Manželka nemocného herce Rudolfa Jelínka: S mrtvicí mu odešly i emoce, ale nestěžuju si

Herec Rudolf Jelínek (87) říká, že má vedle sebe anděla strážného. Myslí tím svou manželku Martinu (57), bývalou dostihovou žokejku a nyní trenérku, která šestkrát startovala na Velké pardubické. Po dvou mrtvicích a krvácení do mozku se bez její obětavé péče neobejde. Jak se dali dohromady a jak to v jejich soužití chodí? Nejen o tom promluvila Martina ve velmi upřímném rozhovoru pro web Prima Ženy.

Jak jste se s Rudolfem seznámili?
Když mně bylo třináct nebo čtrnáct let, trávila jsem v Chuchli u koní dost času. Měla jsem tam tři zážitky v jednom: Byla jsem za školou, na koních a ještě jsem jezdila na koni s panem Jelínkem. Byly to pro mě krásné okamžiky. Pak jsem šla na střední školu do Kladrub a naše cesty se rozešly. Spoustu let jsme se neviděli, ale já jeho hereckou kariéru mapovala dál.

Rudolf se oženil a v manželství se mu narodily dvě děti. Vy jste se vdala a měla dceru. Kdy mezi vámi přeskočila pomyslná jiskra a přátelství se změnilo v lásku?
V době, kdy Rudolf ovdověl a já jsem se rozvedla. Dlouhou dobu jsem se odhodlávala k tomu, že mu zavolám, že za ním zajdu po představení. Měla jsem ale strach, že si mě nebude pamatovat. A přesně to se také stalo. Když jsem konečně našla odvahu, zavolala mu, představila se a připomněla mu, že jsme spolu jezdívali v Chuchli, odpověděl, že si mě nepamatuje. Jakmile jsem ale dodala, že kůň, na kterém jsme jezdívali, se jmenoval Ambrozie, okamžitě už věděl. Koně si pamatoval, mě ne. (smích) Bylo to roztomilé, my koňáci to tak máme.

Na koně nedá dopustit ani dcera Petra Kellnera Anna, která se věnuje parkurovému jezdectví:

Co bylo dál?
Byl velmi slušný a pozval mě do divadla. Po představení mi volal a ptal se, kde se nacházím. Odpověděla jsem mu, že v divadelní hospodě. Myslela jsem, že každý herec jde automaticky po představení na víno nebo na pivo. (smích) On moudrým hlasem pronesl: „Já ale čekám ve foyer.“ Povídali jsme si a pak se omluvil, že bude muset domů vyvenčit svého pejska. Rozloučili jsme se a já si říkala, že je asi zvyklý na jiné krasavice, na jiný ženský level. Další den byla strašná vichřice a mně od něj přišla SMS zpráva: „Máte střechu?“ Lakonická otázka. Pak napsal: „A mají koně střechu?“ Za tři týdny jsme domlouvali svatbu.

To jste to vzali hodně rychle...
Vodili jsme se za ruce po Vinohradech a Rudla mi najednou povídá: „Šel jsem kolem zlatnictví a ráno jsem tam viděl hezký prstýnek.“ Odpověděla jsem mu, že si mě asi spletl, že ho mám ráda a nejezdím za ním proto, aby mi něco kupoval. Odpověděl: „Ale já myslel ty dva prstýnky.“ (svatební, pozn. red.). Řekla jsem mu, že v tom případě do toho jdu.

Rudolf je o 30 let starší, co na to říkali vaši rodiče?
Samozřejmě že to byl průšvih. Všichni do toho začali strašně šít. Tatínek už nežil, ale maminka se sestrou s tím nesouhlasily. Bály se velkého věkového rozdílu, který mezi námi byl. Ze všech stran byl dost nepříjemný tlak. Ani média tomu nepřidala. Ale i to byl důvod, proč jsme se rozhodli vzít tak rychle. Svatbou to takzvaně explodovalo a pak už byl klid. Pokud bychom spolu jen chodili, myslím, že by bylo těžké ten vztah udržet. Spousta lidí to Rudlovi nepřála a rozmlouvala. Hodně fanynek mu psalo. Ty mě musely nenávidět. (smích)

Žárlila jste na ně?
Ne, nikdy. Rudlu jsem poznala, když mu bylo dvaasedmdesát. Navíc zastávám názor, že když chce chlap zahnout, prostě zahne. A když už to udělá, tak takovým způsobem, ať se to nikdo nedozví. Špehování nemá smysl. Žena by mu měla doma vytvořit takové prostředí, aby se za ní vždycky rád vracel. Aby mu s ní bylo prostě nejlépe. Některé fanynky Rudlovi psaly krásné dopisy, někdy i veršované básně. Má je dodnes schované. Musely to být úžasné ženy, chtěla bych je poznat osobně.

