Zákaz sociálních sítí očima teenagerky: Ať je internet více rádcem a méně drogou

Zákaz sociálních sítí pro nejmladší je jedním z nejdiskutovanějších témat posledních dnů. Ve veřejném prostoru tuto diskuzi začal ‚vařit‘ také premiér Andrej Babiš. „Já jsem pro, protože odborníci, které já znám, říkají, že je to strašně škodlivé pro děti. Strašně škodlivé. My musíme ochránit naše děti,“ uvedl premiér s typickou dikcí na svých sociálních sítích. Je patrné, že Babiš se inspiruje zeměmi, které již v minulosti k přísnějším regulacím sociálních sítí přistoupily, prim v této oblasti hraje třeba Austrálie. Pro mnoho občanů ČR je Babišův výrok signálem, že se nevěnuje pouze shánění dotací pro pěstování řepky olejky a výroby uzenin, ale myslí na dobro a budoucnost těch nejmenších. Nebo alespoň Babiš rozpoznal, že toto téma je atraktivní i pro jeho voliče a víme, že premiér vždy umí svým ovečkám představit téma, které je zaujme. Teď vážně, je rozhodně dobré, když o zákazu sociálních sítí mluví i vysoce postavení politici.

Nikdo z nás nechce, aby jednou o osudu naší země rozhodovali lidé, pro které je dnes vrcholem dne nekončící scrollování na síti. Nezapomínejme, že právě tito ‚závisláci‘ nám jednou budou vydělávat na důchody, že... Je to jednoduché, na fyzickém i psychickém zdraví, na chuti do práce i k sexu prostě stojí a padá budoucnost české kotliny (vlastně celého světa). Je prostě v zájmu celé společnosti, aby mladí lidé, jejichž mozek je ve fázi vývoje, měli ty nejlepší podmínky. Jestli přesně toto nám chce Babiš (nebo odborníci, kterým snad naslouchá) svým výrokem předat, tak musím souhlasit. Každá mince ale má dvě strany. Je opravdu na místě ‚brát mladým internet‘? Sociální sítě se staly nedílnou součástí jejich životů a pomáhají teenagerům zorientovat se v online prostoru i ve společnosti. Je tedy absolutní plošný zákaz sociálních sítí opravdu tím nejlepším řešením?

Sociální sítě jako dobrý sluha a zlý pán

Nemá smysl rozporovat, že sociální sítě mohou být škodlivé, a to především pro mladý mozek, který je hlavně do 15 let enormně citlivý ke všemu, co ho ovlivňuje. Bavíme se o věku, kdy se formuje a vyvíjí samostatné myšlení a identita. Sociální sítě v této fázi dospívání jsou dobrým sluhou, ale zlým pánem. Právě skrze sociální sítě si dnes nejmladší generace vytváří vlastní svět, buduje okruh přátel a vybrušuje již zmíněnou identitu. Sociální sítě jsou ale postavené na principu nekonečného stimulování dopaminu, jsou navržené tak, aby nahrazovaly aspekty reálného světa. Mohla bych tu citovat stovky studií o tom, jak sociální sítě zkreslují lidské vnímání, umí zatřást s motivací, brzdí v realizaci opravdových zážitků. Mladí lidé už dnes nepotřebují něco aktivně prožít, stačí jim, když je pasivně uspokojí, že vidí někoho, kdo to prožívá místo nich.

