Příběh Jany (29): Díky Heleně Růžičkové jsem znovu našla svou rodinu

Jana vyrůstala v dětském domově, kde se cítila osamocena mnohem víc než ostatní děti. Má totiž IQ 146, takže si tam opravdu neměla s kým popovídat. Až setkání s Helenou Růžičkovou, pověstnou věšteckými schopnostmi, jí úplně změnilo život.

Moje matka po porodu podepsala souhlas s osvojením a jméno otce neuvedla. Z kojeneckého ústavu si mě vzali bezdětní starší manželé, ti mě ale po půl roce vrátili s tím, že péči nezvládají. Že v noci nespím, řvu, až se nedokážu nadechnout, zmodrám, škubu nohama a někdy na chvíli omdlím. Podle lékařů šlo o příznaky afektivního záchvatu, který sice odezní, ale až tak po dvou, třech letech. Není na to žádný lék, důležitá je jen trpělivost, kterou oni bohužel neměli. Později se u mě projevovaly další psychické poruchy, hlavně noční děsy, kdy jsem se náhle posadila na posteli a s tváří plnou hrůzy jsem hlasitě křičela.

Nadace a láska

Aby toho nebylo málo, diagnostikovali mi hyperaktivitu. Proběhlo pár pokusů dát mě do náhradní rodiny, nicméně po reklamacích na kvalitu jsem byla vrácena do ústavní péče. Vyrůstat v dětském domově není nic moc pro nikoho, já to měla za trest. Ne, že bych ostatními opovrhovala, ale byli rozumově jinde. Jsem extrovert, samota mi vadila, navíc byla nepřirozená. Vždyť já byla stále mezi lidmi – na společném pokoji soukromí není – a přesto sama. Jinak si ale nemůžu stěžovat, ředitelka byla skvělá, sehnala nám s pomocí různých nadací zahraniční zájezdy, mobilní telefony, značkové oblečení. Jenže nikdo z těch, kteří k nám z těch nadací jezdili, nepochopil to nejzákladnější – že my nepotřebujeme drahé věci, ale lásku nebo alespoň její iluzi. Dítě totiž chce mít matku – nebo alespoň člověka, kterého má rádo – pro sebe a těžce nese, když se o něj musí dělit s jinými, což je pro dětský domov typické.

Rozdávání radosti

Na besedy k nám často jezdila Helena Růžičková, což bylo skvělé. Nejen proto, že uměla z kávového lógru věštit budoucnost. Když u nás byla naposledy, mohlo mi být tak deset let, ale k tomu se ještě dostanu. To už se probírala její rakovina, předtím jí zemřel syn a manžel. Přesto rozdávala radost, u jejího vyprávění všichni řvali smíchy. Já se jí zeptala, kde bere humor po tom hrozném, co zažila. Tenkrát mi řekla, že to je jediné, co jí zbývá, i jediné, z čeho má zubatá respekt. Najednou mi mé problémy připadaly nicotné. Obdivovala jsem ji, aniž bych věděla, jak moc ovlivní můj další život. Jednou jsme se totiž spolu dlouho bavily a já jí jako prvnímu člověku o sobě řekla úplně všechno. Chtěla znát mé datum narození, pak něco počítala, usmála se a řekla, že bude dobře.

Dialog se svíčkou

Smrt Heleny Růžičkové mě moc zasáhla. V pátek, kdy na pokoji nikdo nebyl, jsem na její památku zapálila svíčku. Nevím proč, ale začala jsem k ní mluvit, jako by to byla ona, a žasla jsem, jak plamen reagoval. Po vyslovení jejího jména se vždy nakláněl ke mně! Nevěřím na duchy, ale tohle bylo skutečné. Zkoušela jsem to několikrát a vždy se stejným průběhem. Připadalo mi, že je mezi námi i po její smrti pouto. A bylo!

Když mi bylo patnáct, zavolala si mě ředitelka a předala mi dopis, který jí kdysi Helena Růžičková pro mě nechala. Psala v něm, že abych měla budoucnost, musím se vyrovnat s minulostí, najít kořeny. A mám prý hledat velmi dobře. Až se mi to povede, můj život se změní.

