Co dnes dělají bývalí veksláci? Nahlédněte pod pokličku filmu Bony a klid 2
Režisér Vít Olmer natočil s kameramanem Karlem Fairaislem úsměvnou komedii o tom, jak se bývalí veksláci a kšeftaři z předlistopadových dob naučili plout v dobách svobody. My jsme se vyptali herců, kteří si zahráli i ve snímku Bony a klid (1987), jak se jim po šestadvaceti letech společně pracovalo.
Člověku se skoro nechce věřit, že od legendárního „Chceš bony, ňáký bony?“ a „magického oka“ uběhlo přes čtvrt dekády. Stejně jako se za tuto dobu změnilo společenské ovzduší, změnily se i životy hlavních postav kultovního filmu Bony a klid.
O tom, jak se jejich praktiky (ne)změnily a o věčném svodu „rychlých peněz“, kterým mohou podlehnout i čisté duše, vypovídá jeho pokračování. Herců jsme se ptali nejen na jejich filmové postavy, ale i na to, jak se jim po letech s Vítem Olmerem pracovalo.
Roman Skamene
Kam se za šestadvacet let posunula vaše postava?
Já si myslím, že oproti prvnímu dílu nijak výrazně, na rozdíl od ostatních veksláků zůstal jediný Bíny chudý.
Jaké bylo shledání s kolegy, Vítem Olmerem, bylo znát, že uplynulo tolik let?
S Vítkem Olmerem to rozhodně nebylo žádné shledání po letech, vídali jsme se velmi často, řadu let jsme pracovali na tom, aby Bony a klid měly pokračování, natáčení se pořád posouvalo, řešila se spousta komplikací, až to nakonec dopadlo! Takže s Vítkem jsme se sešli mockrát, čas od času jsem při práci potkal i některé kolegy z původní herecké party, jen Pepíka Nedorosta jsem neviděl opravdu od natáčení v roce 1987. A bylo to moc příjemné setkání.
Josef Nedorost
Kam se za šestadvacet let posunula vaše postava?
Posunula se tam, kam společnost v této zemi. Novodobí veksláci dnes mohou realizovat svůj morální profil mnohem účinněji a dynamičtěji, protože mají peníze a moc, jako politici, top podnikatelé, starostové, lobbisté. A my všichni svou netečností, blbstvím, egoismem a pohodlností vystavujeme těmto grázlíčkům bianko šeky. V tom spatřuji největší nebezpečí této země a této doby, kdy my všichni dláždíme cestu, kterou se k nám rafinovaně vrací duch bolševických pohrobků.
Jaké bylo shledání s kolegy, Vítem Olmerem, bylo znát, že uplynulo tolik let?
Ne, vůbec, tahle herecká parta se za ta léta nezměnila. Ani mi nepřišlo, že je vidím po více než čtvrtstoletí, ale spíš jako bychom se sešli po dlouhém, vydařeném flámu. Trochu mě mrzelo, že jsem měl jen jeden společný natáčecí den s Honzou Potměšilem. Vítek Olmer je stále plný entusiasmu, nadšení pro věc, ani fyzicky se příliš nezměnil. Práce s ním je zajímavou koláží kamarádství a profesionálního přístupu, což se dneska už vidí málokdy. Nejúžasnější bylo, že mě moc nerežíroval.
Jan Potměšil
Kam se za šestadvacet let dostala vaše postava?
Martin z Mladé Boleslavi pracoval ve Škodovce, stal se vekslákem a skončil ve vězení. Po třiadvaceti letech je z něj úspěšný advokát s krásnou rodinou. Takže vývoj byl veliký, zvlášť poté, co se z vězení dostal na začátku 90. let už na vozíku. Jak k tomu došlo, se mimo jiné dozvíte i v Bony a klid 2.
Jaké bylo shledání s kolegy, Vítem Olmerem, bylo znát, že uplynulo tolik let?
S Vítkem Olmerem jsme byli ve styku, i když jsme spolu nepracovali. Věděl jsem, jak ho trápilo, když přišel o možnost natočit pokračování Bony a klid, protože na tom mu opravdu záleželo. S napětím jsem sledoval jeho boj o zdraví a jsem šťastný, že ho vyhrál. Před několika lety jsme se sešli na FAMU, kde oba učíme na katedře režie, a měl jsem velkou radost, že je Vítek ve výborné formě. Když jsme se my, stará parta, sešli na prvním natáčecím dni Bony a klid 2, měli jsme slzy v očích.
Veronika Jeníková
Kam se za šestadvacet let posunula vaše postava?
Evička se dostala do „středních“ zaplať bůh nenešťastných let, na což měla od prvního dílu pěkně zaděláno. Je z ní zralá, dobře situovaná žena, která má kromě pojmu o hodnotách materiálních i zdravý přístup k hodnotám lidským.
Jaké bylo shledání s kolegy, Vítem Olmerem, bylo znát, že uplynulo tolik let?
Setkání bylo neuvěřitelně fajn. Se všemi kolegy a především s režisérem Vítkem Olmerem. Měla jsem pocit, jako by těch spousta let mezi tím vůbec neuplynula. Přestože jsme neměli možnost se od té doby pracovně setkat, bylo to, jako bychom se rozešli na „place“ včera.