Uvedu jednoduchý příklad. Pokud se člověk, a je jedno, jestli dítě nebo dospělý jedinec, rozhodne pro nějakou aktivitu, například podniknout výlet na Sněžku, a ještě ten večer uvidí video jiného člověka z výstupu na nejvyšší tuzemskou horu, tento příspěvek olajkuje. Správně nastavený algoritmus v tuto chvíli vyhodnotí téma jako žádoucí a videí s podobnou tématikou začne doporučovat více. Na první pohled nevinné. Kdo chtěl na Sněžku, dostal Sněžku. Dostal stovky Sněžek a výletů do hor jen díky scrolování obrazovky. Sejde z plánované aktivity, mozek vyhodnotí misi Sněžka za splněnou. Zkrátka takový člověk už výlet do hor ‚prožil‘, i když ve skutečnosti díky síti jen přejal zážitek někoho jiného. To se nebavíme vůbec o násilném nebo erotickém obsahu; bavíme se o výletu na Sněžku, bylo by přeci proti svobodě, kdyby se mladí lidé nemohli podívat na někoho, kdo vyrazil do přírody, že? Musíme si navíc uvědomit, že i obyčejné sjíždění videí ze Sněžky díky nastavenému algoritmu plní tvůrcům online světa jejich peněženky.

Anonymita

Pro mnohé z nás je internet rájem svobodného projevu, kde máme možnost anonymně se vyjadřovat k čemukoliv a vybírat (či tvořit) si vlastní obsah. Bez nějakého většího ostýchání prosazujeme svůj názor na svět a na společnost, na ostatní osoby a organizace okolo nás, a tvoříme si jakousi virtuální identitu, srovnatelnou s tím, když si ráno ze skříně vybíráme oblečení. Uspokojuje nás i to, že naše názory na síti nejsou penalizovány, pokud nejsou přímo v rozporu se zákonem či někoho nešikanují.

Pro některé jedince mohou být sociální sítě dokonce jediným způsobem, jak se spojit se svými vrstevníky, navázat kontakt s novými lidmi, začlenit se alespoň nějakým způsobem do společnosti. Znovu ale pamatujme na to, že internet je ‚dobrý sluha, ale zlý pán‘. Pokud dítě používá sociální sítě k tomu, aby vyjádřilo svůj názor k nějaké problematice, dostává se do globálního online proudu, v tom problém nevidím. Pokud mladý člověk sleduje profily, které mu otevírají dveře k nějaké akademičtější problematice, pořád to není žádným problémem. Ten přichází ve chvíli, kdy se člověk na sítě nevrací jako za vzdělávací a informační platformou, ale vrací se za podceňovanou drogou jménem dopamin.

Čtěte také: Odložte občas mobil, nebo budete mít dvě brady. Platí na ně cvičení, ale někdy nestačí

Hormon vyplavovaný například po dobře odvedené práci na zahradě, poslechu oblíbeného hudebního alba nebo opravdu chutném obědě. Fungování našeho těla se evolučně daným mechanismem točí právě kolem dopaminu, který nám byl historicky vyplácen rozdělaným ohněm, ulovenou potravou a dalšími kroky nutnými pro naše přežití. Dnes nás neuspokojuje ulovený mamut ani rozdělaný oheň, ale rychlý kontent na sociálních sítích. Náš mozek je při sledování rychlého obsahu dopaminem doslova zaplaven. Barvy, zvuky, pohyb, aktivita, lidé, informace, zábava... To vše působí na naše dopaminové receptory, které si na neustálý přísun entertainmantu umí rychle zvyknout. Hranice, kdy jsou receptory ‚uspokojeny‘ a produkují dopamin, ale neustále posouvají dál a dál, proto v konzumování obsahu neustáváme a hledáme stále další a další obsah. To není naše chyba, tak jsme evolučně nastaveni. Při sledování rychlého a vysokoobjemového kontentu dochází k posouvání dopaminových receptorů, mimochodem na podobném principu funguje třeba pervitin, což samo o sobě je k zamyšlení.

Vstup na občanku

Pořád ale před sebou máme základní otázku, zda sociální sítě mladým lidem zakázat. Musím též zmínit efekt záklopky. Je vůbec možné úspěšně zavést a vymáhat zákon o zákazu používání sociálních sítí? Efekt záklopky znamená, že jako živočišný druh jsme něco používali a zvykli si na to. Je možné šmahem vypnout něco, na co jsme si všichni zvykli? Představte si, že malé dítě je zvyklé každý den na čokoládovou zmrzlinu a jednou mu řeknete, že zmrzlina už nebude. Kdysi byl automobil privilegiem bohatých, dnes jezdí každý. Od zítra ale řekneme, že auto mohou zase používat třeba jen lidé s platem nad 250 tisíc korun měsíčně. Co se stane? Lidé začnou hledat kličky a mezery, jak se ke zmrzlině (nebo k autu) zase dostat.

