Láďa Korbel: Ajťák s krokem tanečníka

Vypadnutí zamrzí… Přesto, ulevilo se ti v něčem? Pocity jsou vždycky smíšené. Na jednu stranu jsem rád, že už nebudu muset pendlovat mezi Prahou a Ostravou. Poslední týden byl hodně náročný, v práci jsem si bral neplacená volna, nevěděl jsem, co bude dál. Pro mě je výhra už samotný fakt, že jsem se probojoval do finále v konkurenci kluků, kteří mají mnohem větší zkušenosti s muzikálem a herectvím než já. Jsem na sebe pyšný. Ale mrzí mě, že už to skončilo, byl jsem strašně zvědavý, co na nás chystají dál. Taky jsem se těšil na kolo duetů. Ale nedá se nic dělat. Není proč smutnit, je to důvod k oslavě, byl to přece jen úspěch.

Kdy jindy jsi byl na sebe podobně pyšný? Nevím. Teď mě vůbec nic nenapadá. Pořád mám ještě plnou hlavu Robina. Když jsme měli hereckou dílnu s Janou Janěkovou, měli jsme nakreslit nějaký silný okamžik. Vybavil jsem si spoustu pěkných, ale žádný silný nebo zásadní.

Kdy jsi zažil nějakou hodně divokou oslavu? Tak to si vybavuju naprosto přesně. Mám za sebou dvě oslavy, vždycky to bylo pořádné alkoholové faux pas, dopadlo to hodně špatně. Od té doby se v pití hodně krotím. Ale dál bych to nerozváděl. Sice to docela rád vyprávím jako historku k pobavení, ať se na můj účet kamarádi zasmějí, ale do médií bych to fakt raději neříkal.

Jaký jsi kdy udělal v životě největší průšvih? Žádný zásadní jsem asi neměl. Bylo období, kdy jsem objevoval život, začal lajdačit ve škole a kvůli své blbosti pak opakoval jeden ročník střední školy. Ale to zase není tak zásadní. Byl jsem takové akční dítě, které neustále vyžadovalo pozornost. Když teď pracuju s dětmi ve školce, na některých přesně vidím, jaký jsem byl. Mamka ze mě chtěla mít klavíristu, protože sama hraje na klavír a vůbec celá rodina má hudbu hodně ráda. Jenže já pokaždé u piána prořval dvě hodiny. Tak pochopila, že to nikam nevede. Zapsala mě na hokej, tam jsem byl šťastný. Pak jsem ale přešel k jinému klubu, kde už to nebylo ono. V té době jsem šel do tanečních a zjistil, že nejsem úplné dřevo a pohyb mě baví, tak jsem od hokeje přešel k tanci.

Co to znamená, že pracuješ s dětmi ve školce? V tanečních si mě vytáhl trenér, který vede taneční školu. Její součástí je přípravka pro tří až šestileté prcky ze školek. Učím je pohybovou průpravu. Nedá se mluvit o tanci, je to spíš zábava, kterou se naučí používat ruce a nohy. Někdy je to mazec, ale strašně mě to baví. Některé z dětí, když pak povyrostou, pokračují v dalších kurzech v taneční škole.

A jak to máš s tanečními tréninky ty sám?Mě a mou taneční partnerku trénuje hlavně Luky, můj trenér a výborný kamarád, který mě tenkrát před čtyřmi lety k tomuhle koníčku přivedl a který provozuje tu taneční školu. Ale trénuju s více trenéry.

Máš pořád stejnou partnerku?Kdepak, už... (Láďa v duchu počítá) čtvrtou. První byla přítelkyně, jenže když jsme se rozešli, společné tréninky nepřipadaly v úvahu. Další mi odešla studovat, třetí se nedostala v Ostravě na školu a dojíždět na tréninky z Olomouce už nešlo. Pak jsem náhodou něco zatančil s jednou juniorkou a od té doby mám svou Kačku.

Kolik je Kačce? Čtrnáct (Láďa se směje). Ale nevypadá na to.

Když má tanečník mladší partnerku, alespoň se mu s ní dobře dělají zvedačky a všechny ty náročné figury, ne? No... Jak jsem říkal, Kačka nevypadá na čtrnáct (smích). Navíc při latině se zvedačky nedělají, partnerka se musí vždycky alespoň jednou nohou dotýkat země. Mohou tam být skoky, ale nesmí lítat vzduchem. Leda snad při nějakých exhibicích.

