Unesená dívka Natascha Kampusch: Svého trýznitele nenáviděla i milovala

Bylo 2. března roku 1998 a tehdy desetiletá Rakušanka Natascha Kampusch šla ráno do školy. Bylo to poprvé, kdy jí dovolila její matka jít sama. Nutno dodat, že Natascha nebyla úplně šťastné dítě. Žila na chudém předměstí, její rodiče se rozváděli a rozhodně se o nich nedalo tvrdit, že byli milující. Dívka se cítila osamělá, trpěla depresemi, a dokonce přemýšlela o sebevraždě. Cestou do školy si všimla muže stojícího u dodávky. Mohla ulici přejít na jiném místě a zdaleka se mu vyhnout, ona ale prošla kolem něj. V tu chvíli ji popadl a hodil dovnitř, přímo na ulici Vídně.

Odvezl ji do domu na klidném vídeňském předměstí, který zdědil po prarodičích, a zavřel do malé sklepní místnosti, již očividně dlouho předtím připravoval. Na vystrašenou dívku čekala vzduchotěsná kobka bez oken o velikosti pět krát pět metrů. „Byla to malá úzká místnost pod jeho garáží. Bylo tam umyvadlo, záchod a holá žárovka. Nic víc,“ popsala později Natascha místo, kde strávila celkem osm let. Do místnůstky se „vstupovalo“ malými železnými dvířky zakrytými zvenčí skříňkou, kterými se člověk musel proplazit.

Hned po dívčině zmizení samozřejmě začalo rozsáhlé policejní pátrání, nikam ale nevedlo, přestože policisté byli jen kousek od cíle. Prověřovali totiž všechny majitele vozů, které odpovídaly popisu svědků, a mezi nimi i Nataschina únosce, tehdy pětatřicetiletého Wolfganga Přiklopila. Ten si ale vymyslel dobré alibi, a nevzbudil tak žádné podezření.

Jako v koncentračním táboře

Natascha zpočátku z místnosti vůbec nesměla vycházet a únosce chodil jen za ní. Později dokonce do místnosti nainstaloval domácí telefon, aby za ní nemusel chodit a mohl na ni jen křičet rozkazy. Když získal dostatečnou jistotu, že se ho dívka bojí a je slabá, takže neuteče, dovolil jí v jeho přítomnosti vycházet do domu.

Natascha později přiznala, že se cítila jako v koncentračním táboře. Trpěla nedostatkem jídla, Přiklopil ji ponižoval, oholil jí vlasy, nutil ji dělat těžkou práci, vařit a uklízet. Když udělala cokoli, co se mu nelíbilo, bil ji. Míval záchvaty vzteku, rozčilovalo ho, že dokonalý život, který se pro sebe snažil vytvořit, nesplňuje jeho vlastní očekávání. „I když mě zamkl, nemohl mě vlastnit. Když mi tohle došlo, pomohlo mi to přežít a se vším se vyrovnat,“ řekla později Kampusch BBC.

Když byla Natascha o něco starší, začal ji Přiklopil vystavovat i drobným sexuálním útokům. Přivazoval ji k sobě a nutil ji sdílet s ním postel. Podrobnosti o sexuálním zneužívání ale Natascha nikdy neprozradila, jen naznačila, že k němu docházelo: „Nešlo mu ani tak o sex jako o touhu po někom, s kým se může mazlit.“

Svého únosce nenáviděla a zároveň toužila po jeho pozornosti

I když žít v podzemní kobce bez denního světla bylo utrpení, Natascha přiznala, že postupem času toužila po pozornosti svého věznitele, dokonce ho požádala o polibek a objetí. „Nechtěla jsem uvěřit, že to, co se dělo, bylo skutečné. Chtěla jsem mít pocit, že jsem tak trochu stále doma. Cítila jsem se díky tomu o něco lépe a pohlížela jsem na svého únosce jako na člověka,“ vysvětlila Kampusch pro BBC. Byly prý i chvíle, kdy jí ho bylo líto. „Byl to samotář, neměl žádné přátele, žádné spolupracovníky, jen svou matku a mě,“ dodala.

I ve velmi omezených podmínkách se Natascha snažila vzdělávat, po čase jí Přiklopil dokonce dovolil dívat se na televizi a poslouchat rádio. A když už si byl jistý, že mu neuteče, začal ji brát i do města. Jak později řekla, byla příliš vyděšená, než aby se pokusila utéct, a on jí k tomu ani nedal příležitost.

Život jí zachránil vysavač

Příležitost k útěku se naskytla až o více než osm let později, v srpnu 2006. To už Natasche bylo osmnáct let a společně se svým únoscem na zahradě čistili auto. „Vysávala jsem dodávku, když mu zazvonil telefon. Řekl mi, abych pokračovala. Hluk z vysavače byl tak silný, že poodešel, aby mohl volat. Šel tak jedenáct metrů ode mě. Zahradní branku nechal pootevřenou, tak jsem využila příležitosti. Vysavač jsem nechala zapnutý a začala jsem utíkat. Rychle, hrozně rychle. Tak rychle, jak to jen mé nohy dokázaly,“ popsala svůj dramatický útěk v dokumentu 3 096 dní pojmenovaném podle počtu dní, které v zajetí strávila.

