Rudolf Jelínek po dvou mrtvicích: Říkám si, že jsem na řadě. Mám ale strážného anděla

Rudolf Jelínek, jenž v únoru roku 2023 oslaví 88. narozeniny, má za sebou úctyhodnou kariéru. Natočil desítky filmů a seriálů, na prknech, která znamenají svět, odehrál stovky divadelních představení a proslavil se rovněž v dabingu. Po dvou těžkých mrtvicích, jež ho málem stály život, si užívá spokojeného důchodu. Vedle sebe má životní oporu a jistotu, o 30 let mladší manželku Martinu – za svobodna Růžičkovou – dostihovou žokejku a trenérku. Nyní slavný herec webu Prima Ženy poskytl exkluzivní rozhovor.

Jak se vám daří?
Jako starému člověku. Zdraví je přiměřené mému věku.

Co přesně to znamená?
Jsem diabetik, mám docela velké omezení. Jinak mě netrápí nic jiného. Před lety jsem prodělal dvě mrtvice. Bylo štěstí, že jsem je přežil. Zamotala se mi u nás doma na schodech hlava a z prvního patra jsem se skutálel dolů. Co schod, to rána do hlavy. Museli mi odvrtávat lebku a vysávat krev. Za další asi tři roky jsem měl těžký zápal plic. Jsem rád, že to dobře dopadlo. Čím je člověk starší, tím více si váží zdraví. Když vidím, jak se kácí v našem lese, jak spoustu kamarádů, báječných kolegů už není, říkám si, že už jsem na řadě. Naštěstí tu mám Martinu. To je můj anděl strážný.

Dokázali byste pomoci člověku s mozkovou mrtvicí?

Vaše manželka Martina je o 30 let mladší. Jak jste se dali dohromady?
Než jsem odletěl na Kubu natáčet seriál Třicet případů majora Zemana, potřeboval jsem si obnovit své jezdecké návyky a začal jsem docházet do Chuchle. Martině tehdy bylo asi 13 let a byla tam od rána do večera. Tam jsme se viděli poprvé. Tenkrát jsem ji samozřejmě přehlížel, byla ještě dítě. Pak jsem se oženil, Martina se vdala. Naše cesty se znovu sešly, až když mi bylo sedmdesát a ovdověl jsem. Pozval jsem ji do divadla na představení, v němž jsem hrál, a bylo to. Věděl jsem, že je to ta pravá, což se potvrdilo. Je to úžasná žena a já jsem díky ní šťastný muž.

Jak vypadá váš den?
Vstávám, až mě Martina vykopne z postele. (smích) Rád si čtu, nejraději historické časopisy a všechny dobré knihy. Baví mě luštit křížovky. Kdyby mě ale Martina nenutila, nejspíš bych celý den prospal. Jsem velký milovník spánku.

Co vám dělá největší radost?
Cigarety. Dlouho jsem nekouřil, když jsem ale pak měl nikotinovou recidivu, propadl jsem tomu ještě ve větší míře. Po jídle je cigareta dobrá, prostě skvělá. (Do hovoru vstupuje Rudolfova manželka Martina: Kdybych se jednou ztratila, chtěla bych, aby mě Rudla hledal tak, jako když hledá cigarety. To je neskutečně vytrvalý, prošacuje všechno a vždycky nějakou nakonec najde.)

Díváte se na televizi? Na filmy, v nichž jste hrál nebo které jste daboval?
Televizi mám především kvůli zprávám. Když to sleduji, říkám si, kdo se v tom má vůbec vyznat. Když dávají něco se mnou, Martina mě vždycky upozorní a občas se podíváme. Teď nedávno vysílali hru s názvem Evženie Grandetová, kterou režírovala nedávno zesnulá Věra Jordánová. Bylo mi tam 21 let a nikdy jsem to v televizi neviděl, takže to byla moje premiéra. Rád sleduji tenis, dostihy, parkury a samozřejmě fotbal, jsem slávista.

