Vražedkyně Olga Hepnarová: Než zabíjela náklaďákem, spáchala ještě jeden šílený čin

Olga Hepnarová byla na první pohled nenápadná dívka pocházející z Prahy. A kdyby žila normální a spokojený život, zřejmě by o ní dnes nikdo nevěděl. Kvůli svým četným psychickým problémům se však ve 22 letech rozhodla chladnokrevně zabít osm lidí, za což skončila jako poslední žena u nás na šibenici. V těchto dnech by oslavila 72. narozeniny. Její osud znají aspoň okrajově téměř všichni. Málokdo možná ví, že před tím, než najela náklaďákem do davu lidí, spáchala ještě jeden šílený čin. Zapálila rodinný statek.

Samozřejmě se nabízí otázka, proč se k tak hrůznému činu mladá dívka, která měla celý život před sebou, vůbec odhodlala. Pokud bychom na ni chtěli odpovědět stručně, dalo by se říci, že Olga Hepnarová byla zkrátka velmi nešťastná žena, na kterou už těch problémů bylo nakonec příliš moc. S jistou nadsázkou zřejmě lze říci, že když je stresu, úzkosti, psychického tlaku a nervozity příliš na kohokoli, komu se nedostane potřebné pomoci, může se uchýlit k podobně zoufalému činu.

Problémy už od dětství

Jak uvádí stoplusjednicka.cz, první psychické komplikace se u Olgy Hepnarové začaly objevovat už na základní škole. Nepatřila k oblíbenkyním v kolektivu a měla problémy navazovat kontakt s druhými lidmi. Situaci zřejmě nepomohla ani domácí atmosféra, kterou řídila dominantní a kontrolující matka. Na druhou stranu se však Olga už od počátku nikdy nebránila léčbě, právě naopak, na psychiatrii skončila jako velmi malá, když se ve 13 letech pokusila o sebevraždu.

Odborníci i novináři dodnes spekulují nad tím, zda Hepnarová odmalička nebojovala s jistou formou autismu. Své domněnky staví mimo jiné na výpovědi přítele Olgy Miroslava Davida, který atypičnosti a nezvyklosti v jejím chování přisuzoval Aspergerově syndromu, což je forma autismu. Dnes už o ní víme víc, a dokonce jí trpí řada slavných osobností, které zná celý svět.

Dobová psychiatrie byla na její potíže zřejmě krátká

Tehdejší psychiatrická věda však bohužel zčásti kvůli nedostatku poznatků, zčásti kvůli laxnímu přístupu nejenže Hepnarové nedokázala dostatečně pomoci, ale velmi pravděpodobně její stav ještě umocnila.

„Psychiatrie se na případu Hepnarová podepsala hodně. Ve filmové adaptaci Já, Olga Hepnarová považuji za jeden z klíčových momentů scénu, kdy jí obvodní psychiatr říká, že je konec pracovní doby a že pokud je unavená, má si vzít dovolenou. Tam přišel zlomový moment, ve kterém řekla svému příteli Mirkovi, že už nikam jinam nepůjde, že je rozhodnutá,“ řekl pro Aktuálně.cz Roman Cílek, autor knihy Oprátka za osm mrtvých, na jejíž motivy vznikl zmíněný film.

Z pohledu psychiky ji nakonec zřejmě definitivně zlomil vaz pocit, že je ve všech směrech jistým mrzákem, nedokáže se zařadit nikam do společnosti, nepatří do žádné práce, do své vlastní rodiny a nemá jasno ani o své sexualitě a partnerském životě. Zkrátka se nemůže vůbec o nic opřít. Shodou okolností navíc Hepnarová tento bezmocný stav prožívala v období utažené normalizace po létu 1968, což svazovalo i její možnosti něco ve svém životě změnit – třeba odcestovat do zahraničí.

První projev šílenství: žhářství

Možná, že kdyby se Olze tehdy podařilo shodou náhod vyřešit aspoň jeden z těchto aspektů – najít si uspokojivou práci nebo třeba partnera či partnerku s dostatečným porozuměním, nemuselo k žádným úmrtím nevinných lidí dojít.

„Kdyby si našla partnerku, která by jí neposkytla jen tělo, ale i duši. Kdyby se jejímu příteli Mirkovi podařilo o něco dřív najít bydlení v pohraničí, kam se chtěli přestěhovat. Kdyby se dostala do rukou opravdu chápajícího psychiatra nebo psychologa, tak se mohlo zabránit tomu nejhoršímu. Těch kdyby je strašně mnoho,“ myslí si Cílek.

Nic z toho se však nakonec nestalo, a tak se svou touhou po radikální změně rozhodla jinak. První náznak vážnějších psychických problémů ze strany Hepnarové proběhl dle Wikipedie již v létě 1970, tedy tři roky před hromadnou vraždou, za kterou byla odsouzena k smrti. Olga se tehdy tajně a neúspěšně pokusila zapálit hospodářskou usedlost v severovýchodních Čechách v obci Zábrodí, kam její rodina v létě jezdila. Uvnitř v té době spala její sestra a starý pár nájemníků. Těm se však podařilo včas probudit a oheň uhasit.

