Podle přednosty Kliniky adiktologie mohou návykové látky zneužívat i jinak bezproblémoví mladiství

V seriálu Modrý kód lékaři ošetřují dva mladíky, kteří se předávkovali amfetaminem obohaceným o brom. Z Vaší praxe, s jakými drogami se dnes potkáváte u mladých nejčastěji?

Zcela nejčastějšími drogami jsou stále ty tradiční, tedy alkohol a tabák. Nicméně následovány jsou konopím a tzv. novými syntetickými drogami, které získávají na stále větší popularitě mezi dospívajícími a mladými dospělými a je to trochu vlna navazující na trend 90. let, když raketově stoupla obliba MDMA. Dnes je trh novými syntetickými drogami přesycen a bohužel, jejich dostupnost je velmi vysoká. Současně ale trochu novinkou je nárůst problémů spojených s nezvládáním informačních technologií. Tedy něco, co dříve zahájila vlna nárůstu hráčství, tak to dnes dostává zcela novou rovinu v podobě komplikovaných klinických souvislostí spojených s užíváním více typů látek (např. alkohol, tabák, stimulancia) a současným hraním a sázením.

A průměrně v jakém věku jsou mladí, kteří už mají zkušenost s nějakou drogou?

S tabákem a alkoholem činí zkušenosti děti obvykle v rodinách velmi brzo na různých oslavách atd. Často právě zde udělají i první zkušenost s opilostí. Není dnes výjimkou ani situace, kdy dokonce i konopí je něco, co poprvé zkusí právě s rodiči. To se bavíme často o věku do 12 nebo 13 let. Je dobré si uvědomit, že před 15. rokem máme téměř třetinu pravidelných kuřáků. Nástup věku okolo 14-16 let pak znamená významnou akceleraci a právě přechod mezi základní a střední školou reprezentuje vysoce rizikové období. Nicméně nezůstává často ani u konopí a mezi středoškoláky není problém narážet ani např. u jinak bezproblémových dívek na zneužívání léků atd. Mají doma často dobré vzory a maminka ztrátu pár Neurolů ani nepostřehne.

Omezení či povolení držení „lehkých“ drog pro osobní spotřebu má mnoho zastánců i odpůrců. Existuje ale něco jako „lehká“ droga?

Je to hodně nesmyslný pojem. Každá látka má svá specifika. Je tabák lehká nebo těžká droga, když na ni umírá nejvíce lidí ze všech? Každá z látek je trochu jiná svým účinkem i svými riziky. To, že pro konopí není téma samotné závislosti tím největším strašákem, neznamená, že nemá rizika. Má rizika v jiné rovině. Obecně ale dnes stále mezi dospělými i dospívajícími můžeme hovořit o relativně nízké úrovni tzv. zdravotní gramotnosti. Tedy mj. schopnosti najít důvěryhodný zdroj informací a umět informace správně vyhodnotit. Lidí čtou spoustu blábolů a spouště těch blábolů důvěřují a považují za seriózní informaci. Je to podobné, jako když vám nepřijde divné, že výrobce a prodejce alkoholu, bude prostě z principu vždy ve střetu zájmů a má mnoho důvodů, proč určité informace podávat určitým způsobem a některé informace nepodávat vůbec.

Kdy lze pak mluvit už o závislosti na návykových látkách?

O závislosti hovoříme tehdy, pokud stav člověka naplní klinická kritéria, jimiž tento stav definujeme. Např. neschopnost ukončit užívání i přes zjevné známky negativních dopadů, stále častější a výraznější upřednostňování látky a stavu vyvolávaných látkou, před čímkoli jiným nebo třeba nárůstem tolerance, tedy situaci, kdy k vyvolání určitého prožitku a stavu s drogou potřebujete stále více této látky.

Vedou se statistiky, jaké procento uživatelů „lehkých“ drog přešlo na ty tvrdé? Můžete uvést čísla?

Výzkum v této oblasti běžel a běží. Je ale zcela zřejmé, že to není jen o látce, ale o dalších rizikových faktorech. Tedy, že to není ta poněkud naivní představa o tom, že bezproblémový kluk si zakouřil “trávu” a skončil na heroinu. To je zcela zcestná a hloupá představa a tak to prostě není. Jsou lidé, kteří se již na svět narodili s různým stupněm dispozic k rozvoji závislostí a tyto dispozice ve svém dalším životě dále posilují nebo naopak tlumí. Hraje v tom roli rodina, výchova, psychologické faktory, sociální situace a taky např. chudoba nebo naopak příliš mnoho peněz bez pravidel a regulace. Obecně tito lidé mají problémy s tím, co označujeme za schopnost seberegulace. Často mají nějaký další handicap, jako je např. ADHD atd. A to vše se sčítá a v nějaké chvíli přijdou na řadu tzv. situační faktory - prostě máte možnost si dát pivo, panáka nebo Vám kamarád místo tabákové cigarety nabídne jointa.

Alkohol a cigarety stále mnoho mladých jako drogy nevnímá, svědčí o tom i jejich snadná dostupnost. Myslíte si, že dnešní legislativa toto ošetřuje dobře?

Legislativa obecně až tak zle nastavená není, ačkoli jsou zde velké rezervy. Dobrým příkladem může být zcela poničený původní zákon 379/2004Sb. kterému se lidově říká “protikuřácký”. Ten např. sice významně posunul kupředu téma tabáku a regulace tabáku, ale na úkor všeho ostatního, zejména alkoholu. Ten zde dostal lidově řečeno “na frak”. Nicméně klíčovým problémem naší země je vymahatelnost práva a úcta k právu a pravidlům. Pocit, že na vše máte právo a současně nerozumíte tomu, že s právy jsou spojené také povinnosti, závazky a pravidla, to je velké nepochopení normálního fungování demokratické společnosti. To platí samozřejmě i mimo adiktologii.

Jsou Vám, jako odborníkovi, blízké regulace jako protikuřácký zákon, případně snaha, aby byla alespoň část nealko nápojů levnější než třeba pivo?

Ta odpověď je jednoduchá. Není nutná tak zásadní regulace a zásah do individuálních práv, pokud přeneseme na lidi odpovídající povinnosti a zodpovědnost. Jenže to se lidem nelibí a odmítají to a pak nastupuje takto drsně pojatá regulace, protože peníze prostě nejsou. Kdo má ale dnes odvahu říct nahlas lidem, že není v zásadě problém, aby pili a kouřili, ale že si budou muset připlatit více na zdravotní a sociální pojištění, protože budou stát pojišťovnu více peněz, než kdyby nepili a nekouřili. Že jim třeba léčbu jater nebo transplantaci plic nebude nikdo platit v plném rozsahu. Tedy v zásadě jsou jen dvě možné cesty - výraznější regulace a přenos zodpovědnosti na stát nebo důsledné přenesení na občana, ale to znamená drsné důsledky pro platby na zdravotní a sociální péči. Je prostě kardinální otázkou, kdo to zaplatí a jakou cestou. Zničit si játra nebo plíce, protože na to máte právo, je jedna věc. Chtít pak ale současně zdarma léčbu a kompletní zdravotní péči, je věc druhá. No a jako u všeho v životě, nejde všechno a pro všechny.