Fotbalová Slavia vám svými výsledky za poslední roky musí dělat velkou radost...
To je pravda. V současné době hrají otevřený, útočný fotbal, hezky se na to dívá. Snad jim to vydrží. Pamatuji se, že jsme s kolegy herci Honzou Skopečkem, Iljou Prachařem a dalšími, kteří byli rovněž fandové Slavie, sedávali společně na jedné tribuně v jedné řadě. Rád na to vzpomínám. Vím, že teď probíhá mistrovství světa ve fotbale, ale tím, že tam nemám žádné oblíbené mužstvo, kterému bych držel palce, to příliš neprožívám.

Ztvárnil jste role v desítkách filmů a seriálů. Na jaké natáčení vzpomínáte nejraději?
Na film Atentát, který režíroval Jiří Sequens. U něj jsem začínal a jsem mu vděčný za to, že mi tu příležitost dal. Díky tomu jsem se na filmovém festivalu v Moskvě seznámil s americkým hercem Jackem Lemmonem a ruským znamenitým hokejistou a později trenérem Viktorem Vasiljevičem Tichonovem, kterého jsem poté uvítal dokonce i v Praze. Nemohu zapomenout ani na zakázaný trezorový film Čestné kolo, který napsal Ota Pavel o skutečných osudech předních československých cyklistů, jako byl Jan Veselý a další borci. A já hrál Veselého. Tam jsme najezdili desítky kilometrů v závodním tempu. Mám z toho i jednu historku.

Povídejte...
Když jsem v jedné ze scén vjížděl na stadion, kde byly v hledišti tisíce diváků, což byl velmi silný zážitek, nechal jsem se strhnout tou skvělou atmosférou, pedálem zavadil o kousek dráhy a přes řídítka sletěl po hlavě na beton. Celý stadion pochopitelně řval smíchy, ale jeden z těch závodníků přistoupil k mikrofonu a prohlásil: „Vy, co se smějete, pojďte si to zkusit.“ Docela mě z toho tehdy vytáhl.

Příští rok v únoru oslavíte 88. narozeniny. Když vám bylo 80 let, dostal jste od rodiny originální dárek – proletěl jste se helikoptérou po místech, která jsou s vaším životem silně spjatá. Rodné město Kutná Hora, gymnázium, kam jste chodíval, rodný dům... Co by vás potěšilo tentokrát?
Budu o tom přemýšlet. Až se uvidíme příště, povím vám to.

Z prvního manželství máte dvě děti. Pokračuje některé ve vašich uměleckých šlépějích?
Syn Marek byl v Černém divadle u Jiřího Srnce, procestoval s ním kus světa, byli například v Japonsku, Mexiku a spoustě dalších zemí. Ten je ještě zcestovalejší než já. Dcera vystudovala produkci na Barrandově. Oba jsou velmi šikovní a mám z nich radost.

Blíží se Vánoce. Jak u vás doma probíhají?
Martina všechno zařídí, uklidí, připraví, navaří, upeče cukroví a já přijdu do hotového. Vždycky mě překvapí, jak ten rok rychle uteče a že už je zase Štědrý den. Vzpomínám na Vánoce v dětství. Jsou věci, které nejdou opakovat. Jsem z pěti dětí, já byl nejstarší. Chodili jsme do polí krást cukrovou řepu a maminka nám pak z toho dělala takzvané řepánky.

Jaké cukroví vám nejvíce chutná?
Martina... (smích) A jinak linecké a pracny. (do hovoru vstoupí Martina: Musím říct, že Rudla je mistr citových proslovů. Vždycky u štědrovečerní tabule pronese takový, že u něj všichni slzíme. Rudla už toho moc nenamluví, ale když „tam něco pošle“ zlomí mě to smíchy v pase. Společný humor, to je to, co nás nesmírně spojuje.)