Problém byl, že Olgu Hepnarovou z tohoto žhářského činu nikdo nepodezříval, protože na usedlosti se sestrou vůbec nepobývala. Nikoho tak ani nenapadlo, že by si vzala taxík, nechala se dopravit do Náchoda, odsud pěšky dojít až do Zábrodí a pokusit se v plamenech zabít tři nevinné lidi včetně svého sourozence. Že za požárem stála Olga, vyšlo najevo až v roce 1973 během rozhovorů s psychiatrem po jejím druhém a „úspěšném“ projevu čirého šílenství.

Připomeňte si příběh Olgy Hepnarové

Konečná pomsta společnosti a vražda nevinných

Neléčené psychické problémy se u Hepnarové postupem času začaly umocňovat a je dost možné, že se u ní rozvinula i schizofrenie. Lze na to usuzovat například z jejích pocitů, že se jí všichni snaží ublížit, že ji na ulici bezdůvodně napadli a zmlátili cizí lidé. Jak už ale bylo zmíněno výše, Olga Hepnarová nikdy neměla tendenci litovat se pouze v tom smyslu, že je k ničemu a nepoužitelná, což by pravděpodobně vyústilo pouze v její sebevraždu.

Snažila se své problémy řešit a hledat pomoc i u odborníků. Když se však poslední zbytky její příčetnosti pod tíhou všech poruch a úzkostí rozpadly, nabyla přesvědčení, že za veškeré její utrpení může společnost. Společnost, která se jí vědomě snaží ublížit a které se musí pomstít takovým způsobem, který si všichni budou už napořád pamatovat.

Plánů spřádala hned několik od odpálení výbušniny v místě s co největším počtem lidí přes opatření automatické zbraně, kterou chtěla zastřelit co nejvíce lidí na Václavském náměstí, až po variantu, kdy se její zbraní stane automobil. Hepnarová byla totiž profesionální řidičkou, a byla si tak velmi dobře vědoma toho, co dokáže rozjetý nákladní automobil udělat s davem lidí.

Jelikož zkonstruovat funkční a dostatečně silnou výbušninu i obstarání spolehlivé automatické zbraně se ukázalo jako příliš náročné a komplikované, zvítězil nakonec automobil. Zapůjčila si tedy nákladní vůz Praga RN, médiím odeslala dopis, v němž popsala, co a proč se chystá udělat a 10. července 1973 o půl druhé odpoledne najela do davu lidí čekajících na tramvajové zastávce Strossmayerovo náměstí na třídě Obránců míru (dnešní ulice Milady Horákové). Bylo jí 22 let. Tři lidé zemřeli ihned na místě, dalších pět svůj boj o život prohrálo v nemocnici.

Žádná lítost a poslední žena pod šibenicí

Svědky hrozivé události čekalo něco strašného, když se Hepnarové snažili z nákladního automobilu pomoci v domnění, že došlo k technické závadě. Mladá řidička se jím však bez mrknutí oka ihned přiznala, že na chodník vjela zcela úmyslně. Od začátku nic nezapírala, demonstrativně se ostatně k činu již dopředu přiznala tisku. Neprojevila ani kapku lítosti či výčitek svědomí. Vyšetřovatelům i psychiatrům následně při výsleších vysvětlila, že se svým činem chtěla pomstít svým rodičům i společnosti, jelikož je celý svět jejím nepřítelem.

Proces s Hepnarovou tak probíhal poměrně kvapen. Nic nepopírala a k hrůze vyšetřovatelů litovala jen toho, že nezabila ještě víc lidí včetně svých rodičů. Přiřazený obhájce se mladou dívku snažil bránit tím, že je u ní zjevná počínající schizofrenie. Jeho argumenty však sabotovala sama Olga, která neustále opakovala, že čin spáchala vědomě a vinila z něj pouze společnost, zasluhující dle jejího úsudku potrestání.

K soudu tak nakonec dorazil znalecký posudek, který trochu prazvláštně konstatoval, že Olga Hepnarová netrpí žádnou duševní poruchou. Že opak je pravdou, museli někteří vyšetřovatelé minimálně tušit. Na druhou stranu bylo rozhodnuto, že z Hepnarové je potřeba udělat exemplární trestankyni, která bude využití ke zvýšení pocitu strachu ve společnosti. Rozsudek byl proto jasný – trest smrti. K šibenici se tehdy třiadvacetiletá Olga vydala bez jakýchkoli emocí 12. března 1975.

Stala se doposud poslední ženou, kterou soud oficiálně poslal na popraviště jak v Československu, tak i na území dnešní České republiky.