Patricie (28): Muž, kterému jsem věřila, mě zradil. Naše peníze promrhal v hazardu

Od malička jsem měla v hlavě docela konkrétní obrázek toho, jak má vypadat můj život. Neřešila jsem, kde budeme bydlet ani kolik budu vydělávat, ale ten pocit jsem znala přesně. Velký stůl, u kterého se pořád někdo zvedá, děti, co dělají hluk, a někde u nohou pes, který žebrá o zbytky. Manžel, který přijde domů, položí klíče na stejné místo jako včera a zeptá se, co to tak voní krásně z kuchyně.

Nikdy jsem netoužila po dobrodružstvích ani po vzrušujících sexuálních experimentech, o kterých se vypráví kamarádkám u vína. Chtěla jsem klid, jistotu a pocit, že jsem si vybrala správně. A přesně tenhle pocit mi dával Pepa, se kterým jsem se poznala krátce po vysoké škole.

Zamilovali jsme se do sebe hrozně rychle a všechno s ním bylo přirozené. Pepa byl romantik a na každou schůzku mi nosil květiny. Neměl moc peněz, a tak je většinou utrhl někde u silnice, na louce nebo je vyškubl někomu ze zahrady, ale mně to nevadilo. Jindy mi skládal písničky o tom, jak jsem nádherná. Připadala jsem si s ním jako princezna a on byl můj princ na bílém koni.

Život jako z pohádky

Když jsem zjistila, že jsem těhotná, byli jsme štěstím bez sebe. Nemohli jsme se dočkat, že budeme konečně jedna velká rodina. Pepa si našel lepší práci v místní přepravní firmě a já jsem se snažila pracovat co nejdéle, abychom měli našetřeno co nejvíc peněz do začátku. Hodně nám pomáhala i moje rodina, která se na první vnouče těšila snad víc než my.

 Začali jsme si hlídat, kolik utrácíme, což u nás nebylo do té doby zvykem. Otevřeli jsme si spořicí účet a domluvili se, že část peněz bude naše rezerva a část půjde stranou pro miminko. Dělalo mi dobře vidět, jak se ta částka pomalu zvedá, i když to nebyly žádné závratné sumy. Pořád jsme si dělali srandu z toho, jak jsme najednou dospělí a zodpovědní.

Zpětně si říkám, že některé věci jsem prostě vidět nechtěla. V době, kdy už jsem měla břicho jako buben a jen jsem se kutálela, začal Pepa trávit víc času s telefonem, občas byl podrážděný a večer býval dlouho vzhůru. Vysvětloval to prací, únavou a stresem a já jsem se s ním nehádala. Sama jsem byla vyčerpaná a víc jsem řešila, jestli máme nakoupeno všechno pro miminko, než proč doma vládne ticho.

Pak se nám narodila Esterka a svět se nám na chvíli zastavil. Viděla jsem, jak je Pepa šťastný a nemůže se své holčičky nabažit. Pořád mi děkoval, že jsem mu dala to největší štěstí v životě, a všechno vypadalo bezproblémově.

Tvrdá rána pod pás

První týdny po porodu se slévaly jeden do druhého. Esterka spala v postýlce u postele, Pepa vstával dřív než já, aby mi uvařil kojící čaj, a já si říkala, že přesně takhle má vypadat začátek rodiny. Byla jsem unavená, bolavá a zmatená, ale když jsem se na ně oba podívala, připadalo mi to správné.

Postupně se ale začaly znovu objevovat drobnosti, které tu byly už před porodem. Pepa byl často pryč, i když neměl směnu, a když byl doma, seděl s telefonem v ruce a působil nepřítomně. Říkal, že řeší problémy v práci, a já jen přikyvovala, protože jsem neměla sílu řešit cokoli navíc.

Na peníze jsem se tehdy moc neptala. Když jsem nějaké potřebovala, Pepa mi je dal, i když někdy až za pár dní, protože byl prý rozbitý bankomat nebo byly technické potíže v internetové bance.

Jedno odpoledne jsem seděla u stolu a chtěla zaplatit pár věcí objednaných přes internet. Přihlásila jsem se do účtu a chvíli jsem nechápala, na co se dívám. Zkoušela jsem stránku obnovit, přihlásit se znovu, ale zůstatek zůstával stejný. Tam, kde měly být naše rodinné úspory, bylo jen 263 korun.

Omluvy byly zbytečné

Pepa seděl v obýváku a kolébal Esterku, když jsem za ním přišla. Všechno jsem na něj vychrlila s tím, že se musela stát chyba a že musíme zavolat do banky. Ani nezvedl oči od země. Seděl tam jako malý fracek, který rozbil mámě drahou vázu a bojí se jí podívat do očí. Řekl jen, že to podělal a že se moc omlouvá.

Omlouval se pořád dokola. Za peníze, které jsme šetřili, za každou korunu, kterou jsme si dávali stranou s pocitem, že děláme maximum. Omlouval se za to, že je naházel do online sázek a rulety, za něco tak hloupého, že se mi z toho chtělo křičet. Omlouval se mně i Esterce za to, že selhal jako partner a jako otec.

Stála jsem tam, držela dítě v náručí a měla pocit, že se mi pod nohama propadá zem. Nemohla jsem s tím udělat vůbec nic. Jen poslouchat, jak se omlouvá.

Nejhorší nebyl vztek, ale stud, který přišel hned potom. Představa, že budu vysvětlovat rodičům, kam zmizely peníze, které nám dali do začátku. Že budu muset přiznat, jak moc jsem si byla jistá a jak málo jsem viděla.

Další dny byly tiché a podivné. Pepa se snažil, byl doma, staral se o Esterku a pořád opakoval, že to napraví. Já jsem si zapisovala, kolik máme peněz a co se musí zaplatit dřív než ostatní věci.

Začala jsem hlídat všechno. Účty, výdaje, peněženku, jeho telefon. Zablokovali jsme stránky s online kasiny a bylo vidět, že toho lituje, jenže moje důvěra se nevrátila. A čím víc se snažil, tím jasnější mi bylo, že některé věci se nedají spravit snahou.

Poslední noci spím u Esterky v pokoji na rozkládacím gauči. Dívám se, jak klidně dýchá, a vím, že ji musím chránit víc než cokoli jiného. Ne před cizími lidmi, ale před tím, co jsem dřív považovala za bezpečí. Ten obraz, který jsem měla v hlavě od malička, se rozpadl a já už ho nedokážu poskládat zpátky.

Zdroj: Autorský příběh na základě zkušenosti čtenářky

Rostoucí problém mladých Čechů: Dluhy za telefon i krátkodobé půjčky. Přibývá i exekucí: