zpět

Partnerský horoskop

Jste si souzení? Zvolte znamení a zjistěte, jestli vám hvězdy přejí.
zpět

Výpočet ascendentu

Pro výpočet svého ascendentu zadejte datum a čas narození.
zpět

Horoskop pro Vás každý týden

Stačí vybrat znamení a zadat Váš email. Jednou týdně vám zašleme horoskop pro vaše znamení.
návrat zpět

Vyhledávání

Co hledáte?
Smazat

Jarmila Johnová: Aktivistku ze mě udělal minulý režim. Díky ní mají chodci na přechodech přednost

Jarmila Johnová
Autor: Michaela Cásková/ poskytnuto J. Johnovou Jarmila Johnová
Anna Kopečková , Vydáno: 22.04.2021
Podepsala Chartu 77 a po revoluci přes nedůvěru tehdejších úředníků začala v neziskovce Pražské matky (nyní Pěšky městem) prosazovat zlepšování životního prostředí v Praze. Přestože jí úředníci doporučovali, aby se místo řešení kvality ovzduší a dopravy ve městě raději starala o děti a jezdila s kočárem, nevzdala to. Nejen o tom se rozpovídala v internetovém projektu Žena v zenu.

reklama

Jarmila je disidentka a žena, která jde proti proudu, kdykoli je potřeba. Během totality podepsala Chartu 77 a jakmile režim padl, měla už načteno tolik knih s environmentální problematikou a byla zároveň matkou malých dětí, že jí to nedalo a začala úředníkům na ministerstvu životního prostředí vysvětlovat, že auta doopravdy ničí kvalitu ovzduší. Moc jí to nevěřili a poslouchat ji, matku s kočárkem, také nechtěli. „Starejte se raději o děti a jezděte s kočárem,“ radili jí na ministerstvu, když je přesvědčovala o tom, že je třeba limitovat autodopravu ve městě. Ze severojižní magistrály sice vysněný zelený bulvár neudělala, zato ale se svou neziskovkou Pražské matky (jedno z prvních porevolučních hnutí tohoto typu) prosadila třeba přednost na přechodu pro chodce.

  • Jak dětství formovalo vaši schopnost prosadit sebe sama?

Měla jsem výborné rodiče, kteří mě vychovávali k naprosto samostatnému myšlení. Řekla bych, že táta byl dokonce feminista, i když tehdy se tomu tak neříkalo. Každopádně věřil, že se sestrou máme stejné intelektuální schopnosti jako muži, a dokonce nás považoval za super chytré. Když jsem se potom ocitla v prostoru mimo rodinu, došlo mi, že samostatné názory naopak nejsou vůbec vítané. Už ve škole jsem se začala dostávat do různých konfliktních situací a víceméně proti mé vůli se ze mě stala aktivistka.

  • Takže někde tam, na základní škole, byly začátky vaší aktivistické kariéry? 

Chodila jsem asi do šesté třídy, když se naše ředitelka, velká komunistka, rozhodla zřídit na druhém stupni pro žáky internát, aby mohli být lépe vychováváni. Já byla naprosto zděšená, protože jsem to považovala za útok na osobní svobodu. Táta mi tehdy řekl, že si to musím vyřešit sama, a tak jsme se spolužáky udělali delegaci a šli to paní ředitelce vysvětlit. Dodnes si pamatuji její nepříjemný obličej, když nám vysvětlovala, že právě tím se uříznou všechny „spodky a špičky společnosti“, takže bude pěkně průměrná. Právě to byl tedy začátek mé aktivistické kariéry, protože minulý režim mě naučil to, co umím – oponovat.

  • Jak se z vašeho pohledu ženám za totality u nás žilo?

Víte, když jsem v roce 1977 podepsala Chartu, po studiích mě nezaměstnali ani jako uklízečku. Pak mi jedna kamarádka řekla, že pracuje v pojišťovně a že by se jim tam moje vystudovaná vysoká ekonomická hodila. Na pohovoru mi ale řekli, že v pětatřiceti už jsem trochu stará a navíc mám tři děti, což se nehodí, protože oni potřebují někoho, kdo se bude opravdu věnovat své práci. Takže ani tam mě nevzali, a to ani nevěděli o mém zázemí.

Režim se chlubil tím, že dbá o novou generaci, že podporuje děti, ale myslím, že to byla úmyslná lež. Na děti se tehdy nehledělo a na ženy vlastně také ne. Tvrdili nám, že máme rovnoprávné postavení, ale ve skutečnosti to spíš bylo dvojité otroctví – v práci a pak ještě v domácnosti. Pro ženy tehdy neexistovala žádná flexibilní pracovní doba, zaměstnavatel se nestaral. Takže s mými třemi dětmi by bylo asi velmi složité pracovat na nějaké kvalifikované pozici.

