Nataschu Kampusch únosce bil a trýznil. Přesto vlastní dům, v němž byla vězněna
Natascha Kampusch (36) je nyní v podobném věku jako Wolfgang Priklopil, když ji 2. března 1998 na ulici napadl a následně posadil do své bílé dodávky. Zatímco ona už vede život, který by se dal označit za alespoň trochu normální, únosce je po smrti. Natasche patří dům, v němž ji věznil, díky čemuž má jistotu, že se z něj nestane atrakce.
Natasche Kampusch bylo pouhých 10 let, když ji před 25 lety unesl Wolfgang Priklopil. V životě tehdy nebyla šťastná – rodiče se k ní po rozvodu nechovali hezky, kvůli čemuž uvažovala dokonce o sebevraždě. „Říkala jsem si, že skočím pod auto a mámu to pak bude mrzet,“ řekla v rozhovoru pro deník The Guardian.
Mohlo by vás zajímat: Únosce ji mlátil i 200krát týdně, jindy si zajetí užívala. Natascha Kampuschová čelila po útěku tvrdé šikaně
Jakmile ji Priklopil naložil do bílé dodávky, Natascha se ho začala vyptávat na nejrůznější informace o něm. Jako první chtěla vědět, jakou má velikost bot. Pak se zeptala, zda je ženatý, zda má děti a proč je nemá. Otázky na něj pálila jako z kulometu. Z televizních pořadů věděla, že o zločinci musí získat co nejvíc informací, které pomohou policii. Netušila tehdy, že více než osm let bude žít v jeho zajetí.
Život ve skrýši
Pod garáží svého domu Priklopil pro unesenou dívku vybudoval místnost o rozměrech 2,8 × 1,8 × 2,4 metru, ve které trávila většinu svého času. Zpočátku Nataschu každý večer ukládal do postele, četl jí pohádku a dával jí pusu na dobrou noc. Choval se k ní jako k princezně, dával jí dárky v podobě drahých hraček.
Přečtěte si: Potupil ji car a měli ji za slabou. Carevna Anna Ivanovna však připravila hrůznou pomstu
Za Priklopilem do domu pravidelně docházely návštěvy. Chodila za ním jeho matka a čas od času se stavil také jeho kamarád Ernst Holzapfel. Ani jeden z nich netušil, že je v domě skryto tajemství. Fotografie pohřešované dívky bylo možné vidět ve všech rakouských médiích a blízcí Priklopila neměli tušení, že právě on je jejím věznitelem.
Jak Natascha pomalu dospívala, atmosféra začala být mnohem méně přátelská. „Stále mi něco nosil, ale už nic milého. Třeba ústní vodu. Ale já za dárky i tak byla ráda, i když to byl třeba jen pomerančový džus,“ prozradila dnes už dospělá žena, která po několika letech začala být vůči svému únosci trochu vzdorovitá.
Trest za rebélii
V počátku puberty bylo pro Nataschu stále těžší čelit faktu, že je ústřední postavou ve fantaziích svého věznitele. Rozhodla se, že se mu alespoň v něčem bude stavět na odpor. Odmítala ho například oslovovat mistře. „Považovala jsem to za hloupé,“ svěřila. Wolfgang Priklopil se jejímu chování přizpůsobil.
„Chtěl dokázat, že je silnější než já, že ho musím poslouchat bez odmlouvání,“ vzpomíná Natascha. Priklopil ji začal mlátit, odpíral jí jídlo a dlouhodobě ji držel v úplné tmě. Do skrýše nainstaloval interkom, pomocí kterého na ni z ložnice po nocích křičel nadávky, aby nemohla spát. Viděl také, že už není malé dítě, a začal jí nakládat mnoho povinností ve formě manuálních prací.
Natascha chodila do jeho domu ze své skrýše uklízet, což musela dělat polonahá. Promluvit mohla jen tehdy, kdy k tomu byla vyzvána, jinak byla zbita. O sexuálním zneužívání mluvit nechce, ve své knize ale řekla, že bylo jen minimální, a že když si ji Wolfgang vzal do postele, chtěl se tam s ní jen mazlit.
Rozhodnutí o útěku
Když bylo Natasche Kampusch 12 let, v představě se jí zjevila její osmnáctiletá podoba. „Slibovala mi, že mě odtamtud dostane. Že jsem ještě moc malá, ale že jakmile mi bude 18 let, přemůžu svého únosce a z toho vězení se osvobodím,“ vzpomíná Natascha na první reálnou představu o budoucím úniku.
Priklopil Nataschu i nadále bil a jediný způsob, jak ho zastavit, bylo začít mlátit sebe sama. Dívka si do obličeje dávala tolik ran, až ji Wolfgang prosil, aby přestala. Párkrát se také neúspěšně pokusila o sebevraždu. Po nějaké době jí ale začal věřit, takže kromě bití mohla také vidět něco málo z okolního světa. Vzal ji lyžovat nebo uklízet byty v majetku jeho přítele Holzapfela.
Natascha měla mnoho příležitostí něco říct, promluvit k cizím lidem, kteří šli okolo, nebo dokonce k policejní hlídce, která jednou zastavila jejich auto. Příliš se ale bála. Až 18. narozeniny, na které čekala plná nadějí, že přinesou očekávanou změnu, byly zlomové.
Uznání porážky
Přesně v den svých 18. narozenin Natascha vězniteli oznámila, že je oba dostal do situace, ze které může živý vyjít jen jeden. Poděkovala mu za to, že ji nezabil a že se o ni dobře staral. Oznámila mu také, že ji nemůže nutit s ním zůstat, že je samostatná osoba s vlastními potřebami a že už musí přijít konec.
Natascha po své řeči očekávala, že ji Priklopil zbije, tak se ale nestalo. Podívala se na něj a viděla smutek, porážku v jeho očích. „Pochopil, že mě dostal na úplné dno, ale já jsem se i tak stala silnější. Už na mě nic neměl,“ zavzpomínala.
Pár týdnů poté nechal Wolfgang Nataschu pracovat na zahradě, když šel do domu zvednout telefon. Toho využila a jednoduše vyšla ven bránou. O pomoc požádala sousedku, která zavolala policii, jakmile se dozvěděla dívčino jméno. „Asi věděl, že se to stane. Možná si to i trochu přál,“ myslí si Kampusch, podle které muselo dlouholeté zatajování vyvíjet na Priklopila už příliš velký tlak.
Život po osvobození
Natascha Kampusch na svobodě několikrát otevřeně řekla, že za Wolfganga, který po jejím útěku spáchal sebevraždu, truchlí. Za to ji lidé začali odsuzovat a v internetových diskusích jí přáli další uvěznění, či dokonce smrt. „V zajetí jsem měla jednoho nepřítele. Na internetu se jich pak ale objevily tisíce,“ vzpomíná.
Dům svého trýznitele Natascha koupila, když jí bylo 20 let, a stále je v jejím vlastnictví. Nechce totiž, aby se z něj stala atrakce pro veřejnost, aby v něm řádili vandalové nebo aby byl stržen. „Je to groteskní. Platím za energie v domě, v němž jsem nikdy nechtěla žít a žít v něm ani nebudu. Už jsem tam byla. Nepůsobí tak děsivě, ale pořád je to pro mě dům hrůzy,“ řekla německému magazínu Bunte.