Natasche začal nový život, jejímu únosci skončil

Bylo krátce po poledni 23. srpna 2006, když na okno jednasedmdesátileté obyvatelky rakouského městečka Strasshof an der Nordbahn zaklepala neznámá dívka. Byla vyzáblá, vyděšená a měla bledou tvář, jako by moc často nevycházela na denní světlo. Stačilo ale jen, aby řekla své jméno, a hned bylo jasno. Jméno Natascha Kampuschová znalo celé Rakousko. Krátce nato dorazila policie, která Nataschu odvezla do bezpečí a začala prohledávat Přiklopilův dům, kde také objevila tajnou podzemní místnost.

Přiklopil se Nataschu po jejím útěku vydal hledat, když ale zjistil, že je pod policejní ochranou, šel za svým známým, kterému se ke všemu přiznal. Nechtěl se nechat zatknout, a tak se rozhodl spáchat sebevraždu. Jen několik hodin po útěku Nataschi odešel na nádraží a skočil pod vlak.

Lidé byli z Nataschi zklamaní

Znovunalezená dívka se samozřejmě stala středem pozornosti a užaslá veřejnost napjatě očekávala, co řekne. Místo slov o pohádkovém konci ale přišlo rozčarování. Když se Natascha dozvěděla o smrti svého únosce, rozplakala se a řekla: „Truchlím pro něj.“ Když navíc odmítla hrát roli oběti a snažila se vysvětlit svůj vztah k únosci, obdiv veřejnosti se rázem změnil ve znechucení a zmatek, a Natascha dokonce začala dostávat nenávistné dopisy. Lidé toužili po příběhu nešťastné oběti zlého únosce a tohle slyšet nechtěli.

Spekulovalo se také o tom, zda netrpí stockholmským syndromem, kdy si oběť vytvoří ke svému únosci po určité době citovou vazbu. To ale Kampusch popřela. „Považuji za velmi přirozené, že se přizpůsobíte, abyste se identifikovali se svým únoscem. Obzvlášť když s tím člověkem trávíte hodně času. Je to o empatii, komunikaci. Hledání normality v rámci zločinu není syndrom. Je to strategie přežití,“ vysvětlila Natascha v rozhovoru pro The Guardian. „Lidé jsou ale naštvaní, když to říkám. Někteří říkají, že bych měla být znovu zavřená, že to není nic zvláštního být takhle zavřený, když se mi to líbilo,“ dodala.

Potřeboval si vyrobit ideální ženu

Když Kampusch po svém osvobození dostala otázku, proč si myslí, že byla unesena, nedokázala jednoznačně odpovědět: „Jedna teorie, která by mohla být pravdivá, je, že chtěl někoho, kdo se nedokáže bránit, někoho nevinného, ​​někoho, koho by mohl formovat a tvarovat do podoby, jakou chtěl. Chtěl dokonalou ženu nebo manželku a dokonalý život a se mnou chtěl tento sen uskutečnit.“

K této verzi se přiklonili i experti, které citoval rakouský tisk. Podle nich šlo o psychopata, který byl někdy v minulosti vystaven týrání a své trauma potlačoval perfekcionismem. Proto pravděpodobně toužil po tom vychovat si vlastní „princeznu“ jako partnerku. Jeden jeho kolega mu údajně před lety řekl: „Při způsobu, jakým se chováš k ženám, si budeš muset nějakou vyrobit.“

Od roku 2006 poskytla Kampusch spoustu rozhovorů, na toto téma vzniklo několik dokumentů a ona sama později napsala autobiografickou knihu s názvem 3 096, což byl přesný počet dnů, kdy byla vězněna. V roce 2016 pak vydala knihu 10 let svobody, kde popisuje, jaký dopad mělo věznění na její další život, a o dva roky později knihu o kyberšikaně, jíž byla vystavena na sociálních sítích. Její neuvěřitelný příběh se stal také předlohou pro film z roku 2013 3 096 dní: Příběh Nataschi Kampuschové, který můžete vidět ve čtvrtek ve 21:55 na Prima MAX.

View this post on Instagram

A post shared by Natascha Kampusch (@n.kampusch)

Stále vlastní dům, kde byla vězněna

Přestože si prošla peklem a s léčením pošramocené psychiky jí museli pomoci odborníci, dokázala se Natascha opět začlenit do normálního života. Začala se vzdělávat (postupně si dodělala základní a střední školu), věnovat se šperkařství a také jezdectví, krátce uváděla i vlastní televizní talk show. Dokonce se stala majitelkou domu, ve kterém byla vězněna.

Dostala ho jako odškodnění od rakouské vlády, a jak před několika lety informoval britský Daily Mail, Natascha do domu pravidelně docházela, aby ho důkladně uklidila. Dělala to prý přesně tak, jak jí před lety pod pohrůžkou trestu nakázal její únosce. Před dvěma lety se dům pokusila prodat uprchlíkům, kvůli protestům místních obyvatel se jí to ale nepodařilo.

Zdroj: BBC, The Guardian, Wikipedia, Sky News

Životní styl

Gesto, které zachránilo unesené dívce život, by měl znát každý. Co vlastně znamená?

Seriály a filmy

Milan Šteindler zažil domácí násilí. Manželka ho fackovala, škrtila a kopala

Celebrity

Štěpánka Haničincová zažila domácí násilí. Prášky na deprese zapíjela alkoholem

Sex a vztahy

Domácí násilí: Proč je pro ženu tak těžké opustit tyrana?