Uvězněná budu už navždy. Natascha Kampusch a její nová bolestivá zpověď po 19 letech
Je neuvěřitelné, že to přežila. Shodují se odborníci obeznámení s případem, který v roce 1998 otřásl nejen celým Rakouskem. Desetiletou Nataschu hledal celý svět, zatímco ona byla celá léta vězněná ve sklepě únosce přímo pod nosem rakouské policie.
Natascha Kampusch prožila osm let pekla, když celé své dospívání strávila uvězněná ve sklepní kobce svého únosce. Až dnes, po devatenácti letech od svého útěku na svobodu, je schopná o hrůzách, které zažívala, do detailu vyprávět.
Dlouho o svém děsivém zážitku nebyla schopná mluvit. V dokumentu, který exkluzivně v Česku přináší streamovací platforma prima+, svolila k bolestivé výpovědi. Na den, kdy byla unesena, si velmi dobře vzpomíná. Do školy obvykle chodila v doprovodu své maminky. Ten den se ale pohádaly a ona vyrazila sama. „V ulici, kde mě unesl, moc aut nebylo. Vedle jednoho ale stál člověk, díval se do dálky a vypadal, že na někoho čeká. Přišlo mi to trochu divné, říkala jsem si, že kolem něho nechci jít. Chtěla jsem pro jistotu přejít na druhou stranu silnice, ale pak jsem si řekla, že ne, že to musím udělat, že si pak řeknu, že jsem měla odvahu kolem něj projít. Nic se nestane. A pak mě chytl, jen tak. Z ničeho nic. Tak, jak to vidíte ve filmech nebo v televizi. Myslím, že jsem se bránila, ale nefungovalo to. Snažila jsem se křičet, ale nezabralo to, protože se křik změnil v sípot. Řekl mi: Přestaň se bránit!“ vzpomíná na ráno 2. března roku 1998.
Přečtěte si také: Nejznámější dětský únos: Natascha Kampusch byla v zajetí osm let. Co se stalo s jejím únoscem a s domem, kde byla držena?
Wolfgang Priklopil ji v bílé dodávce zavezl do domu své matky na okraji Vídně, ve kterém žil. Vedl velmi izolovaný život bez přítelkyně. Na dívčin únos se připravoval čtyři roky, během kterých ve sklepních prostorech domu budoval zvukotěsnou kobku se 150kilovými dveřmi. Pro desetiletou Nataschu odtud nebylo úniku. „Byla jsem zabalená do nějaké deky a pak mě odnesl do sklepa. Potom mě hodil do tmy, do temné místnosti, do kobky. Nebyla jsem omámená. Ale byl to šok. Nebylo tam okno ani žárovka. Byla naprostá tma. Byl tam ventilátor a já jsem měla co dělat, abych to neustálé šumění vydržela. Drásalo mi to nervy. Měla jsem tam skoro klaustrofobii, prázdnými lahvemi a pěstmi jsem bouchala do zdí, aby mě třeba někdo uslyšel. Byla jsem zoufalá a naštvaná. Štvalo mě, že jsem nepřešla na druhou stranu silnice nebo že jsem nešla do školy s mámou,“ vzpomíná v dokumentu na nejhorší den svého života dnes sedmatřicetiletá Natascha Kampusch.
3096 dní pekla
Brzy ztratila pojem o čase, denní a noční době, dnech, týdnech, měsících i letech. Až po šesti měsících směla na chvíli opustit svou celu a podívat se do části Priklopilova domu. Čerstvého vzduchu se ale poprvé nadechla až po pár letech. Kdy přesně to bylo, neví. Ví jen, že byla noc a že v tu chvíli byla na malý okamžik šťastná.
Více k tématu unesených: Sedm let v zajetí tyranů. Dospívající dívka musela žít v kleci pro psy, otčím ji měl zneužívat.
„Poprvé jsem se mohla jít projít do zahrady o pár let později. A bylo to v noci. Samozřejmě že jsem chtěla jít ven. Celou tu dobu jsem znala jen umělé světlo. Byla tma, ale obloha byla plná hvězd. Byla jsem tak šťastná, že jsem viděla přírodu, stromy, keře a že jsem se mohla nadechnout čerstvého vzduchu,“ vypráví Kampusch a jen stěží lze chápat, jak v kobce mohla tolik let přežít. Ona i její matka to připisují silné vůli a víře, že se opět shledají. „Brala jsem to tak, že je naživu. Pořád jsem s ní mluvila, v myšlenkách jsem s ní komunikovala. Myslím, že to bylo spojení mezi matkou a dítětem a díky tomu byla dost silná, aby přežila. Každé narozeniny ode mě dostala dort. Položila jsem ho na stůl a popřála všechno nejlepší,“ popisuje její matka Brigitta Sirny, která po celých hrůzných 3096 dní zůstala se svou dcerou v myšlenkách.