Elišku nelákalo tančit s tebou latinu? My si spolu rádi zatančíme jenom tak. Asi bychom nemohli tančit na závodní úrovni, ona by ty čtyři roky, které mám náskok, chvíli doháněla. Pokud se navíc prosadí v muzikálech, možná by jí latina spíš uškodila. Já ty pohyby do sebe čtyři roky dostával a teď je mám zafixované. Jenže někdy můžou být spíš na škodu, což se ukázalo při mém posledním čísle v soutěži.

Ze soutěže jsi vypadl, ale přesto… Kdyby se objevila nějaká nabídka na muzikál, řešil bys to radikálně? Nechal v Ostravě práci a odešel do Prahy?To je pro mě dilema, ale už jsem tu možnost jednou zvažoval. Pracuju na vysoké škole báňské jako ajťák, máme tam výbornou partu, odcházelo by se mi těžce. A baví mě i ta práce s prcky ve školce. Pak je tu ještě naše kapela Raptus, se kterou zpívám. Řešili jsme to s klukama a dospěli k tomu, že pokud se chceme prosadit, tak musíme v Praze, protože tady se děje devadesát procent všeho. Eliška taky o Praze přemýšlela. Takže mě sem táhne spousta věcí, ale záleží fakt na tom, jestli bych tu dostal nějakou práci. Uvidím, jak to nakonec dopadne.

Jak dlouho hraješ s kapelou? Ne moc dlouho, asi tři roky.

Zpíváte česky nebo anglicky? Česky, mám češtinu rád a píšou se mi v ní dobře texty. Snažím se, aby byly vtipné, aby pobavily. Aby dávaly trochu smysl. Což by v angličtině bylo těžší… Pro mě teda určitě.

Dost těžko si umím představit metal a k němu vtipné texty. Ale my nehrajeme klasický tvrdý metal, ale progressiv metal. Jednak při písničkách měníme rytmus, jednak jsou v nich prvky funky nebo jazzu. A ty texty jsou někdy opravdu docela vtipné, i když taky lehce zvrácené. Například jeden z mých nejoblíbenějších je Teta Smrt. Jednou přišel bubeník a vyprávěl, že se jeho máma, když byla malá holčička, bála chodit do sklepa, protože si myslela, že tam číhá Smrtka, chytá děti a hází je do důlního vozíku. Tak jsem o tom napsal text. Jen ten důlní vozík se mi do něj nepodařilo vecpat.

Metalová muzika a uhlazená latina, to je docela zajímavý kontrast. Ale latina není uhlazená, to jsou spíš standardní tance jako valčík nebo waltz. Latina je temperamentní, živočišná.

Který z tanců máš nejraději? Asi jive. Při něm se docela vyřádím, protože mám rychlé nohy. Ten jsem tančil i k té písničce Maniac, s níž jsem vypadl. Samba je zase živočišná, čača ostrá, při ní musí být propnuté nohy, s tím mám problém. Ale baví mě vždycky ten tanec, na který máme novou sestavu. Prošel jsem od kategorie hobby přes skupinu D a C a teď jsem v B, to je nejnižší třída, s níž už se může na oficiální taneční soutěže.

Čeká tě nějaká soutěž?Kvůli Robinovi jsme s Kačkou propásli pár soutěží a v dohledné době mě žádná nečeká. Už bych sice mohl jezdit po velkých soutěžích, ale zatím se do nich moc nehrnu. Jsem narozený ve znamení Panny, trochu perfekcionista, který se sebou nikdy není spokojený. Proto si start na soutěžích vždycky hodně rozmýšlím.

Vyhrál jsi alespoň nějakou menší soutěž? Ne. Vždycky jsem byl nanejvýš druhý. Vždycky finalista, ale nikdy vítěz.

A něco jiného? To si teď taky nevybavuju... Vlastně jo... V neděli jsme s klukama na Barrandově o pauzách hráli poker. Jakmile jsem hráli o peníze, tak jsem byl zase druhý, porážel mě David Weingärtner. Pak jsme hráli o kliky a já začal vyhrávat. Chudák David měl smůlu a musel udělat asi sto třicet kliků. To jsem odehrál docela slušně. A na to jsem pyšný. (smích)