2. října 2021 10:00
Martina ČerňanskáPříběh Kateřiny (33): Chtěla jsem mít velkou svatbu, ale neměla jsem žádnou
Foto pouze ilustrační Zdroj: istock.com
S Mirkem jsme byli pár od čtvrtého ročníku střední školy. Asi dvakrát jsme se rozešli, ale vždy nás něco přitáhlo zpět. Nakonec jsme došli k závěru, že jsme životní, osudová láska a že bychom měli životem kráčet spolu.
Když jsme studovali vysokou, už jsme spolu bydleli. Po promoci, tehdy nám bylo oběma šestadvacet, jsem se domnívala, že uslyším žádost o ruku. Ostatně nebylo nač čekat. Žili jsme v bytě po Mirkově babičce, oba jsme celkem slušně vydělávali, proto jsem si říkala, že máme nejvyšší čas se vzít. Ještě ke všemu začaly v té době pořádat svatby moje kamarádky. Kdekdo z vrstevníků se vdával a ženil, a tak jsem z toho začala být nervózní. Čekala jsem na žádost o ruku jako pes na kost, ale to jsem opravdu neměla. Ženy by neměly, jak se říká, příliš tlačit na pilu, to totiž většinou nedopadne dobře. Ale mně se ta myšlenka usídlila v hlavě, budila jsem se s ní i usínala. Kdy už mě požádá o ruku? Jak dlouho budu ještě čekat?
Pozvání do restaurace
Vsugerovala jsem si, že to přijde na mé narozeniny. Mirek mě pozval do luxusní restaurace, blahopřál mi k narozeninám, objednal výtečné víno. A protože jsem se opět nedočkala a to zklamání už téměř bolelo, rozhodla jsem se k činu. Požádala jsem ho o ruku. Mirek na mě vytřeštil oči. Pak se nejistě rozesmál a povídá: „Myslel jsem, že k tomu, abychom si hezky žili, žádný papír nepotřebujeme. Ale když myslíš… Žádost o ruku přece nemůžu odmítnout.“ A políbili jsme se. Abych řekla pravdu, neměla jsem z toho dobrý pocit. Uvědomila jsem si, že jsem ho do sňatku vlastně dotlačila. Vypadal vskutku zaskočeně. Ale nakonec jsem si řekla, že jsem udělala dobře. On by se k tomu asi neodhodlal, nenapadlo by ho to. Takový pařez je to! Měla jsem vztek na celý svět.
Budu jako princezna
A tak jsem začala organizovat svatbu. Mirek se na tom vůbec nepodílel, ale věděla jsem od jiných nevěst, že muži se na přípravě veselky podílejí málokdy, a pokud ano, tak neochotně. Snila jsem o dlouhých bílých šatech, nádherných jako pro princeznu, o nadýchaném slavnostním účesu, o spoustě příbuzných, kteří se na mě budou dívat s obdivem. Nejhorší bylo, že Mirek, což jsem zpočátku vůbec nepochopila, žil v domnění, že naše svatba bude malá. Jen rodiče, sourozenci, svědkové a my dva. A když z mých horečných příprav pochopil, že plánuji veselku pro asi tak šedesát pět lidí, krve by se v něm nedořezal.
Křičel na mě
A pak začaly hádka. Nezasvěcený pozorovatel by řekl, že jsme už deset let manželé, a ne dva zamilovaní, kteří mají před svatbou. Nikdy jsem nepochopila, proč se tak zoufale bránil okázalému obřadu. „Kde na to vezmeme peníze?“ křičel na mě. „Oba přece slušně vyděláváme, můžeme si to dovolit,“ odpovídala jsem nešťastně. „Ale mně se nechce vyhazovat prachy oknem, kvůli jednomu jedinému dni!“ namítal. „Bude to ale nezapomenutelný den, náš den!“ vysvětlovala jsem. Bylo to mezi námi den ode dne horší. Panovala příšerná atmosféra. Nakonec na mě vychrlil, že si na velké svatbě bude připadat jako šašek, že se mu kamarádi budou smát. „Jsi nezralý, jsi jako malé dítě!“ vyčetla jsem mu. Práskl dveřmi. V záchvatu vzteku jsem si naházela svých pět švestek do kufru a opustila byt, kde jsem strávila několik moc krásných let. Můj příběh bohužel nemá happy-end. Možná jsme spolu mohli být šťastni, ale jen, jak říká Mirek, bez papíru. Myšlenka na svatbu nás rozdělila. A vypadá to, že navždycky.
Kateřina (33), okolí Brna
Přečtěte si i další příběhy našich čtenářek:
Autor článku
Martina Čerňanská
Horoskop vždy po ruce
Zanechte nám váš e-mail a my vám budeme zasílat pravidelný newsletter s vaším horoskopem.
Odesláním formuláře souhlasíte s podmínkami zpracování osobních údajů
