Radka (63): Nezvládám se starat o mámu s demencí. Ošetřovatelku odmítá, já jsem na dně
Radka je na pokraji sil, péče o maminku s demencí ji vyčerpává fyzicky i psychicky. Zdroj: Wavebreak / Profimedia
Máma byla vždycky ta silná, která držela rodinu nad vodou. Dnes se o ni starám já, ale mám pocit, že už nemám kde brát, a každým dnem se víc bojím, že selžu.
Moje máma byla celý život neuvěřitelně samostatná a silná žena, na kterou se ostatní obraceli, když si nevěděli s něčím rady. Nikdy nepanikařila, vždycky věděla, co říct a co udělat. Měla doma neustále napečeno a uklizeno tak, že se mohlo jíst z podlahy. Nechápala jsem, jak to při starosti o rodinu dokáže všechno zvládat a nikdy si nestěžovat. Měla v sobě zvláštní klid, který dával jistotu všem kolem.
Po smrti mého táty se to ale celé začalo měnit. Najednou přišla o svůj elán, už nebyla při úklidu tak pečlivá, nechávala zbytky zkaženého jídla v lednici, rozsypanou mouku po podlaze ve špajzu a celkově hrozně sešla. Vysvětlovala jsem si to věkem i tím, že tolik truchlila po tátovi. Jenže postupně začala dělat věci, které nedávaly smysl. Nechala téct vodu v koupelně, dokud nepřetekla vana, začala dávat špinavé prádlo do odpadkového koše nebo si oblékala trička naruby. Jednou odešla ven bez bundy a nedokázala trefit zpátky domů. Prostě se ztratila v ulici, kde žije už padesát let.
Diagnóza změnila náš život
Začala jsem se o mámu bát a na popud kolegyně z práce, která řešila něco podobného se svými rodiči, jsme šly k doktorovi. Seděly jsme v čekárně, máma si pečlivě rovnala kabelku na klíně a ještě mi stihla vynadat, že jsme tam úplně zbytečně, protože jí nic není. Když nás pak lékař zavolal dál a začal mluvit o vyšetřeních, chvíli jsem vůbec nechápala, kam tím míří. Pak padlo slovo demence a mně se v tu chvíli všechno nějak vzdálilo. Dívala jsem se na mámu vedle sebe, upravenou, se sepnutými vlasy, a ona působila klidně, skoro otráveně, jako by to celé byla ztráta času. Na konci se na mě ještě podívala a jen tak mezi řečí řekla, že doma musíme dodělat ten koláč.
Sdílejte svůj příběh
Máte silný, zajímavý nebo neuvěřitelný zážitek? Napište nám.
Jména v textu můžeme na přání změnit.
📩 mujpribeh@iprima.cz
Od té chvíle se mi život otočil naruby. Mámina nemoc se zhoršuje mnohem rychleji, než jsem čekala, a já cítím, že už to nezvládám. Před prací ji musím zkontrolovat, jestli je v pořádku, jestli se v noci nezranila nebo někam neodešla. Hned po práci za ní jedu, vařím jí, hlídám léky, uklízím a vysvětluju jí dokola ty samé věci. Některé dny jsou jako dřív, jindy je to ale totální chaos a máma zapomíná i na úplné základy, třeba jak se jí příborem.
Občas mě vystřídá dospělá dcera nebo syn, ale nechci je tím zatěžovat a vidím, že je to i pro ně obrovská psychická zátěž. Nechci, aby museli koupat svou babičku, uklízet po ní pročůranou postel nebo ji zvedat ze země, když upadne. Navíc už mají taky své rodiny a povinnosti.
Marika (42) se svěřila: Nesnáším děti své kamarádky. Jsou to nevychovaní spratci, ale musím mlčet
Nejhorší jsou ale večery. I když je máma unavená, nedokáže spát a je hrozně neklidná. Chodí po bytě, otevírá skříně, hledá věci, které neexistují, a je přesvědčená, že jí je někdo ukradl. Někdy se rozčílí tak, že na mě po telefonu křičí, a když k ní přijedu, vyhazuje mě z bytu, že ji obtěžuju. Pak se najednou rozpláče, sedne si na postel a říká, že se bojí být sama. Sedím vedle ní, držím ji za ruku a snažím se nemyslet na to, že už to není ta žena, která mě kdysi uklidňovala stejným způsobem.
Pomoc odmítá a já už nemám sílu
Zkoušela jsem najít pomoc, protože jsem už cítila, že to sama neutáhnu. Oslovila jsem pečovatelku, která by k ní chodila aspoň na pár hodin denně, dělala jí společnost, poklidila a nachystala léky. Jenže jakmile máma viděla cizí ženu v bytě, úplně se změnila. Začala být nepříjemná, pak agresivní a křičela, že ji chci někam dát, že ji okrádáme a bereme jí domov. Nakonec jsem to vzdala, protože jsem viděla, jak moc ji to rozrušuje.
Čtěte také: Probouzíte se uprostřed snu? Zbystřete. Může to signalizovat vyšší riziko závažné poruchy
Myšlenka na pečovatelský domov mě napadá čím dál častěji, i když se jí hrozně děsím. Vím, že bych tím možná zachránila samu sebe. Možná bych zase začala normálně spát, přestala žít v neustálém napětí a strachu, že se něco stane, když jednou nepřijedu včas. Jenže pokaždé, když nad tím uvažuju, vybaví se mi máma taková, jaká byla. Silná, hrdá, samostatná. A jak by přijala pečovatelský domov, když nezvládne ani pečovatelku u sebe doma.
Mám pocit, že bych ji zradila a selhala jako dcera. Starala se o mě celý život, a když přišla řada na mě, tak ji „odložím“ mezi cizí lidi. Ten pocit je ve mně tak zakořeněný, že se ho nedokážu zbavit.
Jsou dny, kdy sotva dojdu domů a jen sedím v tichu, protože už nedokážu dělat vůbec nic. Přestávám zvládat práci, doma jsem podrážděná, vyčerpaná, někdy jen koukám do prázdna, protože už nemám kapacitu na nic.
Nevím, co je správně. Jestli mámu držet doma za každou cenu a zničit tím sebe, nebo udělat krok, který mi připadá jako zrada, ale možná je ve skutečnosti jediným řešením. Vím jen, že takhle už dlouho nevydržím.
Zdroj: Autorský příběh na základě zkušenosti čtenářky
Srdcervoucí zpověď Willisovy manželky. Prozradila, jak diagnóza ovlivnila život celé rodiny:
Autor článku
Tamara Fränzlová
Tamara Fränzlová je redaktorka webu Prima ženy. Její doménou jsou celebrity.
Horoskop vždy po ruce
Zanechte nám váš e-mail a my vám budeme zasílat pravidelný newsletter s vaším horoskopem.
Odesláním formuláře souhlasíte s podmínkami zpracování osobních údajů