Mnozí si mysleli, že utekla z domova, protože byla v té době hodně nešťastná. Nerozuměla si s matčiným novým přítelem, který si ji mimo jiné dobíral kvůli její váze, byla přítomna hádkám mezi matkou a jejím biologickým otcem a ten den, kdy zmizela, se s matkou pohádaly. Byla ideální obětí pro někoho, kdo ji sledoval. Myslel si, že ji snadno zlomí, ale bylo to naopak. Protože zvládala konflikty v rodině, byla velmi silná.
Na únos nevýrazný? Policisté si nemysleli, že by to udělal
Hledání Nataschy Kampusch bylo největší pátrací operací v historii Rakouska. Ovšem neúspěšnou, a to i přesto, že policisté byli v jednu chvíli jen krůček od Priklopilova odhalení. Dva policisté dokonce navštívili jeho dům, setkali se s ním a vyslechli ho. Byl velmi ochotný. Neměl alibi, ale nebyl nikdy dřív odsouzený. Byl příliš nenápadný, nevýrazný. Nemysleli si, že by to udělal. Šest týdnů po únosu na něj navíc dostala policie důležitý tip, který mohl vést k záchraně Nataschy. Dostali informaci o tom, jak žije a že má sexuální orientaci na děti. Zde ale došlo k závažnému pochybení, policisté uvedli, že byl zkontrolován, a úředník spis založil.
Mezitím Natascha prožívala obrovská trýznění. „Když jsem brečela, násilně mi mnul oči nebo reagoval jiným násilím. Nesměla jsem plakat. Opakoval mi, že jsem otrok, že už patřím jenom jemu a že se nikdy nedostanu na svobodu. Na začátku jsem měla jen matraci, pak jsem dostala skládací lehátko s dekou. Od začátku jsem měla vařič, ohřívala jsem si hotová jídla z konzerv. Rýži s masem. Někdy vypnul světlo na několik dní. Když mě chtěl potrestat. Vyhrožoval mi, že mě zabije, pokud bych se pokusila utéct,“ vypráví Natascha Kampusch, která si pro něj musela změnit jméno. „Chtěl, abych zapomněla, jak se jmenuju. Měla jsem si vybrat jiné jméno. A tak jsem si vybrala jméno, které bylo v kalendáři blízko toho mého. Vybrala jsem si jméno Bibiana, které mělo svátek 2. prosince, já mám svátek 1. prosince.“
Další unesený po vysvobození vážil 31 kilogramů. Muže v USA měla přes 20 let věznit v pokoji nevlastní matka.
Jak Natascha dospívala, směla častěji opouštět sklepní kobku. Úleva to ale často nebyla. „Výlet“ jí často dopřál jen do své ložnice. Mluvit o tom, co se tam dělo, je pro ni dodnes neskutečně bolestivé. Vedle sexuálních útoků se na ní dopouštěl i těch fyzických. K posteli ji přivazoval, aby nemohla utéct. „Přemýšlela jsem o útěku, ale nedokázala jsem si představit, že by to bylo možné uskutečnit. Chtěla jsem ho přesvědčit, aby mě pustil, ale on to zlehčoval. Násilné chování ve mně vyvolávalo zoufalství, až jsem chtěla, aby mě zabil. Jen abych se z té situace dostala. Fyzické násilí bylo někdy nesnesitelné. Řekl mi, že by to nikdy nemohl udělat, že jsem to nejdůležitější v jeho životě,“ vzpomíná.
Brána byla otevřená, řekla jsem si, že jestli tuhle šanci nevyužiju teď, možná už nenajdu odvahu nikdy.
Šanci na útěk jí dopřála jeho chvilka nepozornosti po dlouhých osmi a půl letech v zajetí. Stejně jako den únosu, i tento den si pamatuje do nejmenších detailů. „Vstala jsem jako normálně. Měla jsem letní šaty, protože bylo léto. Hodně lidí si myslelo, včetně policie, že jsem žila nahoře v domě. Ale to nebyla pravda. Šla jsem nahoru a udělala mu sendvič s marmeládou. Pak jsem musela pracovat na zahradě. Musela jsem mu vyčistit a vysát auto. A on telefonoval. Brána byla otevřená, řekla jsem si, že jestli tuhle šanci nevyužiju teď, možná už nenajdu odvahu nikdy. Dnes by to mohl být první den po únosu. Využila jsem šance a prostě jsem utekla,“ popisuje Natascha osudové vteřiny z 23. srpna 2006, kterými si zajistila svobodu. I když relativní. To, co prožila, už ze své mysli nikdy nevymaže. Pořád bude částí sebe navždy uvězněná…
Autor článku
Zuzana Schneidewind
Zuzana Schneidewind je redaktorka webu Prima ženy. Na starosti má především všechno kolem seriálů.
Horoskop vždy po ruce
Zanechte nám váš e-mail a my vám budeme zasílat pravidelný newsletter s vaším horoskopem.
Odesláním formuláře souhlasíte s podmínkami zpracování osobních údajů