Pátrání po matce

Četla jsem ten dopis a tekly mi slzy. Ředitelka šla pro kapesník a nechala mě samotnou. Přitom ke mně jakoby nechtěně posunula moji složku. Bylo jasné, že chce, abych si ji přečetla. Nejcennější doklad byl souhlas s osvojením, bylo tam totiž rodné číslo i adresa matky. Na tu vedla má první cesta. Já nečekala, že bych ji tam po letech našla. A taky ne. Ale paní, u níž bydlela v podnájmu, si ji pamatovala. Nastěhovala se k ní těhotná a krátce po mém narození zemřela na rakovinu. Když prý přišla z porodnice beze mě, ptala se, co se děje, a ona odpověděla, že mě dala k adopci, protože jí nezbývá moc času a chtěla, aby mi šanci dala nová rodina. O otci ani o tom, co mému početí předcházelo, se ale bavit nechtěla.

Pátrání po otci

Byla jsem sice zarmoucená, ale hřálo mě pomyšlení, že se mě má matka zbavila z lásky, ne z nezájmu. Děkovala jsem v duchu paní Heleně, jinak by mě pátrat po mém původu vůbec nenapadlo. Přitom se mi ale před očima promítla věta, že mám hledat velmi dobře. A došlo mi, že se musím pokusit najít otce, což nebude jednoduché, když o něm nikdo nevěděl. Pak jsem si vzpomněla, že jeden strejda odešel z děcáku do bezpečnostní agentury a napadlo mě, že by mohl něco zjistit. Opravdu to nebylo jednoduché, ale nakonec se mu to s velkou pomocí jeho známého, detektiva, podařilo. Po měsíci mi od něj přišla zpráva, že má stopu a potřebuje moji fotku a vzorek DNA, který se souhlasem ředitelky děského domova dostal. Bylo jasné, že na něco přišel, a já po všech zkušenostech čekala další špatnou zprávu.

Blesk z čistého nebe

Když za čtrnáct dní přišel v doprovodu psychologa, připravovala jsem se na nejhorší. Co následovalo, byl blesk z čistého nebe. Sdělil mi, že našel nejen mého otce, ale i dva bratry! Asi za hodinu, když mě dostali z toho šoku, se zeptali, jestli se cítím na setkání s nimi. Po přitakání dovnitř vešel sympatický muž a dva o dost mladší, u jednoho byla podoba očividná. Objal mě, pak mě odvezl k sobě domů a dal se do vyprávění. Žili s mámou spokojeně až do doby, než přišla s tím, že má milence a čeká s ním dítě. Podala žádost o rozvod – ten se nakonec nestihl – a nechala mu na krku oba syny. Slíbila, že je bude navštěvovat, ale neobjevila se. Pak přišla zpráva o její smrti. Před ní mu napsala dopis, ve kterém ho prosila za odpuštění s tím, že ji „ten nahoře“ za její hřích potrestal. Podle táty nemyslela, že bych mohla být jeho dítě, přestože spolu spali až do okamžiku, než mu řekla o nevěře. Když za ním přišel ten detektiv, myslel si, že to je hloupá sranda a málem ho vyhodil! Až když mu detektiv ukázal moji fotku a on viděl, jak se podobám jednomu z mých bratrů, souhlasil s testem DNA. Ten potvrdil otcovství, a tak se za mnou vydal.

Šťastný život

Po úředních formalitách začal můj život v nové rodině. Bráškové i táta mě rozmazlovali a já byla poprvé v životě šťastná. I proto, že jsme si výborně rozuměli. Až po vysoké, kdy jsem se vdala a mám dítě, jsem si vzpomněla na mámu. Už ne naštvaně kvůli mě i bráchům, kteří se s jejím odchodem těžko vyrovnávali. Spíš mi jí bylo líto. Zaplatila vysokou cenu, podle mě ji milenec kvůli těhotenství opustil, jinak by ho uvedla na rodný list. Pak přišla rakovina, musela to brát jako trest. Je záhadou, jestli to paní Helena věděla. Ale myslím, že ano. Věštěním byla pověstná...

-JaN-

Přečtěte si i další příběhy ze života: