sama si jde svou vlastní cestou a jako režisérka řeší témata, která k ní promlouvají a může do nich vložit něco hlubšího ze sebe. Jejími zatím největšími filmovými počiny byly dokument o bývalém slovenském prezidentu Mečiarovi a celovečerní film Špína, který je o 17leté dívce, která byla znásilněná u sebe doma učitelem, a především o tom, co se v ní následně odehrává.

• Váš film Špína pojednává o stále tabuizovaném tématu znásilnění. Jaké byly na něj reakce?

Pamatuji si, že poté, co Špína vyšla, vydal jeden slovenský deník recenzi, která mi ironicky ukázala, jak velký smysl mělo ten film dělat. Psalo se v ní o tom, že ve snímku jen obviňuji muže z toho, že mají penisy, a také tam autor přidal úsek o tom, že celá slovenská kinematografie je velmi přefeminizovaná, což samozřejmě není pravda. Já jsem tehdy napočítala, že bylo všeho všudy asi pět slovenských režisérek hraných filmů. Nebrala jsem to ale jako útok na sebe, ale spíš na ženy obecně a jako smutnou ukázku myšlení zakořeněného ve společnosti – říkala jsem si, vždyť je sakra rok 2017.

S filmem jsme vyšli ven asi půl roku před kampaní MeToo a já jsem tak trochu čekala, že se stane součástí té vlny. Ale do našich končin vlastně MeToo ani pořádně nedošlo. Psala mi tehdy sice spousta žen, které něco podobného zažily, ale na veřejnost s tím nešly. Právě protože asi nechtěly vypadat jako nějaké hysterické feministky.

• Vy jste se provdala za Američana a žijete střídavě v Čechách a v Americe. Jak se gender a korektnost řeší tam?

Řekla bych, že tam se to naopak někdy řeší až příliš. Třeba některé produkce chtějí zaměstnat právě jen režisérky a pak to působí, že mě vlastně chtějí jen kvůli tomu, co mám mezi nohama. Připadám si pak trochu jako postižená, jako někdo, komu se musí pomáhat. V Americe jde celkově všechno tak nějak do extrémů a kyvadlo se tam musí vždycky vychýlit, aby se pak ustálilo na nějakém novém principu. Doufám, že i v této oblasti se to změní, protože mi tento přístup v určitém slova smyslu přijde ponižující.

• Podle čeho si vybíráte témata filmů a na čem teď pracujete?

Zajímají mě témata, o kterých se ve společnosti nevede dialog, a pokud ano, tak vyhrocený. Věřím totiž, že film má moc lidem předat zkušenost jinak. Divák se může do postavy vžít a to mu dá možnost daný problém niterně poznat. Pro někoho asi mnohem lépe než třeba skrze statistiky.

Nyní chystám film o slovenských bosorkách, čarodějnicích, které jsou dodnes opředené spoustou mýtů o zlu a zaklínadlech. Často to však byly normální ženy, které byly jen vnímané okolím jako odlišné nebo divné – třeba proto, že neměly děti, nebyly bílé nebo se jinak vymykaly. Rozhodně jsme ale nechtěli dělat jen film o nenávisti. Spíš jsme chtěli ukázat, jak staré a hluboké kořeny mají některé konspirační teorie a jak se mýty šíří. Zároveň ráda ve svých snímcích hledám východiska, proto jsem děj tohoto zasadila do divoké přírody. Je tam mimo jiné vyobrazená i pozitivní stránka toho, že pokud člověk přírodu přijme a začne s ní žít v harmonii, dokáže odfiltrovat i hejt a nenávist, protože je sám na sebe hluboce napojený.

• Jak vy sama zpracováváte kritiku?

Já mám naštěstí výcvik už od mládí. Máma je herečka, sestra muzikantka a herečka, otec režisér, takže s mediálním hejtem máme rodinnou zkušenost. Například když se naši rozváděli, celé Slovensko o tom četlo v novinách. Díky tomu jsem se naučila to nevnímat nijak vážně. Pokud něco vytvořím a vím, že jsem udělala maximum, aby to bylo dobré, tak už je mi relativně jedno, co o tom kdo napíše.

• Máte nějaký tip pro ženy, jak se vyrovnávat s překážkami?

Je těžké dávat univerzální rady, protože každá z nás zápasí trochu s něčím jiným. Ale jedna psycholožka mi říkala, že často radí svým klientům, aby pozitivně mysleli. Tady u nás se to moc prý neujalo, protože mnoho lidí říká, že těm pozitivním afirmacím sami nevěří. Každopádně je prý dokázané, že i když jim věříme i jen trochu, má to vliv na struktury v našem mozku. Takže pozitivní myšlení určitě nějaký smysl má. A pak je samozřejmě super být obklopený lidmi, kteří nás podporují. To je klíčové i pro mě – podpora od rodiny a od partnera.

Připraveno ve spolupráci s projektem Žena v zenu, který představuje české ženy z různých sfér, jejich příběhy o překážkách, odmítání nebo nepřejícnosti. A především to, jak se s takovými jevy, které mají často u žen dost specifickou formu, vyrovnávají.