Noční můra, nebo děs? Obojí je běs!

Společné mají jen to, že jsou nepříjemné, ale objevují se v různých fázích spánku.

Noční můra se objevuje v takzvané REM fázi spánku. Typické je, že nás někdo ohrožuje (i zbraní), pronásleduje, chce nás chytit, zabít. Jsou ale i trochu mírnější případy. V nich převládá ponížení, člověk zažívá urážky, posměšky, zdá se mu, že stojí nahý na veřejném místě, stíhán opovržlivými pohledy všech. Noční můry mívají víc dospělí, u dětí se objevují až kolem šesti let a obsah noční můry si pamatují.

Noční můry mají citově založené děti

Velký vliv má chování rodičů – hlavně agrese, výhrůžky. Hodně na dítě působí i vnější podněty a nemusí to být jen sledování hororu v televizi. Krev a násilí jsou ve zprávách, obsahují ho i některé billboardy. „Když o snu dítě nechce mluvit, dostane pastelky a nakreslí ho. Z toho si udělám přibližnou představu, co noční můru vyvolá. Obvykle jde o citové děti s nadprůměrně vyvinutou fantazií. Špatné je, když se opakuje stále stejná noční můra vícekrát než jednou týdně, " říká psycholog Michal Florian.

Pokud má dítě často sny, i ty příjemné, kde není nutné zasahovat, měli by si rodiče uvědomit, že je empatické, vnímavé, může reagovat traumaticky na okolní dění. I sebemenší konflikt ho dokáže psychicky „rozhodit“. Neměli by se dívat na jeho starosti svýma očima. Co my dospělí považujeme za malicherné, může mít pro dítě velký význam! Dokonce i batole vnímá emoce. Sice nerozumí slovům, ale hodně zvýšený hlas v něm vyvolá stres a bázeň.

Jaké sny mají miminka? Třeba tyhle

Děsný děs

Úplně něco jiného než noční můra je děs, který se vyskytuje v non-REM fázi spánku. Nemá žádný děj ani obsah, „jen“ vyvolává stavy úzkosti, paniky, třesavku. Děti jsou bledé, potí se, házejí rukama, kopou nohama, chtějí utéct z lůžka, někdy i z pokoje. Jiné sedí, mají dokořán otevřené oči a s tváří plnou hrůzy křičí. Přitom stále spí a pokud je probudíte, nic si nevybaví. Děs se nejčastěji objevuje u dětí mezi 4 a 7 lety (někdy se může objevit i u mladších dětí) a přichází přibližně dvě hodiny po usnutí.

Záchvat může trvat pár sekund i čtvrt hodiny nebo déle. Dítě při něm zažívá obrovský strach, pocit opuštěnosti. Je dobré být u něj, což může podvědomě vnímat jako oporu. Rozhodně se takové dítě ale nemá budit. Rodiče by neměli dělat nic, jen čekat, až všechno pomine. Teprve pak ho mají hladit, kolébat tiše na něj mluvit. Dítě zpravidla bývá zmatené, neví, kde je, nikoho nepoznává. Obvykle se brzy utiší, spí tvrdě dál a ráno o ničem neví.

Pomohou barvy a pevný řád

Každopádně by měli rodiče během záchvatu dbát na jeho bezpečí, protože je v tomto stavu nevyzpytatelné. To znamená odstranit vše, co ho může zranit. Je dobré zaměřit se i na barvy v jeho pokoji. Vhodná je tichá modrá, harmonická žlutá, něžná růžová, naopak by se tam neměla objevovat znepokojující fialová a také rudá, která je symbolem krve.

Dobré je také zavést do života dítěte řád, dělat denně opakující se činnosti ve stejnou hodinu (osobní hygiena, jídlo, atd.). Dítě potřebuje klidný, ničím nerušený spánek, proto by měli rodiče zajistit, aby k dítěti nepronikal při spaní zvuk z vedlejší místnosti. Pozor i na přehřátí, teplé pyžamo v létě se nehodí.

Chcete mít inteligentní dítě? Čtěte mu!

Čtěte a hrajte si

Příčiny nočních děsů neznáme. Vliv mohou mít zástavy dechu, ale nejspíš jde o podráždění nervové soustavy, která reguluje aktivitu mozku, a v dětském věku není ještě zralá. I proto obvykle později samovolně vymizí.

Vliv má i domácí atmosféra. Citlivé dítě velmi bolestivě vnímá jakékoli hádky. „Rodiče by se měli snažit navázat s ním intimní kontakt. Ideální je čtení pohádek. Naopak není dobré dítěti do čtyř let pouštět televizi, dokonce ani Večerníčka," varuje psycholog Florian. Právě intonace hlasu při čtení, schopnost dát do něj cit k dítěti je nepřenositelná. Navíc v tomto věku dítě nedokáže rozlišit fikci od reality, což negativně ovlivní nejen spánek, ale i vývoj dalších funkcí mozku. Stačí se podívat na statistiky. V šedesátých letech, když u nás televize začínala, trpěly vadou řeči 4 % dětí, dnes je to až 30 %! „Obyčejné hraní“, kdy rodiče dětem bezděčně předávají své znalosti a zkušenosti a děti cítí jejich lásku a zájem, je nenahraditelné.

Jan Janula