Terapeutka Barbora Englischová: Když má žena problém, je často za hysterku

Terapeutka, neurolingvistická koučka a autorka projektu Detoxikuj život Barbora Englischová byla kdysi na pokraji vyhoření, těhotná a sama a přišla v krátké době tragicky o tři nejbližší lidi. Dnes pomáhá díky vlastním zkušenostem ostatním lidem, kteří se cítí na dně, změnit jejich život k lepšímu. Nejen o tom se rozpovídala v projektu Žena v zenu věnovaném ženám, které se nebály vystoupit z davu.

Léta praxe v cestovním ruchu, krizový management a pomoc druhým Barboru přivedly k uvědomění, že právě pomoc bližním je obrovský druh síly a zadostiučinění. Vyzkoušela si i práci ve státním sektoru, která byla prodchnutá spoustou rivality a stresu. A to ji dovedlo k prozření, že takto ne. Odpovědí pro ni byla „volná noha”a podnikání na vlastní pěst. Dnes má její projekt Detoxikuj život 30 000 fanoušků, Barbořinýma rukama prošlo přes tisíc žen a viděla, jak se jejich osudy postupně mění k lepšímu.

  • Kdy a jak vznikl váš projekt Detoxikuj život?

Mimo jiné jsem nutriční terapeut a také licencovaný trenér. V těchto oborech jsem tedy lidem pomáhala. Po určité době mi ale došlo, že ke své práci přidávám i věci z psychologie, abych našla spolu s klientem zárodek jeho problému. Když člověk stále přibírá na váze nebo není ve svém životě spokojený, vždy to má svou příčinu, a tu je právě třeba odstranit. Většina lidí si ale stále myslí, že musí odbourat jen ten následek. S klienty jsem se tedy snažila jít hlouběji a dostávalo se mi velmi pozitivní zpětné vazby. To mě motivovalo posunout se ještě dál, což bylo jedním z důvodů, proč tento projekt vznikl. Dnes už mýma rukama prošlo více než tisíc žen a práce s nimi mě neskutečně naplňuje.

  • Čím jsou podle vás české ženy dnes nejčastěji negativně ovlivňovány?

Nejčastější problém je ten, že si vůbec neumějí nastavit osobní hranice. To znamená, že se pak nechávají tlačit tam, kde vůbec nechtějí být. Je bohužel velmi rozšířené, že v takovém neprospěšném vztahu, ať už osobním, či pracovním, zůstávají velmi dlouho. Pak se cítí čím dál hůř, ale často nejsou schopné se z dané situace vymanit, protože vinu většinou hledají v první řadě u sebe a nemají pocit, že je někdo například využívá. Nakonec ale dospějí do stadia, kdy už nemohou jít dál a vědí, že musí v životě něco změnit.

Myslím, že v naší společnosti se to bohužel velmi bagatelizuje. Když má žena problém, je často za hysterku. Nebo jí okolí doporučí, aby se zaměřila sama na sebe nebo hledala vinu u sebe. Tady souhlasím jen s tou první částí. Cesta ven z kruhu totiž opravdu začíná u nás, u toho uvědomění, kdo jsme a co chceme, a také u nalezení příčiny, proč se nám daná situace děje. Když to zjistíme, můžeme problém odbourat a jít dál.

  • Když nalézáte příčiny u ostatních, zcela nutně jste musela tímto procesem projít také vy sama. Můžete to nějak přiblížit?

Ano. Už jako dítě jsem byla velmi nestandardní typ. Vychovávali mě prarodiče, ve třídě jsem byla nejmenší a nejhubenější, mé zájmy se od zájmů ostatních dětí velmi lišily. V očích spolužáků jsem tedy byla podivín. Pamatuji si, že jednou jsem přišla s brekem ze školy s tím, že mi zase vzali svačinu a že se mi smáli. A děda, kterého považuji za největšího mentora ve svém životě, mi řekl: „Tak si to neber, Barunko. To, co ti lidé říkají, je jejich. A to, co říkáš ty, je tvoje.“ Tehdy mi bylo asi deset a došlo mi, že děda má velkou pravdu. Záleží jen na mně, jestli si ten pytel jedu, který na mě ostatní chtějí naložit, vezmu na svá záda nebo jim ho vrátím. Takže po téhle lekci jsem se naučila si nevyžádané dárky nebrat. Ale musím říct, že ze začátku to tak jednoduché nebylo.

  • Prý jste nějakou kritiku zažila i v souvislosti se svou mateřskou rolí. Proč?

Vždycky jsem věděla, že chci mít děti až v pozdějším věku. Všichni říkali, že je to nesmysl, protože tehdy nebylo běžné rodit ve čtyřiceti. S tím, že děti nemám, mě okolí hodně konfrontovalo. I když mi to tehdy přišlo úsměvné, ten tlak jsem přesto vnímala. Myslím, že mnoho žen může taková věc velmi zasáhnout a způsobit, že o sobě začnou pochybovat. Nicméně před čtyřicítkou jsem nakonec otěhotněla. Vtipné bylo, že se pak ti samí lidé divili, jak je možné, že jsem těhotná, a že je to pozdě. No a pak přišla další vlna kritiky s dcerou, kterou jsem porodila ve čtyřiačtyřiceti. To někteří lidé nerozdýchali doteď.

  • Dokázala byste nějak shrnout doporučení pro ženy, jak se s negací vyrovnat a jak najít cestu k sobě samé?

Myslím, že žena by měla svou autenticitu hledat skrze vizi a to, za čím chce v životě jít. Často totiž směřujeme za cizím přáním. Mně se to ostatně dělo polovinu života. Je tedy dobré se občas zastavit a položit si otázku, zda opravdu jdu za svým snem, a ne za snem někoho jiného. Pozná se to i podle toho, že když kráčím po cizí cestě, moc se mi nechce jít, spíš jsem popostrkovaná a neprožívám téměř žádné pozitivní emoce. Když ale směřuji ke svému cíli, těší mě každý krok, protože mám velkou motivaci.

Podívejte se na celý rozhovor:

Připraveno ve spolupráci s projektem Žena v zenu, který představuje české ženy z různých sfér, jejich příběhy o překážkách, odmítání nebo nepřejícnosti. A především to, jak se s takovými jevy, které mají často u žen dost specifickou formu, vyrovnávají.