Politička Magdalena Davis: Oslovení holčičko je tu bohužel stále dost běžné
Magdalena Davis Zdroj: Se svolením projektu Žena v zenu
Magdalena je česká politička, bioložka a manažerka v oblasti životního prostředí. Od roku 2018 působí jako starostka města Mníšek pod Brdy a od ledna loňského roku je také spolupředsedkyní Strany zelených. Skloubit ale roli manželky, matky a vytížené političky není nic snadného.. Nejen o tom se rozpovídala v projektu Žena v zenu věnovaném ženám, které se nebály vystoupit z davu.
Do politiky vstoupila v roce 2014, když čekala svého nejmladšího syna. Kandidovala v komunálních volbách do Zastupitelstva města Mníšek pod Brdy. Neuspěla. I přesto dostala nabídku mandátu, kvůli rodině ji však odmítla. Když byly jejímu synovi dva roky, jedna stranická kolegyně rezignovala, a tak se stala zastupitelkou města. V roce 2018 už při volbách věděla, že je na správném místě. Obhájila post zastupitelky a byla zvolena starostkou Mníšku pod Brdy.
Magdalena přiznává, že se během své politické kariéry setkala se stereotypy o matkách, které mají být doma a starat se o děti.
Podobně jako každá žena v politice jste se asi setkala s hejty na sociálních sítích. Jak reagujete, když se ve vašem on-line prostoru něco takového objeví?
Musím říct, že na hejty nereaguji, zabývám se jen konstruktivní kritikou. Ale samozřejmě není možné si jich nevšimnout. Třeba takové ty výrazy jako „holčičko“, kdy vám daný člověk chce dát najevo, že jedná z pozice moci, to je věc, se kterou se bohužel ženy ve veřejném prostoru běžně sekávají.
Komentáře a příspěvky na sociálních sítích, které se týkají mé osoby, celkově čtu velmi zřídka. Jednak je to z časových důvodů a jednak i proto, že v některých situacích si prostě musím hlídat svou vlastní energii a hranice.
- Dostala jste se někdy do bodu, kdy vás kritika a narážky demotivovaly tak, že jste v kariéře nechtěla dál pokračovat?
Ano, bylo to v předvečer volby na pozici spolupředsedkyně a spolupředsedy Strany zelených, na kterou jsem kandidovala. Vzhledem k tomu, že se už nějaký čas v policie pohybuji, říkala jsem si, že mám straně čím přispět a kam ji posunout. Nicméně po celé kampani a nátlaku lidí z Mníšku, kteří říkali, že chci sedět na příliš mnoha židlích a ať se raději soustředím jen na město, jsem měla pocit, že to už dál nezvládnu. V tu chvíli naštěstí zafungovali mí dva kolegové, kteří to vycítili a podrželi mě. V takovéto pozici prostě nemůžete být sama, potřebujete mít kolem sebe tým lidí, kteří v kritické chvíli vědí, co dělat.
- Máte pocit, že kdybyste byla muž, reagoval by na vás veřejný prostor jinak?
Jiné by to asi bylo, v něčem určitě jednodušší. Myslím, že třeba v souvislosti s mateřstvím. Řekla bych, že žena asi citlivěji vnímá, že se třeba někdy vrací pozdě domů a na děti jí pak nezbyde tolik času. I když nechci muže v tomto směru podceňovat. Na druhu stranu být ženou je krásná věc, takže já bych neměnila.
- Zmínila jste mateřství. Bylo vám někdy vyčítáno, že nelze sloučit roli „dobré matky“ a zároveň dobré političky?
Ano a rozdělila bych to na dvě skupiny. První část komentářů pochází vyloženě zvenčí, od neznámých lidí. To jsou narážky typu: „Máte stát doma u plotny a nedělat politiku.“ Nebo „Běžte domů ke svým dětem.“ Nad těmi se člověk musí někdy až pousmát. Ale ta druhá, důležitá část, nad kterou se naopak musím zamýšlet, je, když na toto téma vedeme hovory s mým mužem. Jednou mi řekl, že nepochybuje, že dosáhnu čehokoli, co si vytyčím. Otázkou nicméně je, za jakou cenu. Už mnohokrát mi ukázal, jak má rozhodnutí naši rodinu ovlivňují, a jsem ráda, že to dělá. Byť je to ne vždy příjemné, vždycky jsme díky tomu schopni nastavit mechanismus, který je dlouhodobě funkční.
- Co nebo kdo vám dává největší elán a chuť pokračovat?
Dvě hlavní věci. Jednak je to určitě můj muž, který vytváří prostředí, do kterého se těším, a nevadí mu hlídat děti nebo vařit. Naše role jsou rovnocenné. A pak je to má životní filozofie. Řekla bych, že můj přístup k životu jednoduše vyjadřuje to, co řekl Mahátma Gándhí, že pokud chce člověk něco ve světě změnit, tak se musí sám tou změnou stát. A přesně tak to vnímám. Být ve veřejném prostoru, to není vůbec nic jednoduchého, proto potřebuji mít pocit, že to dává smysl. Pak vědomí toho, že vím, kdo jsem a proč tam jsem, tvoří jakýsi základ, ke kterému se mohu vrátit vždycky, když kolísám.
Podívejte se na celý rozhovor:
Připraveno ve spolupráci s projektem Žena v zenu, který představuje české ženy z různých sfér, jejich příběhy o překážkách, odmítání nebo nepřejícnosti. A především to, jak se s takovými jevy, které mají často u žen dost specifickou formu, vyrovnávají.
Autor článku
Anna Kopečková
Anna je dlouholetou redaktorkou v rámci magazínové tvorby na webech TV Prima. Primárně se stará o obsah na webu Prima Ženy. (anna.kopeckova@iprima.cz)
Horoskop vždy po ruce
Zanechte nám váš e-mail a my vám budeme zasílat pravidelný newsletter s vaším horoskopem.
Odesláním formuláře souhlasíte s podmínkami zpracování osobních údajů