Váš manžel je po dvou mrtvicích, potřebuje stálou péči, příští rok v únoru mu bude 88 let. Musí to být pro vás hodně náročné...
Věděla jsem, do čeho jdu, a už je to tady. Osmým rokem se o nemocného manžela starám. Věděla jsem, že to přijde, ale že to bude až tak náročné, to jsem nečekala. S mrtvicí mu odešly i emoce. Neví, jestli je jaro, léto, podzim nebo zima. Nemůžu si ale stěžovat. Nikdy bych ho neopustila. Slíbili jsme si v dobrém i ve zlém. Stále má ale neskutečný smysl pro humor, velmi inteligentní. To, co já musím říct deseti větami, řekne trefně jednou a všichni se smějí. Lituji pouze jednoho, že jsme se nepotkali dřív a nemáme spolu děti. To mě dodnes hrozně mrzí, protože Jelínků není nikdy dost.

Kdo má u vás v manželství hlavní slovo a jak jste měli rozdělené role?
Rudla byl výborným manželem i své první ženě, která ho vedla správným směrem. Byl ideální muž –⁠ pracovitý, postavil chalupu, o rodinu se krásně staral, nikdy by svou ženu a rodinu neopustil kvůli fanynce. Měl to krásně nastavené. A já ho dostala už takhle vzorného. Nebyl problém, aby dojel nakoupit, vypomohl finančně nebo na statku. Po svém prvním manželovi jsem splácela docela velké dluhy a na všechno jsem byla sama, neznala jsem, aby šel chlap nakoupit a sám to zaplatil. Když Rudlovi bylo pětasedmdesát, darovala jsem mu svého koně, který měl úžasnou povahu. Jezdili jsme spolu na projížďky, to byly moc krásné chvíle. Hlavní slovo jsem měla já, jsem vůdčí typ, ale hodně jsme se doplňovali.

Jako dostihová žokejka jste šestkrát jela Velkou pardubickou, čtyřikrát skočila obávaný Taxisův příkop. Jak to prožíval Rudla? Neměl o vás strach?
Pardubické jsem podřídila celý svůj sportovní i soukromý život. Každý ji chce vyhrát. Já jsem ji vyhrála jako trenérka, bohužel ne jako jezdec, to je nesrovnatelné. Příště až se budu modlit tam nahoru, musím své přání do nebe ještě více konkretizovat. (smích) Rudla vždycky stál na tribuně a kouřil jednu cigaretu za druhou. Po závodu za mnou přišel a řekl: „To už mi vícekrát nedělej.“ Měl strach, abych se nezabila. To víte, dobře vařím, tak by to pro něj byla velká ztráta. Obával se, že přijde o domácí knedlíky. (smích)

Máte velké hospodářství, kolik v současné době vlastníte koní?
Kolem čtyřiceti, z toho devět dostihových, které téměř každý den trénuji, ještě s jedním jezdcem Pepčou. Víc dostihových koní už moc nechci, protože nejsou jezdci a já už také stárnu. Práce kolem toho je strašně moc. Jezdím traktorem, okovu koně, řežu na cirkulárce, s pilou, dělám všechno a síly docházejí. Potřebuji už také nějakou jistotu, tak jsem tady u nás na škole ještě začala učit němčinu. Učím středy a pátky, vždycky tři hodiny. Baví mě to, s dětmi jsem ráda a je mi s nimi fajn.

Co vás v nejbližší době čeká a co vám dělá radost?
Loni mi vyšla má první kniha, jmenuje se Za koňmi s Martinou. Na druhé už jsem začala pracovat, protože lidé, kteří mě znají, by si rádi přečetli můj životopis. Asi potřebují číst horory. (smích) Teď už se nejvíc těším na Vánoce. Mám pořád duši dítěte (a nápady také). Musím říct, že nejvíce miluji předvánoční čas. Hodně vzpomínám na své rodiče, kteří byli nejlepší na světě. Snažím se, abych jim nedělala ostudu. Ohromnou radost mi dělá moje třiadvacetiletá dcera. Nechala jsem jí část stájí a ona se toho neskutečně chopila. Ve svých letech má víc zkušeností než já. Jsem na hrdá na to, co se jí podařilo vybudovat, když vidím, jak vede tréninky... Klobouk dolů. Na rozdíl ode mě je velmi klidná. Radost mi také udělali všichni ti, co nám v době pandemie koronaviru pomáhali, ať už finančně, nebo tím, že nám posílali krmení pro koně. Chtěla bych jim za to ze srdce poděkovat.