Když máte doma protivného teenagera, kterému někdo zakázal sociální sítě, co uděláte? Půjčíte mu občanku, aby se na socky sám přihlásil? Poprosíte jeho staršího sourozence, aby ho na sítě přihlásil on?

Tady se dostáváme k otázce svobodného internetu. Tvrdým ověřováním přes občanku svobodný internet končí. Respektive zůstane svobodným pro toho, kdo toto nařízení dokáže obejít. Pro ostatní platí, že odevzdáme občanku a další údaje do prostoru, kde ani nevíme, zda nám naše osobní údaje opravdu ohlídají, o hackování osobních dat a kšeftování s osobními údaji bych se mohla rozepisovat další hodinu.

Izolace

Já sama mám za sebou kapitolu dospívání, kdy jsem byla odstřihnuta od mobilního telefonu. Rok a půl bez jakéhokoliv kontaktu s médii, sociálními sítěmi, trendy a politickými problémy byl opravdu klíčový pro vývoj mého vlastního myšlení, kdy jsem měla možnost a prostor nahlédnout sama do sebe. Bylo mi umožněno zkoumat svou vlastní identitu bez vnějších podnětů, poznat vlastní kreativitu, kterou jsem byla schopná reflektovat i bez sdílení na síti. Zároveň je ale nutné říci, že i přes zjevná pozitiva takovéhoto detoxu jsem byla vlastně "izolována" od širšího rozhledu. Přišla jsem o online kontakt s vrstevníky, ztratila povědomí o trendech, které ovlivňují náš svět. Byla to zásadní, ale obtížná zkušenost.

Zlatá střední cesta je tak podle mě spojená se vzděláváním těch nejmladších a nejohroženějších. Děti vzdělávejme, ale zkusme překonat zaběhnutý názor, že vlastníme jejich myšlení a můžeme s jejich světem dělat vše, co v roli dospělých uznáme za vhodné. Tak to není, touha dospělých řídit dětské životy vždy narazí na nějaké mantinely. I děti mají názory a touhy a slova ‚na to přijdeš, až budeš starší‘ jednoho dne odmítnou.

Když dítě jde ven, tak ho vzděláváme a řekneme mu, aby se nebavil s ‚hodným pánem‘, který bude zvát na lízátko a na prohlídku rozkošných štěňátek zlatých retrívrů. Dítěti prostě vysvětlíme, že tam venku může také skončit rozřezané a zakopané někde na poli. Přitom by bylo tak jednoduché prostě mu zakázat chodit ven...

Mohlo by vás zajímat: Rizika sharentingu: Fotky dětí na sítích lákají a mohou vydělávat. Stojí to ale za narušení vztahu?

Zkrátka místo vysvětlování nebezpečí přijdeme se zákonem, který dětem zakáže chodit ven (nebo na sítě). Dítě se ale ptá a mělo by vědět, proč takové nařízení přichází. Když tu odpověď nedáme, začne ji dítě hledat samo. Cestou tak není zákaz, ale cestou je vzdělávání a odpovědi na otázky. Které dítě bude silnější a šťastnější? To, které má zákaz jít na síť, nebo to, které na síť jde poučeno, jaké tam číhá nebezpečí?

Pro mě je řešením tohoto problému vzdělávání. A nepodceňujme školní systém, má větší potenciál, než si myslíme. Školy předávají dětem povědomí o zdraví psychickém i fyzickém, učí kritickému myšlení, proč by tedy nemohly učit také o rizikách online prostoru? To ale vyžaduje hlubší a komplikovanější novely a změny ve společnosti, než je jednoduchý zákaz...

Podívejte se, co říká psycholožka o výchově dětí