  • Po revoluci jste se začala angažovat v ochraně životního prostředí. Jak náročné to bylo?

Začalo to už v době před rokem 1989. Jako disidenti jsme měli přísun zakázané vědecké literatury, díky čemuž jsem se dozvěděla třeba i o skleníkovém efektu, ozonové díře. Kvalitu ovzduší každopádně tehdy neřešil moc ani Západ. Pak v zimě 1988 jsme si s několika dalšími ženami, většinou také disidentkami, řekly, že s tím musíme něco udělat. A tak jsme založily petici za zveřejňování informací o stavu životního prostředí a kvalitě ovzduší v Praze. Také někdy kolem listopadu 1989 jsme předaly starostovi na magistrátu dopis s výzvou, aby se nová severojižní magistrála předělala na městský bulvár. Už tehdy nám bylo jasné, že auta budou ovzduší znečišťovat čím dál víc. Nicméně všichni se nám smáli a divili se, proč nás to zajímá, když máme kočárky. Říkali, ať s dětmi tedy jdeme do lesa nebo se přestěhujeme na venkov. Praha ale byla naším domovem a chtěly jsme, abychom se v ní cítily dobře my i naše děti. 

 

  • Některé věci se vám nakonec podařilo prosadit a dodnes se v otázce životního prostředí angažujete. Co bylo a stále je tím vnitřním motorem, který vás pohání kupředu?

Myslím, že důležitá byla už samotná výchova. Rodiče mě učili, že pokud se mi něco nelíbí, není efektivní nadávat, ale zkusit s tím něco dělat. A já byla přesvědčená, že tohle jsou důležité věci. Svou roli také určitě hraje moje povaha, protože já jsem dost paličatá, takže když něco začnu, chci to také dokončit.

  • Mohla byste na závěr zmínit nějaké tipy, které by mohly ženy, které s vystupováním ve veřejném prostoru začínají, z vašich zkušeností adoptovat?

Nejdůležitější je podle mě věřit sama sobě. Když už mám něco nastudované a jsem o tom přesvědčená, nenechat se zviklat. Také jsem po létech dospěla k tomu, že nejefektivnější je diplomacie, tedy mluvit s druhými klidně, nevstupovat pokud možno do konfliktu, snažit se vidět i hledisko druhé strany a nikým nepohrdat. Pokud tedy například chceme, aby lidé, kteří ve městě chodí pěšky, měli stejné podmínky jako řidiči, neřekneme: Vy se s auty kliďte ze silnice. Spíš zdůrazňujeme, že všichni jsme vlastně chodci, takže se to týká nás všech. A nakonec je důležitá trpělivost. U nás v Česku se říká: S trpělivostí nejdál dojdeš, ale Francouzi mají pořekladlo: S trpělivostí dosáhneš všeho. A já myslím, že to platí.

Podívejte se na celý rozhovor:

Byl dosažen limit pro přehrávání

Litujeme, ale na vašem účtu je přehráváno příliš mnoho videí zároveň. Pokud chcete pokračovat v přehrávání na tomto zařízení, prosím, ukončete přehrávání na jiných zařízeních. Více o limitech přehrávání videí na účtech s předplatným najdete na adrese https://ipri.ma/faqbr

Žena v zenu - Jarmila Johnová

Připraveno ve spolupráci s projektem Žena v zenu, který představuje české ženy z různých sfér, jejich příběhy o překážkách, odmítání nebo nepřejícnosti. A především to, jak se s takovými jevy, které mají často u žen dost specifickou formu, vyrovnávají. 

Vlastina Svátková

Vlastina Svátková: Nedůvěra okolí mě vždycky poháněla dopředu

 

Bára Nesvadbová

Bára Nesvadbová: Setkala jsem se s urážkami, které by si k muži nikdo nedovolil

 

 

Nina Špitálníková

Samoživitelka Nina Špitálníková miluje tetování a japonskou bondáž: Chodí mi stovky hejtů

Herečka Kristýna Leichtová má dvě dcery. Druhou rodila doma.

Kristýna Leichtová: Kritika za domácí porod se mě nedotkla. Věděla jsem, co dělám

reklama

Související témata: kritika , Žena v zenu , sociální sítě , Jarmila Johnová , Pražské matky , totalita

reklama

Přečtěte si také

reklama